„Ano, pane“
Spojení bylo přerušeno.
Míč byl na Philipsově půlce.
Na řadě byla zpráva radistů.
Něco opustilo New York - a tentokrát nikoliv rychlostí ubohých šesti set mil za hodinu; pohybovalo se to tak rychle, že to radar ztratil téměř okamžitě.
Mířilo to na jih. „Byli to všichni?“ zeptal se Philips.
„Ne,“ zazněla jednoznačná odpověď. „Ne, většina jich zůstala v New Yorku“
Město jako rukojmí, napadlo Philipse.
Možná by mohl být plnohodnotným soupeřem. Možná najde něco na výměnu, něco, co nabídne za New York.
Mimozemšťané nikdy nechtěli komunikovat a oni nikdy neměli prostředky, jak je k tomu donutit, ale to se možná, jenom možná, změnilo. Možná tam v džungli leží něco, co ti bastardi chtějí natolik, že kvůli tomu budou ochotni mluvit.
A když je donutí mluvit, možná je dostane pryč z New Yorku, dál od amerických měst. Možná by mohl získat i nějaká jejich zařízení.
Může to být katastrofa, mohou se vrhnout do odvetného útoku - nebo to může být ta největší příležitost, kterou lidstvo kdy mělo.
„Připravte oddíl,“ vyštěkl. „Vrtulníky. Musíme vyzvednout jednu věc“ Zlověstně se usmál a sáhl po další cigaretě.
„Možná dvě,“ dodal, zatímco si ji zapaloval.
Pak vzal mikrofon, aby dal Devítce nové instrukce.

Průvodce stál s mikrofonem u netečné muly a zíral na něj.
„Ach, můj bože,“ zašeptal bledý Philips.
Zemřelo další z těch stvoření. Naposledy to znamenalo miniaturní jadernou explozi uprostřed džungle. Ale tentokrát to nebyl jediný osamělý lovec -a ty věci byly nad celým New Yorkem.
Teď se mohlo stát cokoliv.
„Zůstaňte na příjmu, Devítko“ řekl a obrátil se. „Perkinsi,“ zařval, „volejte Washington, nejvyšší důležitost - plná bojová pohotovost. A dejte mi prezidenta - hovno se blíží k větráku.“
Perkins odběhl a Philips se pokusil uvažovat.
Jedna z těch věcí byla mrtvá - ale nezaznamenali žádný výbuch. Dutch popsal, jak ta věc, kterou zabil, udělala něco se zařízením na levém zápěstí a to způsobilo detonaci - tenhle možná nestačil před svou smrtí zařízení aktivovat.
Ale potom tam teď leží někde uprostřed džungle s veškerou mimozemskou technologií čekající, až ji seberou...
„Generále,“ zavolal někdo, „hlášení od radarových analytiků - zaregistrovali nějakou aktivitu.“
„Do prdele,“ zaklel Philips. Podíval se na svoji ruku a všiml si, že stále drží nedopalek cigarety; znechuceně ho odhodil. Tak už to začíná! Dozvěděli už se o smrti svého druha? Připravují odvetný úder?
Co se stane, jestli Philips dopraví své muže k tělu, než si stačí vyzvednout svého padlého druha:
Stojí to za to riziko?
„Prezident, pane,“ ozval se Perkins.
„Zatraceně,“ prohlásil Philips. „Přiveďte mi ty radisty - chci s nimi mluvit, jakmile prezident zavěsí/' Uchopil mikrofon.
„Pane,“ začal, „obávám se, že mám špatné zprávy,“
Rychle vykreslil situaci; prezident byl, samozřejmě, již dříve informován, a tak vysvětlování nebylo tak obtížné.
„Znáte situaci lépe než já, generále,“ řekl. „Budu v tom důvěřovat vašemu úsudku - ale znáte mé postavení. Nemůžeme si dovolit boj; nemůžeme to nechat vyjít na světlo. Nemiluji appeasement o nic víc než vy, ale v tomto případě si nemůžeme dovolit nic jiného - takže jim dejte, cokoliv je učiní šťastnými.“
„A ten mrtvý..“
„Nemám dostatek informací, abych v tom mohl rozhodnout, generále. Dělejte, co považujete za nejlepší - ale s minimálním rizikem. Hrajeme o sázky, které si nemůžeme dovolit prohrát.“