Cestou mu zas prisla do hlavy Johanka. Vzrusil se rychlou chuzí a sestavoval si v mysli, co jí rekne. S neobycejnou lehkostí se v nem vázaly dlouhé, energické a dustojné vety, celý diskurs prísného soudu a konecné blahovule. Ano, blahovule, nebot na konec jí odpustí. Nevyhodí ji na ulici. Johanka bude plakat a prosit, bude slibovat, ze se polepsí; vyslechne ji mlcky, nepohnute, ale na konec jí rekne vázne: Johanko, dávám vám prílezitost napravit vás nevdek; budte poctivá a verná; víc na vás nechci. Jsem starý clovek a nechci být krutý.
Rozjaril se tím, ze ani se nenadál a uz byl doma, uz odmykal dvere. Johanka jeste svítila. Jen tak malicko mrkl skrze záclonku do kuchyne, a hledme! Co je to? Johanka rudá, opuchlá plácem pobíhá po kuchyni a hází své veci do kufru. Uzasl strasne. K cemu kufr ? Sel do svého pokoje po spickách, zmaten, stísnen, jako zarezán. Copak se Johanka stehuje?