Vklouzl honem do staré kosile, nedbaje uz, ze je roztrepaná; a sotva dostrojen, vytratil se jako zlodej a hodinu se potloukal v desti po ulicích, nez byl cas jíti na banket. Na vecírku byl osamelý; pokusil se navázat duverne se starými známými, ale sám buh ví, jak ta léta se nakladla mezi nej a lidi; hledme, vzdyt si sotva rozumíme ! Ale nemel to nikomu ve zlé; postavil se stranou a usmíval se, oslnen svetlem a ruchem... az se v nem neznámo odkud zrodilo nové leknutí: jak to vypadám! Vzdyt tuhle z kosile mi visí nite, tuhle mám skvrny na fraku, a jaké boty, muj boze! Byl by se propadl do zeme, hledal, kde se ukrýt; ale odevsad zárí skvoucí náprsenky, ach, kudy se nenápadne ztratit? Bál se, kdyby udelal krok ke dverím, ze by se vsechny zraky k nemu naráz obrátily. Potil se rozpaky; tváril se, jako by nepohnute stál, a zatím pracoval chodidly, aby se po centimetrech nepozorovane prisoupal ke dverím. Jeden starý známý, bozínku, kolega z gymnasia, se u neho zastavil: to jeste scházelo! Odpovídal mu zmatene, div ho neurazil; oddychl si, kdyz zase osamel a meril svou vzdálenost ke dverím. Konecne vyvázl ven a bezel domu; nebyla jeste pulnoc.