Kdyz se neserilo, sebral se tak dalece, ze sel do kuchyne a rekl Johance lhostejným hlasem: „Musíte jít tam a tam,“ a nyní jí ulozil jakési slozité a dlouhé, málo pravdepodobné poslání, které prý musí hned vyrídit a které si byl velice pracne vymyslil. Paní Johanka nerekla nic a mela se k odchodu jako trpící obet. Konecne za ní zapadl zámek a on zustal sám. S tlukoucím srdcem sel po spickách ke kuchyni a váhal jeste, ruku na klice; padla na nej panika studu, cítil, ze se nikdy neodhodlá otevrít její skrín; pripadal si jako zlodej. Ale kdyz uz myslel, ze toho nechá, prislo to samo sebou: otevrel a vesel.
Kuchyne zrovna svítila cistotou. Tuhle je Johancina skrín; ale je zamcená a klíc nikde. Ted teprve se jak nálezí zatvrdil ve svém úmyslu; hledel vypácit skrín kuchynským nozem; rozedrel ji, ale neotevrel. Vytahal vsechny zásuvky a hledal nejaký klíc; zkousel vsechny své vlastní klíce, aby konecne po pulhodinovém zurení shledal, ze skrín není vubec zamcena a ze se otvírá háckem na boty.
Krásne srovnáno, nazehleno lezelo prádlo v prihrádkách. A hnedle navrchu jeho sest nových kosil, jeste ovázaných modrou stuhou z krámu. V papírové krabici broz jeho zeny s. temným ametystem; otcovy perletové knoflícky k manzetám; podobizna maminky na slonové kosti - boze, i tohle se jí hodilo? Vytahal ze skríne vsechno; nasel své puncochy a límce, kasetu mýdel, kartácky na zuby, starou hedvábnou vestu, povlaky na polstáre, starou dustojnickou pistoli, kde co, i zakourenou a skutecne nepotrebnou jantarovou spicku. Byly to uz jen trosky jeho garderoby; vetsí cást se patrne dávno odstehovala ke kudrnatému synovci.