Precházel po pokoji, aby zase nabyl pevnosti; ale Johanka nesla. Chvílemi postál a naslouchal; její plác se táhl v neochabující, pravidelné jednotvárnosti jako vyti. Bylo mu úzko ze zoufalství tak strasného. Pujdu k ní, odhodlával se, a reknu jí jenom: „Tak si to pamatujte, Johanko, a neplacte uz; já na to zapomenu, budete-li hodná.“
Najednou prudké kroky, dvere práskají, ve verejích pokoje stojí Johanka a vyje; strasno videt její tvár nabehlou plácem.
„Johanko,“ vypravil ze sebe.
„To... to jsem si... vyslouzila,“ dere se z Johanky. „Místo uznání... Jako se zlodejkou... Taková hanba!“
„Ale, Johanko!“ vykrikl ustrasen, „vzdyt jste mne vzala - tohle vsechno, vidíte to? Vzala jste to nebo ne?“
Ale Johanka neslysí. „Jak si to mám dát líbit... Taková hanba! Prohlízet mne skrín... jako... nejaké... cikánce! Takovou hanbu udelat mne, mne... ! Tohle nemel milostpán delat... Nemá právo... urázet... Toho bych se... do smrti... do smrti nenadála! Copak jsem zlodejka? Já, já ze jsem nejaká zlodejka?“ vykrikla ve vásnivé bolesti. „Jsem nejaká zlodejka? Já; z takové rodiny! To... to jsem necekala a... nezaslouzila!“