„Ne, neublízil,“ kricí Johanka jeste zraneneji. „To není ublízit... prohlízet skríne... jako zlodejce! To nic není... To si mám nechat líbit... To mne jeste nikdo neudelal... takovou hanbu... Nejsem... nejaká pobehlice,“ zavyla krecovitým plácem a náhle utekla, práskajíc za sebou dvermi.
Byl nesmírne zmaten. Tohle místo lítosti ! Co se to deje? Krade jako straka, coz o to, ale ted ji urází, ze to vím; nestydí se být zlodejkou, ale bolí ji jaksi ukrutne nedutklive, platí-li za ni... Je ta zenská blázen?
Ale ponenáhlu bylo mu jí víc a více líto. Tak vidís, rekl si, kazdý má svou slabost, ale nicím ho neurazís víc, nez poznás-li ji. Ach, jakou nesmírnou mravní citlivost chová clovek ve svých vinách! Ach, jak je bolestne a krehce útlý ve svých spatnostech! Dotkni se jeho skrytého zla; slys pak, není-li to výkrik bolesti a urázky, který ti odpovídá ! copak nevidís, ze jda souditi vinníka, soudís urazeného?
Z kuchyne bylo slyset plác tlumený perinou. Chtel vejít, ale bylo zamceno; domlouval do dverí, huboval, chlácholil, avsak odpovídalo mu jen zavzlykání prudsí a hlasitejsí. Vrátil se do svého pokoje, roztesknen bezmocnou soustrastí. Tuhle lezí jeste na stole nakradené veci, krásné nové kosile, tolik prádla, památky, buh ví co vse. hladil je prstem, ale jejich dotek byl smutný a opustený.