Ostatek dne s ní nemluvil; vzdychala urazene a bouchala vsím, co jí prislo do rukou, nechápajíc ani za mák, co se deje. Odpoledne podnikl revisi vsech zásuvek a skríní; bylo to hrozné; upamatovával se na to i ono, co kdysi mel, na nekteré rodinné památky, které mu ted pripadaly neobycejne vzácné. Nebylo tu uz nic, nic, nic z toho vseho. Jako po vyhoreni. Bylo mu zrovna do pláce zlostí a opusteností.
Sedel uprostred vytahaných zásuvek, udýchán, umazán prachem, a drzel v prstech jedinou relikvii, která zustala: tatínkuv vácek na peníze, pokrytý korálky, deravý uz na, obou koncích. Kolik let musela takhle plenit, aby nic nevynechala! Byl zrovna bez sebe vztekem; kdyby mu ted prisla na oci, byl by ji uderil do tváre. Co s ní udelám ? ríkal si rozechven. Vyhodím ji na hodinu? Udám ji? Ale kdo mi zítra uvarí? Pujdu. do hostince, rozhodl se; ale kdo mi ohreje vodu a zatopí? Vsí mocí zahánel tyto starosti: rozmyslím si to zítra, ubezpecoval se, neco se najde; vzdyt nejsem na ní závislý! Nicméne sklicovalo ho to tíze, nez si doznával; jen vedomí krivdy a nutného trestu ho okrídlovalo jakousi odvahou.