Rasche vstal z rozkládacího lůžka - nemohl vydržet chvíli v klidu.
Ten problém měl již nějakou dobu; seděl v tomhle bytě uprostřed města s těmi zatracenými supermany a strašně se nudil. Drželi ho tu již několik dní a jediné významné události byly výměny prádla - když si chtěl nechat vyprat oblečení, dali mu bílý koupací plášť a jeden z nich doběhl přes ulici do prádelny. Jídlo vždy nosili zvenčí - kuchyně byla tmavá a prázdná. V donášce se střídali, ale vždy to byl pouze jeden, dva pokaždé zůstali, aby hlídali Rascheho.
Řekli mu, že se jmenují Smith, Jones a Miller. Ani se přitom neusmáli. Alespoň s nimi nemusel sdílet ložnici; spali ve vedlejším pokoji na rozkládacím gauči, vždy maximálně dva a střídali se při hlídkách.
V bytě byl telefon, ale nedovolili mu ho použít. Když se jedné noci v jednu hodinu ráno vyplížil z ložnice, zatímco byl hlídkující agent na toaletě, a pokusil se ho použít, nedostal vyzváněcí tón; druhého dne si všiml, že federálové vždy nejdříve zadají čtyřmístný kód, který se mění po každém hovoru.
Rasche nebyl žádný kryptoanalytik a jim se nelíbilo, když je příliš sledoval; ten kód prostě nebyl schopen rozluštit.
Měli televizi, ale příjem byl tak špatný, že ani Rasche nebyl tak zoufalý, aby se přinutil ji sledovat - zvlášť proto, že se v ní většinou rozebíralo právě, proč je příjem tak mizerný.
Ty zatracené lodě stále kroužily nad městem.
Maska nebo helma ležela na stejném stole jako zakódovaný telefon; to byl další oříšek. Rasche si nebyl jistý, proč ji nepředali výzkumníkům; drželi ji zde v byte, což mu připadalo dost hloupé.
Ptal se jich na to, ale několik dní mu nedali žádnou odpověď. Konečně se jeden z nich uvolil. „Zůstane s tebou, dokud se nevrátí Philips; měls ji, když jsme tě našli, takže je součástí dodávky“
To bylo tak stupidní, že to musela být pravda, ale nastolilo to další okruh otázek - kde je Philips a kdy se vrátí?
Přirozeně mu to neřekli. Neodpověděli mu na žádnou důležitou otázku. Když se jich ptal, jak dlouho ho tam hodlají držet, řekli mu jen: „Dokud nám ne-řeknou, ať tě pustíme.“ A to byla jedna z těch vstřícnějších odpovědí.
Ale Raschemu bylo jasné, o co tady jde. Chtěli se ujistit, že Rasche o těch lodích nikomu neřekne.
To znamenalo, že oni o nich věděli. Věděli o nich celou dobu, jak Rasche předpokládal.
A Schaefer v tom byl také nějak zapletený. Rasche ale netušil jak. Nebylo to tak jednoduché, že by jen šel po vrahovi a sebral mu masku. Rasche si byl jistý, že je to složitější.
Celá záležitost mohla být mnohem komplikovanější, než si on dokázal představit. Ty vesmírné lodě na obloze - nevypadaly jako pouhá lovecká výprava, ale pokud to byla invazní flotila, proč neničily celé čtvrti a pouze masakrovali malé skupinky nebo jednotlivce?
Ten mimozemšťan, s kterým Schaefer bojoval, mohl být uprchlý zločinec, kterého se ostatní snažili dopadnout. Možná?
Patřily, snad, ty lodě nějaké zcela odlišné rase? Pokud ano, na čí byly straně? Přítel nebo nepřítel?
A jak byla s těmi zabijáky spojená vláda?
Co se, sakra, stalo Schaeferovi? Byl stále někde ve Střední Americe, nebo se už vrátil domů? Seděl také v nějakém bytě s partou federálních agentů a jedl špatnou činu, protože ti tupci byli líní zajet na Mott Street pro něco dobrého?
Rasche pochyboval, že by na Schaefera stačili tři agenti. Pravděpodobně ho hlídal minimálně tucet.
Rasche se zamračil. Nebyl tak mladý jako Schaefer a nikdy nebyl tak velký; nikdy neměl Schaeferovu neuvěřitelnou schopnost vypořádat se s násilím. Ale nebyl zbabělec. V minulosti se vypořádal s mnoha drsnými chlápky.
„Už mě to sere,“ pronesl.
Miller odešel pro oběd; Smith se opíral o dveře a Jones měl na stole rozloženou haldu papírů.
„Už mě to fakt sere“ pokračoval Rasche. „Jak dlouho si myslíte, že mě tu můžete držet?“
„Jak dlouho budeme muset,“ odpověděl Smith, aniž by se pohnul.
Jones ani nevzhlédl od práce; Raschemu se zdálo, že je tak pohroužen do papírování, že ho ani neslyšel.
Na dveřích nebyl řetěz a závora nebyla zavřená, protože nechtěli přidělávat Milleroví práci; možná po těch dlouhých, nudných dnech začala jejich pozornost polevovat.
„Hej, Smithi,“ řekl Rasche, „máš rozvázanou tkaničku.“

Rasche vstal z rozkládacího lůžka - nemohl vydržet chvíli v klidu.
Ten problém měl již nějakou dobu; seděl v tomhle bytě uprostřed města s těmi zatracenými supermany a strašně se nudil. Drželi ho tu již několik dní a jediné významné události byly výměny prádla - když si chtěl nechat vyprat oblečení, dali mu bílý koupací plášť a jeden z nich doběhl přes ulici do prádelny. Jídlo vždy nosili zvenčí - kuchyně byla tmavá a prázdná. V donášce se střídali, ale vždy to byl pouze jeden, dva pokaždé zůstali, aby hlídali Rascheho.
Řekli mu, že se jmenují Smith, Jones a Miller. Ani se přitom neusmáli. Alespoň s nimi nemusel sdílet ložnici; spali ve vedlejším pokoji na rozkládacím gauči, vždy maximálně dva a střídali se při hlídkách.
V bytě byl telefon, ale nedovolili mu ho použít. Když se jedné noci v jednu hodinu ráno vyplížil z ložnice, zatímco byl hlídkující agent na toaletě, a pokusil se ho použít, nedostal vyzváněcí tón; druhého dne si všiml, že federálové vždy nejdříve zadají čtyřmístný kód, který se mění po každém hovoru.
Rasche nebyl žádný kryptoanalytik a jim se nelíbilo, když je příliš sledoval; ten kód prostě nebyl schopen rozluštit.
Měli televizi, ale příjem byl tak špatný, že ani Rasche nebyl tak zoufalý, aby se přinutil ji sledovat - zvlášť proto, že se v ní většinou rozebíralo právě, proč je příjem tak mizerný.
Ty zatracené lodě stále kroužily nad městem.
Maska nebo helma ležela na stejném stole jako zakódovaný telefon; to byl další oříšek. Rasche si nebyl jistý, proč ji nepředali výzkumníkům; drželi ji zde v byte, což mu připadalo dost hloupé.
Ptal se jich na to, ale několik dní mu nedali žádnou odpověď. Konečně se jeden z nich uvolil. „Zůstane s tebou, dokud se nevrátí Philips; měls ji, když jsme tě našli, takže je součástí dodávky“

Otočil se od něj a sebral Kalašnikov.
Ještě než muž promluvil, Schaefer věděl, že udělal něco velmi hloupého. Nevěděl, proč to udělal -většinou měl víc rozumu, než aby se otáčel k nepřátelům zády, a bylo jedno, jak poničeně vypadali. Možná, napadlo ho, už není schopen jasně přemýšlet - nebo je tak unavený, že je mu to jedno.
Ať už byl důvod jakýkoliv, Schaefer se otočil zády k Escheverovu chlapci a ten se okamžitě překulil a popadl AK-47.
„Hej, ty svině“ řekl s úšklebkem, když vstal a zamířil na Schaefera.
Schaefer se otočil. Věděl, že udělal něco stupidního a pravděpodobně ho za okamžik zastřelí. Bude mít štěstí, když vůbec stačí vystřelit, než zemře... Zaslechl dávku z automatu jako zvuk gigantického kovového zipu. Nestačil se ani vrhnout k zemi...
Viděl, jak na Kolumbijcově hrudníku vykvetla krvavá skvrna a uvědomil si, že střelba nevyšla z AK-47.
Muž, který chtěl Escheverovu práci, ji už nedostane; padl k zemi na vlastní AK-47 a jeho krev po-třísnila hladký kov.
Za ním stál generál Philips s kouřící zbraní v ruce.
„Kohopak to tu máme,“ prohlásil užaslý Schaefer. „Zatracenou kavalerii.“
Philips se zamračil. Na duchaplné dialogy neměl náladu. Tohle bylo těsné - pokud chtěl Schaefera vyměnit za mimozemšťany, potřeboval ho živého.
Měl ho jednoduše vyzvednout v kráteru a ne vymýšlet hlouposti a obě operace, vyzvednutí těla a Schaefera, rozdělit - obě části dopadly špatně.
Alespoň že Schaefera nedostali mimozemšťané.
Philips nevěděl, kdo to byl, a ani ho to nezajímalo - důležité bylo, že Schaefera našel a že byl stále naživu.
Ale mimozemšťané byli v táboře a hledali Schaefera. Mohou tu být každou chvílí.
Sakra, s tou svou kamufláží tu mohli být i teď. Na nějaké vysvětlování neměli čas.
„Chceš žít,“ křikl na Schaefera. „Tak sklapni a pojď za mnou!“ Otočil se a začal se prodírat džunglí, aniž by se ohlédl, jestli ho Schaefer následuje.
Schaefer ho následoval - nebyl tak hloupý nebo tak vyčerpaný, aby si nechal takový zázrak uniknout.
Prodírali se rostlinami s listy ostrými jako čepel, když Schaefer zachytil koutkem oka záblesk; otočil hlavu a ve směru Escheverovy pevnosti spatřil šlehající bílé plameny.
Výbuch zaslechl o zlomek vteřiny později.
„Slyšíte ten šrumec?“ zakřičel na Philipse. „Vaši přátelé ze zahraničí rozebírají kousek po kousku Escheverovo drogové impérium!“
Philips se ohlédl na Schaefera a pak na sloup kouře. „Drogy?“ řekl.
To dávalo smysl - kdo jiný by si stavěl základnu tady uprostřed ničeho?
Schaefer přikývl. „Sakra, kdybych věděl, kam jim připíchnout medaile, navrhl bych je všechny na vyznamenání.“
„Kašlou na drogy,“ řekl Philips. „Kašlou i na toho Escheveru, ať je to kdokoliv. Kašlou na všechno...“ Dva muži se protlačili poslední bariérou keřů na palouk, kde na ně čekala s pomalu se otáčející vrtulí helikoptéra. Philips zpomalil a obrátil se k Schaeferovi.
„Kromě tebe,“ dokončil a zvedl zbraň.