Ještě dnes

„musím poděkovati Tobě drahý, nejdražší můj za nejkrásnější den mého života. Dal jsi mi vše, dal jsi mi lásku. Ještě včera žila jsem těžký sen to nebyl život. Dnes stojím u okna s rozepjatou náručí jsi to Ty Jsi to Ty za kým ji rozpínám, nejdražší jsi to Ty? Vím, jsem šílená snad v nejbližší chvíli budu litovat, co jsem Ti napsala. Hrozně spěchám říci vše než přijde ta chvíle lítosti, neboť chci raději litovat než neříci to. Líbám Tě líbám Tě drahý můj, neptej se mne po ničem neboť nevím co se se firmou děje! Ne to nebyl život, hrozný byl můj sen miláčku Díky díky jsem Tvá a nechci mít nic co není Tvé Ježíši nezlom mne abych mohla vše říci! Chtěla bych obejmout Tvé nohy, celým tělem se ponížit protože jsem tak Tvá že už nemohu jinak Nes mne miláčku ne¬mám vlády, hlavu dám na Tvé rameno a Ty mne líbáš ukrutný nevíš že mne ještě nikdo ne¬líbal? Ach kdybych byla s Tebou

Ukazoval prstem:

Helena zvedla sklopené oči, ale ne za jeho prstem; zářivě pohlédla na něj. Zmátl ho ten plný pohled, a nevěděl, co dále říci, zmírňoval, co mluvil předtím, odpoutal se a začal žertovat. Než Helena byla jako za¬řezaná, nemluvila a neposlouchala; procházka se končila velmi rozladěně, na parníčku nemlu¬vili, bylo mu málem nudno a rád se rozloučil. Zbytek dne nepadá na váhu; druhého dne ráno mu pošta přinesla dopis od Heleny. Otvíral jej se srdcem plným nepokoje.
„Ještě dnes“, začínal dopis vzrušeným pís¬mem, „musím poděkovati Tobě drahý, nej¬dražší můj...“
Pustil dopis jako udeřen; to náhlé „Ty", toto „nejdražší“ - zbláznilo se to děvče? Musel přecházet po pokoji, aby to spolknul; měl pocit hanby a ponížení, chtěl by se rovnou propad¬nout. Co ještě ?

Heleno,

říkal, „vždyť tohle není život. To je stárnutí, nuda, ubíjení času nebo co chcete, ale život to není. K ničemu nejsem a nic už ne¬dovedu; a dělám-li něco, cítím už předem: k če¬mu vlastně ? Vždyť já sám z toho nic nemám. Já sám! Já sám! Celý život jsem myslil jen na sebe, a hleďte, nic vlastně jsem sám pro nebe neudělal. To není život. Pomoz si, člověče! Ale jak může sobec pomoci sám sobě ? Heleno, leda¬cos už jsem zkusil, ale nejsmutnější je pocit vlastní slabosti. Omrzelo mne tolik věcí. Vy mne posloucháte a nestojí to vůbec za to. Divím se, že jste tak trpělivá. Podívejte se, jakou tamhle ten chytil velikou rybu.“

Jednoho rána

šli po navigaci u Bráníka. Byl stříbrně šedý podzimní den. Vltava zdála se proudem světla tiše a kovově šumícím. Neoby¬čejné ticho bylo v tom všem, a tolik uklid¬něného zármutku, že mimovolně začal mluvit sám o sobě. Vypravoval o tom, čím chtěl být a čím se nestal, co chtěl dělat, co mu ušlo; žalo¬val na sebe a vzdávaje se vší reservy, vylil svou nespokojenost jedním proudem. Zdálo se mu, že svou zpovědí se zbavuje vší malodušnosti a slabosti. Bylo mu, jako by se zároveň z dálky, snad a druhého břehu, díval na kamenný pás navigace; tuhle putují dva lidičky po hrázi, docela drobní proti řece, rovině a nebi, jako by měli jen znázornit samotu i opuštěnost toho všeho. Bylo tu nekonečně víc osamělosti: než v hlubině letních lesů.

Odejel,

a Helena mu psávala; napoprvé se až lekl jejího drsného, neladného, příliš velikého písma; viděl, že v ní jsou prudkosti dosud ne¬poznané. Její sloh mu připadal strojený, její veselí vynucené, a nemohl pochopit, proč má nyní číst o enciánech, jež odkvetly, nebo o ná¬lezu psí kostry v „našem“ lomu. Nevěděl, co má na to odpovídat. Je až ku podiv, jak málo zbývá z nejkrásnější shody, nejsou-li lidé spolu.
I Helena se s podzimem vrátila, a mnoho, přemnoho ztrácela na pražské půdě. Chodil s ní rád za okraje Prahy, kde vede se drobná, roz¬ryvná bitva mezi zemí a městem. Jsou tu chvíle nevyrovnatelné, plné pustoty a tesknosti, kdy vám připadá, jako byste stáli na utichlém bo¬jišti, kde země raněná a město skoro již mrtvé dokonávají na hromadách trosek. A jsou i kon¬činy veliké jednoduchostí, jako Bílá Hora; lesy, táhlé, opuštěné stráně a hlavně řeka, krásná a tajemná mezi všemi řekami na světě. Jsou ranní hodiny, nejvzácnější ze všech, neznámé obyva¬teli města. Vyplujte ráno parníčkem proti proudu; budete slyšet hlasy tak důvěrné, že nikdy byste jich nečekali tak blízko lidského sídla.

Avšak

čím jsou Heleně ho¬diny? Vskutku „je vyšší cit než láska", a He¬lena cítí se neskonale vysoko nad každou lás¬kou, nad každou vášní; nikdy, nikdy už nepozná slabosti. Konečně se zvedla; cestou utrhla ně¬kolik kvítků, zatkla si je za pás a doma jistě si je schová jako relikvii. Muž vzdychl; není tak lehko konati skutky milosrdí. Přišli dolů ve čtyři hodiny, což bylo v životě lázní pozoru¬hodný skandál.
Následovaly nerušené dny, kdy spolu puto¬vali v radosti ničím nezkalené. Bůh- rozestřel po jejich cestách objevy a dobrodružství; tu našli ptáčata v hnízdě nebo vyplašili zajíce; tu seděli za žárného odpoledne ve venkovském kuželníku, vážně mlčíce, prostřed slepic a kuřat; tu je pře¬padl liják v polích a vrhl je, šťastné, do hlída¬čovy budky; duha vybudovala před nimi kou¬zelnou bránu vítězství, Brní rodina pásla se na jitřní pasece, v mlází znali místo, kde rostl re¬kordní hřib, nikým jiným nenalezený. Jinde po¬chovali mrtvolku stehlíkovu, nalezli encian a líbezné cyklaminky, objevili babičku, k níž cho¬dili na mléko a která říkala potěšené Heleně „mladá paní“; a tak bylo bez počtu dobrodruž¬ství a příhod, jež společně zažili a za něž si byli jaksi vzájemně vděčni. Helena přijala za své všechny jeho chlapecké záliby, oživena dvojí radostí: radostí z nové věci a radostí ze společ¬ného zájmu. Shodli se dokonale ve všem, co jeho těšilo. Říkala „naše cyklaminy", ale byl to on, který je nalezl; vše bylo jeho dílem, vše¬chno prošlo nejprve jeho očima a plynulo z jeho bohatství; ubohá Heleno, kde že je tvůj podíl v tomto společném světě ? Ach, neví to Helena, ale usmívá se s očima sklopenýma; její dílo je tato shoda, její zásluha je veliká, její srdce je čisté a pokorné; vězte, že on vše objevil, ale ona z toho učinila. radost společnou a plnou sou¬zvuku. Tož sbohem pro dnes, Heleno, a zítra zase někam půjdeme; děkuju vám, že to dnes bylo tak krásné.

Sedl si

a mluvil - ani slo¬vem se nedotkl toho, že se něco stalo, že ji hle¬dal, že něco se má vysvětlit; mluvil vážně a ne¬nutil jí k veselí. A tak planoucí poledne je na¬jde na tomto sedátku z balvanů v přátelském hovoru, který neznamená nic jiného, než že je vše hluboce a neskonale v pořádku. Tam dole přes lázeňské náměstí plove bílá skvrna s čer¬veným slunečníkem; snad je to plavá kráska. Ano, je poledne, a muž dobře ví, že dávno, dávno by už byl čas, aby se dali na cestu dolů; což má tu s ní sedět do večera ? Helena sedí, tiskne své velké ruce mezi koleny a usmívá se, ne ústy, ani očima, nýbrž jen duší. „Jak je pozdě ?“ ptá se konečně. „Dvě hodiny,“ odpo¬vídá muž, nelidsky se přemáhaje, aby to ne¬znělo nespokojeně.

Ráno

vyšla dříve, aby ho nepotkala, a slezla vysokou lesní stráň, na jejímž vrcholku kdysi „objevili“ balvanové sedátko a jakous takous krásnou vyhlídku na lázně. Seděla tu, naplněna duchem svaté samoty; odpustila vše¬mu světu a plně prožívala mír odříkání a po¬vznešení. A tu, hle, není-li pak to včerejší fan¬faron, který vylézá slunnou strání mezi kvetou¬cími diviznami a ostružím? Chtěla utéci, ale utekla jen uražená Pallas; Helena zůstala a mu¬sila si nechat líbit, že se jí oči naplnily slzami. Odvrátila se, aby to neviděl, aby jí vůbec ne¬viděl do očí, a hlavně, hlavně proto, že byla dnes jistě nehezká.

Záhy bylo Heleně

podstoupiti zkoušku ne¬malou. Přijela do lázní mladá paní tučné, plavé, rozmařilé krásy; hned prvého večera si vybrala Helenina přítele a dala mu cítiti s dostatek, že by ji nemiloval marně. Heleně to neušlo; chraň bůh, nechtěla žárlit, ale ztrnula, zošklivěla v tváři a byla až hloupě těžkopádná; když na ni promluvil, odpovídala mu způsobem nepří¬jemným a jaksi popuzeným. Nenáviděla sebe samu za tu prudkou bolest a přemáhala se hrdinně; v noci šel na ni pláč, ale tu ji napadlo, že ten dotyčný je vlastně fanfaron, prázdný po¬živač a tuctový sobec; s tou útěchou šťastně usnula.

Neví sama

o tom, ale má nový, nebývalý pocit, že je hezká; ach, nikdy ten pocit ne¬vzkřísí doma před zrcadlem, ale nyní, na této stezičce lesní, to cítí s ruměným potěšením. Tím větší potěšení, že on, nevěřící, jí praví, že je lepší cit mezi mužem a ženou než láska; jsou zdroje harmonie, jež jsou nekonečně širší a při¬rozenější. Za ta slova chtěla by mu Helena z vděčnosti podat ruku; ale ostýchá se za svou ruku, považuje ji za příliš velikou a neustále ji skrývá v rukavičce. Jde po jeho boku a skoro nedutá; diví se sama sobě; že jí je tak dobře v tom, býti cele dívkou; není v ní, ku podivu, nejmenší vzpoury proti této samozřejmé mužské převaze. Byl to památný a sličný den; Helena, ulehčena o břemeno uměle udržované pýchy, pocítila obdivuhodné kamarádství k tomu, který jí vrátil potěšení býti mladou dívkou.

zato

jejich procházky jsou dílem pro sebe. Nyní Helena, nemá času o něm přemýšlet; po¬slouchá, hledíc pěknýma očima před sebe, za¬bavena jeho neklidnou živostí. Chvílemi se sama ozve tiše a váhavě; neví, že její hlas zní mu melodicky čistě v mnohozvučném doprovodu přírody; neví, že s tím svým vážným hlasem, chlapeckou lící, svými hrubozrnnými, přísně střiženými šaty je mu jasnou, drsně líbeznou, rozjařující notou, plnou čistoty a ladnosti, Pal¬ladinou notou mezi lesy a sluncem, prostřed živlů.

Helena

tedy byla ve svých omylech přímo tajuplně složitá; tento muž, se kterým chodí po lesních procházkách, který rád mluví, mnohým pohrdá a ostatním se baví, prudký, chytrý a ničemu nevěřící, je pro ni, bůh ví proč, něco na způsob Hamsunova Falka. Doma si ho rozebírá, plna duchaplných a málo jasných poznatků; zatím on se nudí nebo spí, nenacházeje arciť sám v sobě nic, co by stálo za šňupku zájmu.

Spřátelili

se snadno, snad pro vzájemnou bi¬zarnost; která je bavila. Cítil, že tato moudrá dívka se namáhá čísti jej jako novou, překva¬pující knihu; přese vše ho to těšilo. Jsou ženy, které mají manii brát lidi jako psychologický román; bůh jim pomoz: hledají v lidech typy, snaží se číst jejich duši, soudí o nich hluboce a se zvláštní jistotou, aby tak dospěly buď k velmi jednoduché nespravedlnosti nebo k ne¬smírně složitému omylu.

HELENA

Poznal ji v lázních, tu velikou, divnou dívku kostnaté postavy a dlouhých nohou; měla krás¬né šedé oči a lícní maso přisedlé ke lbi, mužská ve své eleganci, přímá a přece nejistá v pohy¬bech, polo mužatka, polo panenská nymfa, plná plachosti a studu nejsložitějšího; zkrátka typ, který jej upoutal zvláště v tomto prostředí let¬ních lesů, slunečné únavy a duševního pohovu, kterému se oddal. Studovala něco, snad filoso¬fii; měla své „názory", podle nichž myslila i po¬zorovala, kus pedanterie a nad obyčej mnoho vzdělání; nosila šaty s velikými kapsami, ve kterých schovávala své knížky. Celá její učenost kořenila jakousi chlapeckou naivitou - její uza¬vřenou, cudnou zralost ženy velmi nitrné a velmi silné. Mluvíte-li o Palladě učené, nezapo¬mínejte na její božské panenství.

Strojil

se, nevěda, o čem mluvit. Marie se ani nepohnula, skloněna nad pestrým hedvábím, sličná, oblá, němá...
Strojil se rychle, jako by prchat; ještě ve dveřích zaváhal, zastavil se a řekl nejistě: „A víš, Marie, kdybys měla chuť jít ven... tak... můžeš. Večeřel bych třeba venku.“
Marie položila hlavu do roztrhaného hedvábí. Toho dne jí nebyl dán dar pláče.

Strojil

se, nevěda, o čem mluvit. Marie se ani nepohnula, skloněna nad pestrým hedvábím, sličná, oblá, němá...
Strojil se rychle, jako by prchat; ještě ve dveřích zaváhal, zastavil se a řekl nejistě: „A víš, Marie, kdybys měla chuť jít ven... tak... můžeš. Večeřel bych třeba venku.“
Marie položila hlavu do roztrhaného hedvábí. Toho dne jí nebyl dán dar pláče.

„Mou kabelku,“ řekla Marie podrážděně.

„Co chceš ?“
„Vezmi si... mou kabelku!“
Otevřel kabelku; našel schumlanou hrst ban¬kovek, jak ji tam včera nacpala. „To je tvé?“ vyhrkl.
„Naše,“ řekla Marie.
Muž hleděl ztrnule na skloněnou šíji své ženy; nevěděl, co říci. „Mám je schovat ?“ zeptal se tiše.
„Jak chceš.“
Přešlapoval v ponožkách, hledaje slovo urឬky nebo něžnosti; konečně beze slova šel s pe¬nězi do vedlejšího pokoje. Byl tam dlouho; když se vrátil, našel Marii stejně skloněnou, drása¬jící jehlou hedvábí.
„Marie,“ řekl měkce, „nechtěla bys jít se mnou na procházku ?“
Marie zavrtěla hlavou.
Muž bezradně otálel; bylo přece jen nemožno, nyní hovořit... „Což, Marie,“ ozval se ko¬nečně s úlevou, „abych dnes šel do kavárny? Vždyť už jsem tam po léta...“
„Jdi,“ šeptala Marie.

Bylo mučivé ticho;

Marie provlékala jehlu, ani nevěděla čím. Muž díval se oknem přes její světlou hlavu a chtěl něco říci; tu se mu roz¬třásla ubohá, neholená, obědem potřísněná brada...
„Přestaň,“ vykřikla Marie.
Brada zapadla, muž naprázdno polkl a řekl: „Víš, i já bych potřeboval šaty; ale já vím, že na to nemáme. Tak je to, Marie.“
Sedl si shrben a díval se do země.
Marie ryla jehlou v hedvábí. Ano, dnes týden říkal totéž; byla by se rozplakala nad jeho zvet¬šelými šaty. Převracela je denně, znala každou jejich roztřepanou nitku; styděla se už, když v nich šel do kanceláře.
Včera byla u milence; šla k němu s hotovým plánem, ale nedopadlo to tak, jak chtěla. Sedla si mu na klín (myslila, že je to nutno vzhledem k okolnostem) a nutila se do rozpustilého ve¬selí; byl hned ve střehu a ptal se, co chce. Smála se a řekla, aby jí už nekupoval dary; že by si raději koupila sama, co chce, jen kdyby na to měla... Podíval se na ni a pustil ruce. „Vstaň,“ řekl a zvedl se, přecházel po pokoji, pak odpo¬čítal dvě stě korun a položil je vedle její ka¬belky. Ach, schválně nechala kabelku na stole, myslila na to předem; proč to nepochopil, proč ji nechal, aby pak při loučení musila sbírat ty papíry a chvatně, neobratně je cpát do kabelky ? Proč se alespoň neodvrátil, když to činila, proč se na to díval upřeným a pozorným pohledem? Marie sledovala suchýma, velikýma očima špičku své jehly; drásala nevědomky hedvábí, trhala do něho klikatou díru s bezvědomou po¬zorností...
„Tak je to, Marie,“ ozval se muž těžce. „Ne¬máme dost peněz.“

„Dvakrát,“

opakoval zamyšleně. „Škoda těch peněz. Vždyť už máš tolik těch hadrů! Poslechni, Marie!“
Mladá žena sklonila hlavu; teď to přijde. „Už dva roky jsme nic neušetřili. Tak je to, Marie. A kdyby přišla nemoc nebo něco: ... Jen když máš parádu, viď?“
Marie zarytě mlčela.
„Potřebovali bychom něco uložit; a pak uhlí na zimu. Rád bych, abych k stáru... abys ty měla... Aspoň na své vlastní stáří bys mohla pamatovat !“

„Ahaha,“

zívl muž a začal přecházet po po¬koji.
„Prosím tě, vezmi si aspoň střevíce,“ ozvala se Marie po chvíli.
Muž mlčel a přecházel dál. „No co,“ začal, „pořád ty hadry! Nač jen... takové hlouposti. že ti není líto peněz. že ti, Marie, není líto peněz !“
„Však ty to neplatíš,“ řekla Marie tvrdě. Vě¬děla, že začíná týž hovor jako po tolik nedělí.
„Neplatím,“ opakoval muž. „To víš, že ne¬platím. Kde bych měl na to vzít? Já... musím platit jiné věci. Mám zase vyplatit pojistné... Na zbytečnosti nemáme. Ty nepočítáš, co se vy¬dá. Sto dvacet na činži. A pojištění. Tobě je vše¬chno jedno. Mluvila jsi s Baudyšem?“
„Mluvila.“
„Ach ba, bože,“ zívl muž a díval se Marii do práce. „že ti, Marie, není líto těch peněz. Co to může stát, taková látka, nevíš ?“
„Ne.“
„Kolikrát jsi s ním mluvila ten týden ?“
„Dvakrát.“

TŘI

Paprsek slunce se tiše přesunul na fotografii její matky. Byla to kulatá, jasná, radostná tvář venkovské ženy, jež zrodila děti a požehnaně vrátila životu vše, co jí dal. Ruce klesly Marii do klína; i mužův dech utichl, bylo palčivé hor¬ko a ticho nejútlačnější. Tu zahekal vedle muž, pohovka zapraskala, podlaha skřípěla pod ne¬jistými kroky. Marie jala se rychle šíti. Manžel otevřel dveře, hlasitě zazíval a celý rozepiat, zpitomělý spánkem, zpocen, drbaje se v týle, ve¬šel k ní. Marie ani nezvedla oči a šila tím rych¬leji.
Muž přecházel v ponožkách po pokoji, kolé¬bal se nad ní, zívl a řekl:
„Co to šiješ?“
Marie neodpověděla, jen rozhodila svou práci, aby viděl.
„To máš od Baudyše?“ tázal se bez zájmu. Vzala do úst jehlu a neodpovídala. Muž vzdychl a znalecky ohmatával hedvábí, jako by tomu rozuměl. „To máš od Baudyše,“ odpověděl sám na svou otázku.
„Už dávno,“ řekla Marie koutkem úst.

Příště ji

čekal s darem; byla to látka na šaty, jež se jí nelíbila; a vracela se domů zlomena studem. Až po tyto dny se stýkala se svým milencem jako paní s manželem; její objetí bylo vážné a oddané; nyní však zavírala oči nad se¬bou, aby se neotřásla. Když stříhala látku, při- šel muž. „To je od Baudyše?“ tázal se oživen.
Marie vzdychla a jala se šíti dlouhými stehy. Šila si hedvábnou bluzu; i na tu jí koupil mile¬nec. Až podivně se mu zalíbilo ji zahrnovat dary nákladnými; přepychovými a svůdnými. Někdy si myslila s radostí, že ji má tak rád. Někdy však cítila jinak, bývalo jí hrozně nevolno; ta tam byla její zdrženlivá, trpná láska, z těch darů vál dech horečný a rozmařilý, a Marie nu¬tila se k nepřirozené, lehkomyslné bujnosti, jež nezrála v jejím pokojném a silném těle. Byla to palčivá změna, kterou milenec přijímal jako žíznivý piják, ale Marie jako cosi neodbytného a odporného. Připadalo jí to nevýslovně hříšné, protože to bylo proti její přirozenosti; nemohla se však bránit a spolkla vše, zoufale a marně se snažíc nemyslit na to. Před týdnem ji nutil, aby pila víno; byl sám opilý. Odmítla pít, ale když pak dýchal do ní jeho zpitý, horoucí, rozvášně¬ný dech, byla by hrůzou vykřikla.