„Ale - Johanko,“ rekl zchlazen, „mejte prece rozum: jak se tyhle veci dostaly do vasí skríne ? Je to vase nebo mé ? Reknete, osobo, je to vase ?“
„Já nic nechci slyset,“ vzlyká Johanka. „Kriste Pane, taková hanba!... Jako bych... Cikánka byla!... Prohlízet mne skrín... A na hodinu,“ vykrikla strasne rozcilena, „na hodinu jdu pryc. Ani do rána tu nezustanu ! Ne... ne...“
„Ale vzdyt já", namítal ustrasen, „vás nechci vyhnat. Zustanete dál, Johanko. Co se stalo, nu, chran buh horsího... Vzdyt jsem vám ani nic nerekl. Tak neplacte!“
„Vemte si jinou,“ dusí se Johanka plácem, „já tu nebudu ani do rána! Copak uz je clovek... pes... aby si vsechno dal líbit... Nebudu,“ vytekla zoufale, „kdybyste mne tisíce platil ! Spís na dlazbe prespím...“
„Ale proc, Johanko,“ bránil se bezradne, „copak jsem vám ublízil ? Tohle prec nemuzete zaprít...“