Její výkřik mi byl odpovědí a já cítil, jak její šťáva tryská proti penisu, který teď klouzal v jejím těle jako píst. Sténal jsem tou rozkoší a mrdal ji jak zběsilý. Náhle se trochu zkroutila a její ruka sevřela můj naběhlý pytel. Několikeré lehké zmáčknutí stačilo. Prudce jsem zajel do její kundy a cítil, jak můj penis škube v rytmu vyletujícího semene, které plnilo její svatyni. Pocítil jsem ohromnou úlevu a v tu chvíli jsem chtěl být co nejhlouběji v ní. Několikrát jsem do ní ještě zprudka najel, abych vyprázdnil úplně svá varlata. Oba jsme prudce oddychovali a z jejích rtů se zároveň ozývalo cosi jako kočičí předení. Když přešlo napětí, vyjel jsem z její kundičky a natáhl se vedle ní. Po chvilce ticha se ozvala. "Tak co, ještě máš kocovinu?" zeptala se, hlavu zabořenou do polštáře. "Už ne... to asi to kafe mne probudilo..." prohodil jsem, jako bychom se vůbec nemilovali. Okamžitě vyskočila a její malé kozy ještě trochu napjaté vzrušením vystrčila proti mně. "Tak kafe jo? A že ti mezitím vystydlo na stolku, to už neříkáš!" durdila se na oko. "No možná, že to bylo tou buchtičkou, cos mi k němu,dala.." dobíral jsem si ji. Zadívala se na mě. "Jestli ti chutnala, můžeš si přidat..." začala i ona hrát moji hru. "Ale já si raději vezmu ten rohlík..." ještě dodala. "A já vylížu pekáč..." řekl jsem a oba jsme se rozesmáli. Mattew

Byl jsem v ní nadoraz, ale ne úplně celý. Začal jsem s ní pohybovat nahoru a dolu a ona se nechala sama takto šoustat. Její steny a hekání i její téměř bezvládnost mne provokovaly víc a víc. Držel jsem tu holku pevně v rukou a narážel si ji na čuráka stále silněji. Její pochva povolovala a já konečně viděl i cítil, jak její kunda doráží až na kořen mého penisu. Zvrátila hlavu a v rozkoši něco nesouvislého vykřikovala. Její šťáva mi tekla po klíně a já se probudil z kocoviny úplně. Strhl jsem ji na sebe a rychle se s ní převrátil. Vyklouzl tím pohybem a tak jsem si klekl a její mokrá kundička na mne doširoka rozevřela své pysky. Narazil jsem penis do jejího otvoru a začal rychle mrdat.

Byl jsem v ní nadoraz, ale ne úplně celý. Začal jsem s ní pohybovat nahoru a dolu a ona se nechala sama takto šoustat. Její steny a hekání i její téměř bezvládnost mne provokovaly víc a víc. Držel jsem tu holku pevně v rukou a narážel si ji na čuráka stále silněji. Její pochva povolovala a já konečně viděl i cítil, jak její kunda doráží až na kořen mého penisu. Zvrátila hlavu a v rozkoši něco nesouvislého vykřikovala. Její šťáva mi tekla po klíně a já se probudil z kocoviny úplně. Strhl jsem ji na sebe a rychle se s ní převrátil. Vyklouzl tím pohybem a tak jsem si klekl a její mokrá kundička na mne doširoka rozevřela své pysky. Narazil jsem penis do jejího otvoru a začal rychle mrdat. Její výkřik mi byl odpovědí a já cítil, jak její šťáva tryská proti penisu, který teď klouzal v jejím těle jako píst. Sténal jsem tou rozkoší a mrdal ji jak zběsilý. Náhle se trochu zkroutila a její ruka sevřela můj naběhlý pytel. Několikeré lehké zmáčknutí stačilo. Prudce jsem zajel do její kundy a cítil, jak můj penis škube v rytmu vyletujícího semene, které plnilo její svatyni. Pocítil jsem ohromnou úlevu a v tu chvíli jsem chtěl být co nejhlouběji v ní. Několikrát jsem do ní ještě zprudka najel, abych vyprázdnil úplně svá varlata. Oba jsme prudce oddychovali a z jejích rtů se zároveň ozývalo cosi jako kočičí předení. Když přešlo napětí, vyjel jsem z její kundičky a natáhl se vedle ní. Po chvilce ticha se ozvala. "Tak co, ještě máš kocovinu?" zeptala se, hlavu zabořenou do polštáře. "Už ne... to asi to kafe mne probudilo..." prohodil jsem, jako bychom se vůbec nemilovali. Okamžitě vyskočila a její malé kozy ještě trochu napjaté vzrušením vystrčila proti mně. "Tak kafe jo? A že ti mezitím vystydlo na stolku, to už neříkáš!" durdila se na oko. "No možná, že to bylo tou buchtičkou, cos mi k němu,dala.." dobíral jsem si ji. Zadívala se na mě. "Jestli ti chutnala, můžeš si přidat..." začala i ona hrát moji hru. "Ale já si raději vezmu ten rohlík..." ještě dodala. "A já vylížu pekáč..." řekl jsem a oba jsme se rozesmáli. Mattew

Zřejmě ji to ještě víc rozdráždilo a začala se pěkně mrskat, ale držel jsem ji pevně a tvrdě útočil jazykem na její pochvu. Přestala mne honit, sténala a líbala mi penis i stehna. Viděl jsem, že bude brzo hotová, a chtěl jsem svůj klacek dostat pěkně do její kundičky. Věděl jsem, že se nám to oběma bude rozhodné líbit. Přestal jsem jazykem útočit na její dírku. "Pojď na mě, nasedni si..." přikázal jsem jí. Nadzvedla se a přesunula nad buchar trčící z mého klína. Bylo znát, že trochu váhá, když se pomaloučku začala kundičkou nabodávat na mého samce. Její otvor se pomalu rozevíral, můj žalud už se zasunul celý do kundy a já cítil, jak se celá chvěje prožívanou bolestnou rozkoší. Její sténání teď bylo jediným tónem, přerušovaným jen v okamžiku nádechu. Sledoval jsem její roztažený klín klesající níž a níž po mém ocasu a poznal, že asi dlouho nevydržím. Chytil jsem ji za boky a začal ji tlačit dolů rychleji, než to dělala sama.

"Pojď na mě, ať ti ji můžu taky vylíznout..." vyhrkl jsem. Přehoupla se mi přes prsa a já mohl sledovat její pootevřenou kundičku rámovanou zrzavými chloupky. Okamžitě jsem se jazykem zavrtal mezi její záhyby a otevřel ji tak úplně. Temný otvůrek lákal k potěšení a tak zatímco mne přiváděla k šílenství, bořil jsem ústa do jejího klína. Jazykem jsem střídavě laskal malého poštěváčka a potom jsem ho hned zase zasouval co nejhlouběji do její kundičky. Začala sebou trochu házet a zrychlila i tempo honění mého ocasu. Abych si ji na sobě udržel, chytil jsem ji za zadek a roztahoval od sebe její malé půlky. Přitom jsem zasunul ukazováčky do menšího otvůrku, který kupodivu sám povolil.

"A heleme se, to je hříbek... ale má na sobě dost sejra...` Zřejmě si vulgárností dodávala odvahu. "Budeme ho chlapáka muset očistit..." řekla a začala penis otírat kapesníkem, který vytáhla zpod polštáře. Vzrušením se mi kroutily palce u nohou, ale nechtěl jsem ji rušit. "No vidíš, jak seš pěknej..." pokračovala v samomluvě a jednou rukou mi začala hladit pytel s naběhlýma koulema. Začal jsem vzdychat slastí a musel ten zatracenej hrnek položit vedle na stolek. "Jejda, tady zbyl kousek..." skoro jásavě vyjekla a vzápětí mi žalud objel její mrštný jazyk. To už jsem nevydržel a rukou jí přitiskl hlavu na ocas, který jí sám vběhl do pusy. Začala mne kouřit a já myslel, že se snad zblázním rozkoší. Její zuby klouzaly po hraně žaludu a jazykem se snažila dostat do jeho špičky.

"Ale na nic..." hrál jsem to do autu, ale nějak mne zrazoval můj těšitel. "Ty bys mě chtěl přefiknout vid?" řekla to úplně prostě. "To přece nejde jen tak... a stejně, ty jsi strašně úzká a já jsem tak trochu nadměrná velikost..." odpověděl jsem. Poslední pokus si po opici odpočinout a být v klidu. Nevyšel. "Ale, ale... to snad nebude tak hrozný... ukaž..." odpověděla a její ruka mi zajela do rozkroku. Ocas se mi okamžitě postavil do pozoru. "Pozor... vyleju kafe..." protestoval jsem. ;,Tak si ho podrž, já se zatím podívám, co s ním uděláme.." řekla drze, položila svůj hrnek na noční stolek a potom se sklonila do mého klína. Bylo mi všelijak, ale hlavně jsem teď hlídal ten hrnek, i když bych ji nejraději převrátil do polštářů a vrazil čuráka do její mušle. Vzala mého utahováka u kořene do jedné ruky a druhou začala stahovat předkožku.

dale

Asi ji budu muset přefiknout, uvažoval jsem. Přece jen tak neuteču, když už jsem ji sbalil, a nakonec, taky si se mnou asi dala pěknou práci. Ve dveřích zavonělo čerstvou kávou a o pár vteřin později se už nakláněla s hrnkem nade mnou. Byla také úplně nahá a zřejmě jí dělalo potěšení sledovat, jak si ji prohlížím. Byla opravdu hodně hubená a malé kozičky dokreslovaly její chlapeckost. Zrzavý, nakrátko sestříhaný chomáč v klíně ale vábil k potěšení. Vzal jsem si kávu a ona se svým hrnkem zalehla vedle mne. Mlčeli jsme, srkali kafe a sledovali jeden druhého. Snad tím, že jsem už hezkých pár dní neměl ženskou, možná i tím, že jsme byli oba nazí v posteli, začal jsem najednou mít chuť jí pěkně protáhnout kundu řemenem. Aniž jsem to chtěl, pod tíhou těch myšlenek se mi začal stavět ocas do pohotovosti. "Na co myslíš...?" zeptala se najednou a já poznal, že si toho všimla.

"Jsi u mě a co tu teď' chceš, to nevím. Ale včera jsi byl pěkně rozebranej, když jsi mne balil ve vinárně," odpověděla. "Já tě balil?" "Jo, a dost naléhavě. Jenže pak jsi zvadnul jak zaschlej tulipán a mně tě bylo líto, tak jsem tě tady nechala vyspat..." dostalo se mi vysvětlení. "Takže ty jsi něco jako samaritánka?" "Samaritánka zrovna ne, ale jestli chceš kafe na probuzení, tak si ho můžeme dát spolu..." řekla a já kývl na souhlas. Zvedla se a předvedla mi štíhlé nohy s drobnou prdelkou. Byla dost hubená, klukovský typ, kde nic tu nic. Takovou než rozšoustáš trvá většinou dlouho, ale zase mají potom výdrž. Prostě hodně práce a málo pokoukání. Holka na noc, ne na denní světlo. Pohodlně jsem se rozvalil v posteli a zkonstatoval, že mne v noci celého svlékla. "Holka, to ses s mou postavou pěkně nadřela..." pomyslel jsem si a oddal se snění, abych se trochu dostal z kocoviny.

Kocovinový šoust

Pomalu jsem se probouzel. Cítil jsem jakýsi měkký polštář pod hlavou, která mně úplně třeštila po předchozím večerním pití, a nemohl jsem si vůbec uvědomit, kde jsem. Ještě se zavřenýma očima jsem se protáhl, abych ze sebe shodil nějakou tu únavu. Moje ruka se dotkla čehosi teplého a já si uvědomil, že polštář na kterém ležím, je člověk. To mne probudilo úplně a prudce jsem se posadil. "No to je dost... už jsem myslela, že je to otrava alkoholem..." ozvalo se vedle mne a já asi dost vytřeštěně zíral na zrzku, která se začala smát. "Kde vlastně jsem a co tu chci..." ptal jsem se trochu otráveně , protože nebyla zrovna můj typ. Vůbec nic jsem si ze včerejška nepamatoval a raději bych se viděl u mne doma.

„Ne, neublízil,“ kricí Johanka jeste zraneneji. „To není ublízit... prohlízet skríne... jako zlodejce! To nic není... To si mám nechat líbit... To mne jeste nikdo neudelal... takovou hanbu... Nejsem... nejaká pobehlice,“ zavyla krecovitým plácem a náhle utekla, práskajíc za sebou dvermi.
Byl nesmírne zmaten. Tohle místo lítosti ! Co se to deje? Krade jako straka, coz o to, ale ted ji urází, ze to vím; nestydí se být zlodejkou, ale bolí ji jaksi ukrutne nedutklive, platí-li za ni... Je ta zenská blázen?
Ale ponenáhlu bylo mu jí víc a více líto. Tak vidís, rekl si, kazdý má svou slabost, ale nicím ho neurazís víc, nez poznás-li ji. Ach, jakou nesmírnou mravní citlivost chová clovek ve svých vinách! Ach, jak je bolestne a krehce útlý ve svých spatnostech! Dotkni se jeho skrytého zla; slys pak, není-li to výkrik bolesti a urázky, který ti odpovídá ! copak nevidís, ze jda souditi vinníka, soudís urazeného?
Z kuchyne bylo slyset plác tlumený perinou. Chtel vejít, ale bylo zamceno; domlouval do dverí, huboval, chlácholil, avsak odpovídalo mu jen zavzlykání prudsí a hlasitejsí. Vrátil se do svého pokoje, roztesknen bezmocnou soustrastí. Tuhle lezí jeste na stole nakradené veci, krásné nové kosile, tolik prádla, památky, buh ví co vse. hladil je prstem, ale jejich dotek byl smutný a opustený.

„Ale - Johanko,“ rekl zchlazen, „mejte prece rozum: jak se tyhle veci dostaly do vasí skríne ? Je to vase nebo mé ? Reknete, osobo, je to vase ?“
„Já nic nechci slyset,“ vzlyká Johanka. „Kriste Pane, taková hanba!... Jako bych... Cikánka byla!... Prohlízet mne skrín... A na hodinu,“ vykrikla strasne rozcilena, „na hodinu jdu pryc. Ani do rána tu nezustanu ! Ne... ne...“
„Ale vzdyt já", namítal ustrasen, „vás nechci vyhnat. Zustanete dál, Johanko. Co se stalo, nu, chran buh horsího... Vzdyt jsem vám ani nic nerekl. Tak neplacte!“
„Vemte si jinou,“ dusí se Johanka plácem, „já tu nebudu ani do rána! Copak uz je clovek... pes... aby si vsechno dal líbit... Nebudu,“ vytekla zoufale, „kdybyste mne tisíce platil ! Spís na dlazbe prespím...“
„Ale proc, Johanko,“ bránil se bezradne, „copak jsem vám ublízil ? Tohle prec nemuzete zaprít...“

Precházel po pokoji, aby zase nabyl pevnosti; ale Johanka nesla. Chvílemi postál a naslouchal; její plác se táhl v neochabující, pravidelné jednotvárnosti jako vyti. Bylo mu úzko ze zoufalství tak strasného. Pujdu k ní, odhodlával se, a reknu jí jenom: „Tak si to pamatujte, Johanko, a neplacte uz; já na to zapomenu, budete-li hodná.“
Najednou prudké kroky, dvere práskají, ve verejích pokoje stojí Johanka a vyje; strasno videt její tvár nabehlou plácem.
„Johanko,“ vypravil ze sebe.
„To... to jsem si... vyslouzila,“ dere se z Johanky. „Místo uznání... Jako se zlodejkou... Taková hanba!“
„Ale, Johanko!“ vykrikl ustrasen, „vzdyt jste mne vzala - tohle vsechno, vidíte to? Vzala jste to nebo ne?“
Ale Johanka neslysí. „Jak si to mám dát líbit... Taková hanba! Prohlízet mne skrín... jako... nejaké... cikánce! Takovou hanbu udelat mne, mne... ! Tohle nemel milostpán delat... Nemá právo... urázet... Toho bych se... do smrti... do smrti nenadála! Copak jsem zlodejka? Já, já ze jsem nejaká zlodejka?“ vykrikla ve vásnivé bolesti. „Jsem nejaká zlodejka? Já; z takové rodiny! To... to jsem necekala a... nezaslouzila!“

Tuhle jsou na stole vsechny ty veci, které mu nakradla. Dotýkal se jich, nemel z nich uz nejmensí radost. Aha, rekl si, Johanka nasla, ze jsem ji usvedcil ze zlodejství, a myslí si, ze dostane výpoved na hodinu; proto uz skládá. Dobrá, nechám ji pri tom... do rána, at je vytrestaná; teprve ráno s ní promluvím. Ale snad... snad jeste ted prijde odprosit! Bude mne tu plakat; padne na kolena a kdesi cosi. Dobrá, Johanko, nechci být krutý; muzete zustat.
Sedl si, ustrojen ve fraku, aby cekal. Bylo uz ticho, nekonecné ticho v dome; slysel z kuchyne kazdý Johancin krok, slysel vzteklé bouchnutí víka, a ticho. Co je to? Vyskocil zdesen a naslouchal: dlouhé; hrozné zavytí neco zrovna nelidského; nyní se to drobí v stekot hysterického vzlyku; je slyset úder kolen o podlahu a tenké stenání. Johanka pláce. Byl sice na neco pripraven, ale tohohle se nenadál... Stál s tlukoucím srdcem a poslouchal, co se tam, za zdmi, v kuchyni deje. Nic, jen plác. Ted se Johanka vzpamatuje a prijde prosit.

Cestou mu zas prisla do hlavy Johanka. Vzrusil se rychlou chuzí a sestavoval si v mysli, co jí rekne. S neobycejnou lehkostí se v nem vázaly dlouhé, energické a dustojné vety, celý diskurs prísného soudu a konecné blahovule. Ano, blahovule, nebot na konec jí odpustí. Nevyhodí ji na ulici. Johanka bude plakat a prosit, bude slibovat, ze se polepsí; vyslechne ji mlcky, nepohnute, ale na konec jí rekne vázne: Johanko, dávám vám prílezitost napravit vás nevdek; budte poctivá a verná; víc na vás nechci. Jsem starý clovek a nechci být krutý.
Rozjaril se tím, ze ani se nenadál a uz byl doma, uz odmykal dvere. Johanka jeste svítila. Jen tak malicko mrkl skrze záclonku do kuchyne, a hledme! Co je to? Johanka rudá, opuchlá plácem pobíhá po kuchyni a hází své veci do kufru. Uzasl strasne. K cemu kufr ? Sel do svého pokoje po spickách, zmaten, stísnen, jako zarezán. Copak se Johanka stehuje?

Vklouzl honem do staré kosile, nedbaje uz, ze je roztrepaná; a sotva dostrojen, vytratil se jako zlodej a hodinu se potloukal v desti po ulicích, nez byl cas jíti na banket. Na vecírku byl osamelý; pokusil se navázat duverne se starými známými, ale sám buh ví, jak ta léta se nakladla mezi nej a lidi; hledme, vzdyt si sotva rozumíme ! Ale nemel to nikomu ve zlé; postavil se stranou a usmíval se, oslnen svetlem a ruchem... az se v nem neznámo odkud zrodilo nové leknutí: jak to vypadám! Vzdyt tuhle z kosile mi visí nite, tuhle mám skvrny na fraku, a jaké boty, muj boze! Byl by se propadl do zeme, hledal, kde se ukrýt; ale odevsad zárí skvoucí náprsenky, ach, kudy se nenápadne ztratit? Bál se, kdyby udelal krok ke dverím, ze by se vsechny zraky k nemu naráz obrátily. Potil se rozpaky; tváril se, jako by nepohnute stál, a zatím pracoval chodidly, aby se po centimetrech nepozorovane prisoupal ke dverím. Jeden starý známý, bozínku, kolega z gymnasia, se u neho zastavil: to jeste scházelo! Odpovídal mu zmatene, div ho neurazil; oddychl si, kdyz zase osamel a meril svou vzdálenost ke dverím. Konecne vyvázl ven a bezel domu; nebyla jeste pulnoc.

Zápal hnevu pominul, zbyla jen vycítavá tesknota Tedy tak je to... Johanko, Johanko, cím jsem si tohle od vás zaslouzil !
Kus po kuse odnosil své veci do svého pokoje a rozlozil je po stole; byla to dukladná výstava vseho mozného. Co bylo Johancino, naházel v kuchyni zpátky do skríne; chtel to dokonce pekne srovnat, ale po jakýchsi pokusech od toho bezradne utekl, nechávaje skrín otevrenu jako po vyloupení. A pak se zacal bát, ze se Johanka vrátí a ze na nem bude, aby s ní vázne promluvil... Osklivilo se mu to tak, ze se pocal honem strojit. Zítra jí povím co proto, rekl si; dnes jí stací, najde-li, ze jsem na vsechno prisel. - Vzal si jednu z nových kosil; byla tuhá jako z papíru a zivou mocí nemohl dosáhnouti toho, aby zapial límecek. A Johanka se vrátí kazdým okamzikem.

Kdyz se neserilo, sebral se tak dalece, ze sel do kuchyne a rekl Johance lhostejným hlasem: „Musíte jít tam a tam,“ a nyní jí ulozil jakési slozité a dlouhé, málo pravdepodobné poslání, které prý musí hned vyrídit a které si byl velice pracne vymyslil. Paní Johanka nerekla nic a mela se k odchodu jako trpící obet. Konecne za ní zapadl zámek a on zustal sám. S tlukoucím srdcem sel po spickách ke kuchyni a váhal jeste, ruku na klice; padla na nej panika studu, cítil, ze se nikdy neodhodlá otevrít její skrín; pripadal si jako zlodej. Ale kdyz uz myslel, ze toho nechá, prislo to samo sebou: otevrel a vesel.
Kuchyne zrovna svítila cistotou. Tuhle je Johancina skrín; ale je zamcená a klíc nikde. Ted teprve se jak nálezí zatvrdil ve svém úmyslu; hledel vypácit skrín kuchynským nozem; rozedrel ji, ale neotevrel. Vytahal vsechny zásuvky a hledal nejaký klíc; zkousel vsechny své vlastní klíce, aby konecne po pulhodinovém zurení shledal, ze skrín není vubec zamcena a ze se otvírá háckem na boty.
Krásne srovnáno, nazehleno lezelo prádlo v prihrádkách. A hnedle navrchu jeho sest nových kosil, jeste ovázaných modrou stuhou z krámu. V papírové krabici broz jeho zeny s. temným ametystem; otcovy perletové knoflícky k manzetám; podobizna maminky na slonové kosti - boze, i tohle se jí hodilo? Vytahal ze skríne vsechno; nasel své puncochy a límce, kasetu mýdel, kartácky na zuby, starou hedvábnou vestu, povlaky na polstáre, starou dustojnickou pistoli, kde co, i zakourenou a skutecne nepotrebnou jantarovou spicku. Byly to uz jen trosky jeho garderoby; vetsí cást se patrne dávno odstehovala ke kudrnatému synovci.