Tuhle jsou na stole vsechny ty veci, které mu nakradla. Dotýkal se jich, nemel z nich uz nejmensí radost. Aha, rekl si, Johanka nasla, ze jsem ji usvedcil ze zlodejství, a myslí si, ze dostane výpoved na hodinu; proto uz skládá. Dobrá, nechám ji pri tom... do rána, at je vytrestaná; teprve ráno s ní promluvím. Ale snad... snad jeste ted prijde odprosit! Bude mne tu plakat; padne na kolena a kdesi cosi. Dobrá, Johanko, nechci být krutý; muzete zustat.
Sedl si, ustrojen ve fraku, aby cekal. Bylo uz ticho, nekonecné ticho v dome; slysel z kuchyne kazdý Johancin krok, slysel vzteklé bouchnutí víka, a ticho. Co je to? Vyskocil zdesen a naslouchal: dlouhé; hrozné zavytí neco zrovna nelidského; nyní se to drobí v stekot hysterického vzlyku; je slyset úder kolen o podlahu a tenké stenání. Johanka pláce. Byl sice na neco pripraven, ale tohohle se nenadál... Stál s tlukoucím srdcem a poslouchal, co se tam, za zdmi, v kuchyni deje. Nic, jen plác. Ted se Johanka vzpamatuje a prijde prosit.