Odpoutala

se od pana Kennedyho a padla na hezkou tvář Osvaldovu. Maličko potěšilo se její srdce přívětivou něhou. Nebylo jí tajno, že chla¬pec je do ní svým způsobem zamilován; nedo¬vedl to arciť přiznati než zbytečnou hrubostí a uhýbavýma očima. Zato Olga ho trápívala se zvláštní rozkoší; kladla mu ruku kolem jeho pěkné, jemné šíje a táhla ho s sebou parkem, ne¬zřízeně se bavíc jeho mručivou a blaženou zuři¬vostí. Hleďte, teď právě, cítě její pohled, spolkl ohromné sousto a vztekle vykoukl. Ubohý Osvalde! co z tebe bude tady, v tom strašném domě, ty dítě, jež právě se přelamuješ v mla¬díka, stonajíc současně přemírou útlosti i sveře¬posti?

To bylo,

na mou čest, vše, co se stalo mezi Olgou a panem Kennedym; a proto bylo Olze tak nevýslovně trapno, že se začervenala před jeho pohledem, a byla by se za to tloukla. Hnětla se nesmírně ve svém nedůtklivě panenském srdci. Tím lépe, řekla si, že odjedu; i kdyby pro nic jiného, tož pro toho člověka. Cítila se již zna¬vena tím denním zápasem a ponížena svou malo¬mocí; do hrdla stoupal jí příval nechuti a odporu takového, že by vykřikla. Sláva Tobě, Bože, nu¬tila se k lehkosti, že již odjedu; kdybych jen den ještě zůstala, udělala bych skandál nejhroz¬nější.
„Prenez des prones, Mademoiselle.“
„Pardon, Madame ?“
„Prenez des prones.“
„Merci, merci, Madame la comtesse.“

Olga,

„ oh Olga...“ Olga se neozvala, a pan Kennedy se konečně odkradl. To byla událost, za kterou se Olga nyní tak styděla. Byla to ovšem hloupost hanebná, Olga by se chtěla propadnout za to, co provedla, a mstila se aspoň na panu Kennedym, jenž tím byl jaksi vinen, opovržením dvojnásob¬ným. Příští noci vzala si do svého pokoje huňa¬tého pinče Frice; když Kennedy přišel ťukat, spustil Fric řev strašlivý. Po několik dní dával pak Mister Kennedy pokoj; nyní již zase dva¬kráte přišel a drmolil způsobem nejlyričtějším, zatím co Olga, znechucena již a plna štítivého záští k tomu nestoudnému člověku, si zakrývala uši poduškou, aby nic neslyšela.

Olga

se prudce obrátila, vrhla na něho pohled nepřirozeně ztemnělý a jako beze smyslů vjela mu plnou rukou do vlasů. Byly vlhké a měkce chundelaté jako srst mladého vykoupaného novofundlanďana. Olga zasykla rozkoší a ne¬vědouc, co činí, rvala za ně silně. Než se vzpa¬matoval, bouchla dveřmi a zamkla se. Mister Ken¬nedy šel domů jako zařezaný; teprve za půl ho¬diny se vrátil ke dveřím, byl bos a snad polo svlečen a tichounce klepal šeptaje:

Věru

nevěděla, proč se vlastně rdí; na věci ne¬bylo nic, zač se styděti, tolik podivné krásy bylo v tom dobrodružství. Avšak stalo se něco hor¬šího, a sice hnedle den na to. Byla noc spanilá a jasná; Olga opět se procházela před zámkem, ale do parku ovšem již nešla; myslela na pana Kennedyho, který se snad dnes zase koupá, na tajemnou hloubi parku, na bílou sochu mladého muže; když se k ní blížila klepavá klíčnice, vy¬hnula se, neboť chtěla být sama. A pak se udě¬lalo pozdě, jedenáct hodin“ a Olga se bála jít sama po schodech a chodbách domů. Kennedy se vracel z parku, s rukama v kapsách; když uviděl Olgu, chtěl začít se svým bizarním noč¬ním dvořením, ale Olga mu uťala řeč a nařídila dosti velitelsky, aby jí posvítil domů. Kennedy, jaksi zaražen, nesl svíci a nemluvil; a když byli u jejích dveří, řekl velmi krotce „good night".

Byly

tím vinny ty krásné měsíční noci asi před týdnem. Nevýslovně kouzelné noci, noci jasného úplňku v plném Létě, noci stříbrné, po¬hansky svaté noci měsíční. Olga se potloukala před zámkem, neměla odvahy jít spat v noci tak čarodějné; byla sama a šťastna, plna okřídle¬ného úžasu nad přemírou krásy, jež zaplavila spící svět. Pomalu, s hrůzou plnou rozkoše, se odvážila sejít do parku. Viděla břízy krasavice a přečerné duby na stříbrných lukách, tajuplné stíny a zázračné světlo; bylo to více než možno snésti. Pustila se přes velikou louku k basinu s vodotryskem; a když obešla křoví, spatřila na okruží basinu bělostnou sochu nahého muže, s tváří zdviženou k úplňku, ruce založené za hla¬vou, mocný hrudník silně sklenutý nad úzkým břichem. Byl to pan Kennedy. Olga nebyla poše¬tilé děvče, nevykřikla a nedala se na útěk. Při¬vřenýma očima zírala nepohnutě na bílou po¬stavu. Socha žila usilovným pohybem svalstva. Od lýtek stoupala vlna postupně napínaných svalů přes stehna a břicho na hrudník a přelila se do krásných přesilných paží; a opět nová muskulární vlna zvedala se od štíhlých lýtek na¬horu, až znovu naplnila balvanitě vytesané bi¬cepsy. Mister Kennedy cvičil svým způsobem, nehýbaje se s místa. Náhle se prohnul, zvedl ruce a pozpátku sebou hodil do basinu. Voda vystříkla, zatřpytila se, zašuměla. Olga se po¬tichu ztratila a nemyslíc již na tajuplné a děsivé stíny noční, brala se přímo domů; ku podivu, neviděla již břízek krasavic a starých dubů na stříbrných pažitech. To bylo prvé, proč se za¬rděla.

Olga

pásla se nyní svítícíma očima na panu Kennedym. Až zvedne oči, řekla si, zeptám se ho tady, přede všemi: Pane Kennedy, proč pak se každé noci dobýváte do mého pokoje? Bude to skandál; ale než půjdu, povím ještě jiné věci. - Chuť pomsty ji rozjařovala. Tu zvedl Mister Kennedy oči, ocelově modré a klidné; Olga již pohnula rty, a náhle se zarděla. Vzpomněla si...

Zkrátka

jedné noci, když Olga již ležela, pan Kennedy ťukal na její dveře: „Open, miss Olga.“ Olga tehdy hodila na sebe župánek a ptala se štěrbinou dveří, co chce. Tu Mister Kennedy začal mlíti spoustu anglických pošetilostí, z nichž rozuměla sotva čtvrtině, ale nicméně tolik, aby pochopila, že ji jmenuje „sladkou Olgou“ ("sweet Aulga“ ) a jinými dů¬ležitými názvy; to stačilo, aby mu zabouchla dveře před nosem a zamkla se, načež ráno, při prvém setkání, tázala se ho celou přísnou, ne¬smírnou širokostí svých očí, co to v noci dělal u jejích dveří? Mister Kennedy nepovažoval dle všeho za nutno vysvětlovat nebo vůbec dát na¬jevo, že se na něco pamatuje; ale od toho dne ťukal denně, říkal „Open, miss Olga", zkoušel kliku a drmolil nejšprýmovnějším způsobem, za¬tím co Olga ve své posteli, přitahujíc si po¬krývku až po hřadu, křičela v slzách „You‘re a rascal“ nebo „vy jste blázen“ ve všech odstí¬nech, které pro toto slovo má jen angličtina, - až k zoufalství rozhorlena, že ten ničema a blá¬zen se směje. Byl to jeho jediný smích za celý den.

Skutečně,

to bylo jedno z tajemství zámku, a Olga ani netušila, jak velice toto tajemství ba¬vilo v čeledníku. Mladý anglický chlapík, který až urážejícím způsobem nedbal komorných, již hezky dlouho vedl tyto tajné spády. Byla to jeho „fancy", že mu museli upravit pokoj ve věži zámku, kde, jak se po generace říkalo, straší. Olga ovšem nevěřila v strašidla a viděla v Ken¬nedyho rozmaru jen komedii renomisty; což jí nevadilo, aby se v noci nebála na schodech a na chodbě až k smrti. Ostatně je svatá pravda, že bývalo v noci slyšeti zvuky, jež nestačilo uvésti na Francovy zálety ani na horší ještě erotiku ženských pokojů.

Olga

se neptala, jaké má k tomu právo, ale cítila se nadmíru nadřaděna celému panu Ken¬nedymu s jeho dokonalostmi, jež ho nestály nej¬menší námahy, s jeho sebejistotou a suverenní povýšeností, kterou všechny ovládal; pohrdala jím a dávala mu to cítit; ano, celá její dívčí pýcha a domýšlivost, tolikrát denně poražená, oživovala v tomto okázalém opovržení.
Zatím Mister Kennedy svačil s mohutným kli¬dem, pranic nedbaje vražedných pohledů pla¬noucí Olgy. Ignoruje; myslila si Olga vzníceně; a zatím každé noci, když jde spat, klepá na mé dveře: „Open, miss Olga...“

Mladý silák,

krutý, ješitný a líný, dělal vše jako z milosti; někdy starý hrabě se odvážil požádati ho o partii šachu; tu Mister Kennedy beze slova sedl k šachovnici a několika nerozmyšleně prud¬kými, strašně surovými tahy dal šach mat sta¬rému pánovi, který se potil úzkostí a breptal jako dítě, rozmýšleje se pln rozčilení půl hodiny před každým tahem desetkrát braným zpátky. Olga s netajeným vztekem přihlížívala k tomuto nerovnému zápasu; sama někdy hrávala v šachy s hrabětem, hráčem dobrým a rozmyslným, a tu bývaly to nekonečné partie plné meditací a roz¬vážných plánů, jež prohlédnouti znamenalo po¬lichotiti chytrosti spoluhráče a oceniti jeho hru.

box

„Byl tu bůhví proč; boxo¬val brutálně s Osvaldem, jezdil s ním na koni, nechával se od něho zbožňovat; šel střílet, kdy se mu zachtělo, a válel-li se někde v parku, nic jím nemohlo hnouti. Někdy, byl-li sám, sedl si ke klavíru a improvisoval; hrál dokonale, ale bez citu, nemysle než na sebe; tu naslouchávala Olga potají, přímo uražena, že nemůže pronik¬nouti v tuto chladnou, složitou, sobeckou hudbu. Nevšímal si nikoho a ničeho; byl-li přímo otá¬zán, stěží odvalil rty, aby řekl „yes“ nebo „no".

Du beurre

mademoiselle?“ tázal se hrabě. „herci.“ Pila holý čaj se suchým chlebem; za týden, jiskřilo v ní, budu chodit do továrny. Za¬tím hrabě namáhavě pracuje svým falešným chrupem, hraběnka nejí, Osvald polévá ubrus kakaem, Mary nechává všeho, aby cucala cu¬krátka, a jen Mister Kennedy si maže na centi¬metry másla na svůj krajíček. Vítězné opovržení všemi a vším naplnilo srdce Olgino. Ubozí lidé, zítra budu jediná z vás volná; s hrůzou si vzpo¬menu na vaši večeři, při níž si nemáte čeho říci, abyste si ponaříkali nebo se zasmáli.
S celou svou povýšeností padla Olga na Mistra Kennedyho. Nenáviděla ho srdečně od prvního dne; nenáviděla jeho lhostejnou snadnost, se kterou tu dovedl žít po svém, ani za mák se ne¬ohlížeje na nikoho; nenáviděla ho, že nikdo si na něho netroufal a že všechno přezíral svou ne¬tečnou svrchovaností.

V zadu

klac¬kuje se athletický Mister Kennedy, svrchovaně lhostejný ke všemu, co se kolem děje.
Starý kavalír hnal se první ke dveřím, otevřel a řekl: „Madame ?“
Paní hraběnka těžkými kroky vešla do jí¬delny.
„Mademoiselle ?“ ohlédl se hrabě po Olze. Olga vešla s hlavou vztyčenou. Za ní hrabě, Kennedy, Mary, Osvald. Hrabě usedl v čelo stolu, po pra¬vici hraběnka, po levici Olga. Hraběnka zazvo¬nila. Vešly komorné, s očima sklopenýma, kroky neslyšnými, jako loutky, jež neslyší než rozkaz a nevidí než pokyn; jako by tyto mladé rty ni¬kdy se neozvaly a tato sklopená víčka nikdy se nepozvedla v pohledu, jenž by projevil zájem či porozumění. Olga se zarývala očima do této ně¬mohry, „abych to už nikdy nezapomněla...“

Ruměnná radostí

strhovala Olga se sebe po¬třísněné šaty. Zítra, zítra! Schovám se v koutě vagonu, nikdo mne ani neuvidí; jako pták z kle¬ce uletím. Přišel na ni uličnický rozmar, hvízdala a vázala si červenou kravatu. Smála se na sebe do zrcadla, pyšná, s hřívou rozevlátou, a pískala co nejsilněji mohla: C D G D, C D G D.
Po dvoře běží kvapem lidé; chraptivý gong volá k svačině. Olga letí po schodech, neboť ne¬chce si naposled odepřít podívanou na slavnost¬ní vstup hraběcí rodiny. Tu, ejhle, sestupuje starý hrabě, polo ochromený, opřen o rámě vy¬čouhlého Osvalda. Paní hraběnka s těžkým, na¬dmutým, nemocným životem zle se vadí s Mary, potrhávajíc ji za stuhu ve vlasech.

Ale tatínku,

namítala Olga s tichou a hrdou radostí, co tedy budu dělat? - Do továrny pů¬jdeš, odpovídal hlas, který vše uvážil; rukama budeš dělat, budeš brát týdně mzdu a mamince doma, pomůžeš; je stará a slabá. Prádlo vype¬reš a podlahu utřeš; unavená budeš spát a hla¬dová budeš jíst. Dceruško, pojedeš domů !
Olga rozpřáhla ruce v úchvatu radosti. Odtud, odtud ! A zítra večer už budu doma ! Jak jen je možno, že jsem na to nepřišla dávno? Jak jsem to vydržela? Hned teď, hned po svačině dám výpověď a pojedu domů; večer si všechno slo¬žím, přivedu sem hraběnku a ukážu jí: tohle si vezu domů; je-li jen nitka vaše, utrhněte si ji; jen tohle bláto na šatech je vaše, paní hraběnko, a to si odvezu.

Olga

se zved¬la, přejela si dlaněmi čelo jako bez paměti a jala se pěkně srovnávat své šaty na stole. Pak klekla k prádelníku, vyndávala si prádlo a kladla je na postel. Své knížky složila na židle, a když byla hotova, stála nad tím vším jako nad troskami Jerusalema a třela si čelo: Co s tím vlastně chci ? Proč to dělám ?
Ale vždyť se budu stěhovat, odpověděl v ní jakýsi jasný hlas. Dám výpověď na hodinu a od¬jedu zítra ráno v pět hodin. Starý Vavris mně odveze kufry na dráhu. Ale to nejde, bránila se Olga zaraženě; kam bych šla odtud? Co si po¬čnu bez místa? - Domů půjdu, odpovídal hlas, který vše už rozvážil. Maminka bude sice pla¬kat, ale táta mne pochválí. Dobře tak, dceruško, řekne, lepší čest nežli dobrá mísa.

Moucha

usedla na sepiaté ruce, třela si hla¬vičku, stříhala křídly, přebíhala; ruce se nepo¬hnuly. Chvílemi bouchlo kopyto nebo zařinčel řetěz ve stáji. Z buffetu zvonilo nádobí, nad par¬kem zakřičel ostříž, daleko na zatáčce pískal vlak. Konečně bylo to již mouše příliš dlouhé, trhla křídly a vyletěla otevřeným oknem. Na¬prosté ticho se napialo přes zámek.
Jedna, dvě, tři, čtyři. Čtyři hodiny. S hlasi¬tým zíváním jde kuchařka vařit svačinu. Rychlé kroky běží po dvoře, u studně skřípe rumpál, trochu chvatu se pohnulo domem.

Alors

„il n'y a pas pourquoi me barrer le pas¬sage,“ zahrčela hraběnka svými hrdelními r. „Ah, pardon, madame la comtesse,“ zašeptala Olga okamžitě ustupujíc. Hraběnka a komorná vyšly; zůstaly jen šatečky rozházené po stole a na posteli.
Olga sedla na židli jako dřevěná; pláč ji pře¬šel. Prohlížely jí skříně jako zlodějské panské.
„Snad nečekáte, že se omluvím?“ Ne, ne, paní hraběnko; chraň bůh, abyste se omlouvala děv¬četi placenému ! Tady jsou ještě mé kapsy, tady má peněženka; prohlédněte si všechno, abyste viděla, co jsem ukradla. Jsem chudá a zajisté nepoctivá. Ztrnulýma očima hleděla Olga do země. Nyní konečně věděla, proč již tolikrát na¬šla své šaty a prádlo jaksi přeházené. A já jím s nimi u jednoho stolu ! odpovídám, usmívám se, dělám společnici, nutím se k veselí... Bezmezné ponížení zalilo Olgu. Její oči byly široce vytřeš¬těné a suché, její ruce sevřené na prsou; nebyla schopna myšlenky, jen srdce jí tlouklo bolestně a hrozně.

Hrdlo

se jí už chvěla potřebou pláče, když ote¬vírala dveře svého pokoje. Tu stanula v úžase, stěží chápajíc, co se děje; prostřed pokoje se¬děla na židli paní hraběnka, a komorná před ní přehrabávala její, Olginu, šatní skříň...
„Ah, c'est 'vous,“ přivítala ji, aniž se ohlédla, paraf hraběnka.
„Oui, madame la comtesse,“ dostala Olga ze sebe, sotva dýchajíc, s očima vytřeštěnýma. Komorná vyndala celou náruč šatů. „Hraběcí milosti, tady to jistě není.“
„Tak je dobže,“ odpověděla hraběnka a těžce vstávala k odchodu. Ustrnulá Olga ani nevzpo¬mněla, aby jí ustoupila ze dveří. Hraběnka se zastavila tři kroky před ní. „Mademoiselle ?“ „Oui, madame.“
„Vous n'attendez pas, peut-étre, que je m'ex¬cuse?“
„Non, non, madame!“ zvolala dívka.

Vyšla

před zámek, oslněna sluncem; dláždění před chvílí skropené se lesklo a vlhce dýchalo. „Pozor, slečno,“ křikl mutující hlas Osvaldův a současně vletěl mokrý kopací míč do bílé sukně Olginy. Osvald se zachechtl, ale přestal, když viděl ustrnutí ubohé dívky. Sukně byla docela pomazána blátem; Olga ji zvedla a beze slova výčitky zavzlykala. Osvald zčervenal a zajíkal se: „Já jsem vás neviděl, slečno.“ „Beg your pardon; Miss...“ ozval se Osvaldův učitel, Mis¬ter Kennedy, který se v bílé košili a bílých kal¬hotech válel na záhonu trávy; jediným pohybem vyskočil, dal Osvaldovi pohlavek a šel si zase lehnout. Olga viděla jen svou sukni; měla tak ráda ty bílé šaty. Beze slova se obrátila a šla domů; vší silou se přemáhajíc, aby jí nevyhrkly slzy hned cestou.