„Ne?“ Schaefer ho pustil; kapitán natáhl ruce a v neúspěšném pokusu o udržení rovnováhy vysypal další šuplík, načež se rozplácl na hromadě složek.
„Můžete ho kontaktovat?“
„Už ne,“ řekl McComb. „Měl jsem telefonní číslo, ale bylo odpojeno.“
„Takže vám nevěří. Chytrý muž,“ pronesl Schaefer. „Asi budu muset zkusit něco jiného.“
Vypochodoval z kanceláře, než se McComb mohl pohnout, aby ho zastavil - ne, že by kapitán mel něco takového v úmyslu.
Pochodoval dál kanceláří detektivů.
Rasche vyskočil a následoval ho.
Na chodníku před budovou se Schaefer otočil a všiml si ho.
„Dobře,“ prohlásil. „Alespoň ušetřím za taxík.“
Rasche se chtěl zeptat, co se stalo u McComba a jestli ještě mají práci, ale výraz na Schaeferově tváři ho od toho odradil; raději šel pro auto.
Nakonec si mohou promluvit po cestě.
Za okamžik zastavil u chodníku; Schaefer nastoupil, zabouchl za sebou dveře a prohlásil: „Kennedy,“
„Kennedy?“ Rasche se na něj překvapeně podíval. „Kriste, Schaefe, chceš říct, že to má něco společného s atentátem? Bylo to přece jen CIA? Vždycky jsem si myslel, že je to jen další bláznivá teorie o spiknutí-“
„Kennedyho letiště“ řekl Schaefer.
„Ach,“ vydechl Rasche. Zařadil rychlost a vmísil se do provozu směrem na Queens. Byl příliš vyveden z míry, než aby něco říkal. Jeli po Williamsburg Bridge, když se zeptal: „Tak co McComb říkal?“
„Nic,“ prohlásil Schaefer a dál se díval z okna.
„Nevyhodil nás?“
Schaefer pokrčil rameny. „Tebe ne.“
Vjeli na Brooklyn-Queens Expressway.
„Takže jedeš na letiště?“ zeptal se Rasche.
Schaefer se neobtěžoval s odpovědí.
„Bez zavazadel?“
„V zavazadlovém prostoru. Vozím tam kufr.“
Rasche se ušklíbl. Byli v Schaeferově autě a tohle mu bylo podobné - vždy připraven na katastrofu.

„Hovno, Schaefere,“ opáčil McComb. „Poslouchejte. Teď zavřete hubu a dáte mi své slovo, že se budete držet dál od federálů, od Twentieth Street a od té zatracené budovy, a můžete jít-“
„Jděte k čertu, McCombe,“ prohlásil Schaefer. „Kde najdu Philipse?“
„Dobře, tak to bysme měli,“ reagoval McComb. „Skončil jste, Schaefere, jdete na ulici. Na tomto oddělení již nepracujete.“ Popadl sluchátko a zařval. „Dejte mi službu. Chci-“
Než stačil dokončit větu, dopadla na telefon Schaeferova pěst a rozdrtila plastik a obvody.
„Spojení přerušeno“ pronesl Schaefer. McComb jen zíral na zničený přístroj a sluchátko stále svíral v ruce.
Pak ho Schaefer popadl za klopy jeho saka, zvedl ho a vrazil ho zády na knihovnu; zem kolem nich se pokryla zákoníky a starými hlášeními.
„Poslouchej,“ pronesl Schaefer klidně. „Možná bys mě dokázal vyhodit, jak si myslíš. Možná bych šel i sedět. Ztratil bych penzi a šel na šest měsíců za mříže. A víš, co by se stalo pak?“
Čekal, zatímco na něj šokovaný McComb v hrůze zíral; pak si Schaefer sám odpověděl.
„Pak bych se mohl rozčílit“ prohlásil.
McCombovi se podařilo zašilhat ke dveřím, ale nezachytil žádnou známku blížící se záchrany. Nechal si tuto kancelář přebudovat podle vlastních požadavků tak, aby poskytovala absolutní soukromí -nechtěl, aby důstojníci zaslechli nějaké důvěrné záležitosti.
Teď toho litoval.
Pohlédl zpět na výraz na Schaeferově tváři. Viděl obvázaný nos a čelist, ale ze všeho nejvíc viděl chladné modré oči.
Něco v nich vypadalo mrtvě, napadlo McComba - a Schaefer mluvil pravdu. Nebyl rozčílený.
Ještě ne.
„Ježíši“ vypravil ze sebe McComb. „Podívejte, říkám vám pravdu - Philipse nikdy nenajdete. Nepatří do armády ani do speciálních oddílů nebo do CIA. Je to nějaký armádní expert na volné noze, který nemá vůbec existovat. A přísahám, že opravdu nevím, co se to tu děje. Nic mi neřekl, jen jsme dostali rozkaz, abychom tam nikoho nepouštěli. Měli jsme provést normální ohledání místa činu a pak na to zapomenout! Vůbec nic mi neřekl!“

Nikdo z nich nevěnoval Raschemu pozornost -a to mu vyhovovalo. Příkaz byl určen přímo Schaeferovi a Rascheho tam zřejmě nepotřebovali.
Nijak se netoužil dostat do křížové palby. Vyrazil směrem ke svému stolu připraven se otočit, kdyby na něj McComb nebo Schaefer zavolali.
Žádný z nich tak neučinil; místo toho oba muži vpochodovali do McCombovy zvukotěsné kanceláře.
McComb za nimi zabouchl dveře a otočil se k detektivovi.
„Řeknu to jednoduše,“ začal, „protože se nezdá, že byste mi příliš rozuměl. Takže, stůjte mi v cestě a můžete si hledat práci. K čertu, obviním vás z-“
„Chci mluvit s Philipsem,“ přerušil ho Schaefer. „Chci si potvrdit-“
„Vy mě neposloucháte, Schaefere!“ zařval McComb.
Schaefer se zarazil a McComb pokračoval. „To není oficiální vyšetřování. Pro vás v tom nejsou žádní federálové. Žádný Philips neexistuje. Nikdo vám nepotvrdí ani hovno.“
„A ta mrtvá těla ... jak to chcete vysvětlit?“ dožadoval se Schaefer. „Sebevražda? Vystříleli veškerou munici a pak se sami stáhli z kůže?“
„To není váš problém, Schaefere,“ zavyl McComb, „ani můj. Je to federální případ a vy prostě držte svůj zkurvenej nos-“
„Podívejte, McCombe,“ přerušil ho znova Schaefer. „Chci mluvit s Philipsem. Je to osobní, jasné? Možná, že to nemá s celým případem nic společného -jde o mého bratra.“
„Už jsem vám řekl, že Philips neexistuje,“ odpověděl zuřivě McComb.
Schaefer byl chvíli zticha a pak pokračoval. „V pořádku, neexistuje. Tak mě nechtě promluvit s výplodem mé zatracené představivosti!“
, Jestli chcete s někým mluvit o vašich osobních věcech, Schaefere, tak je to vaše věc. Dělejte si to ve volném čase -já kvůli vám generála otravovat nebudu.“
„Jste mé jediné spojení na něj, vy idiote!“
McComb na něj chvíli jen tiše zíral.
„Jak jste mne to nazval?“
„Podívejte, McCombe, já s ním musím mluvit!“

„Musíme o něm získat více informací,“ prohlásil Schaefer. „Musíme najít Philipse. Ví toho mnohem víc, než nám řekl -je v tom nějak zamluvený. Věděl, že je ta věc ve městě. A skrývá i něco o Dutchovi. Ví o něm něco, co já ne. Cítím to.“
„Já cítím, že pokud tohle všechno nepovíme McCombovi, bude po nás.“ reagoval Rasche. „Podívej, Schaefe, netlačil jsem na tebe, protože vím, že máš své důvody, ale musím vědět, proti čemu stojíme. Já toho zabijáka tam nahoře neviděl, ty ano - musíš mít nějakou představu, co se to tady děje. Dobrá, takže je to nějaký druh superlovce - kdo ho poslal? Proč šel po tvém bratrovi? U koho si to rozházel? U mafie? U teroristů? U nějaké cizí vlády? U tělesné stráže Franka Sinatry?“
„Co když to nebyl nikdo z nich?“ řekl Schaefer. „Chceš pravdu, Rasche? Pravda je, že nevím. Může to být nějaké zdivočelé zmutované zvíře; může pocházet z jiné planety. Možná je v tom Philips namočený, protože je to nějaký nepovedený vojenský biologický projekt? Já prostě nevím''
Rasche začal klást další otázku, ale pak se zarazil. Jestli to Schaefer nevěděl, další otázky byly zbytečné.
V policejní budově nemuseli McComba vůbec shánět. Jakmile vešli, spatřil je a vyřítil se na ně se zaťatými pěstmi.
„Tady jste!“ zavyl. „Že jste se vůbec uráčili přijít !“
„Mohl jste zavolat-“ začal Rasche. „Měl jste zůstat v té zatracené nemocnici, kam patříte, Schaefere! Já vás varoval! Šéf mi šlape na paty a je mu divné, proč se jeden z mých detektivů procházel kolem místa činu uzavřeného federály!“
„Nechtě to být, McCombe,“ přerušil ho Schaefer.
„Snad kapitáne McCombe, detektive,“ zavrčel McComb. „Do mé kanceláře. Okamžitě.“

Schaefer, přemítal Rasche, je opravdu tvrdý chlapík.
Kdyby mě takhle zmlátili a pak ještě vyhodili z pátého patra, uvažoval, strávil bych další dny srkáním kuřecí polévky a sledováním opakování Lodě lásky.
Schaefer jen toužil vrátit se do akce.
Oba prospali většinu dne a večer ještě odpočívali; Rasche dojel do nemocnice a přemluvil sestru, aby mu vydala Schaeferovo oblečení a peněženku, zastavil se v jeho bytě pro nové šaty a pak se snažil získat souvislou představu o tom, co se předcházející den Schaeferovi přihodilo. Diskutovali o tom, co je to, odkud to přišlo a co to chce - vše to byly samozřejmě jen jejich dohady, ale Schaefer se mohl opírat o svůj poslední rozhovor s Dutchem.
Myslel si, že ta věc je lovec. Ten, o kterém mluvil Dutch - pravděpodobně přímo ten, s kterým se Dutch setkal; vždyť, kolik jich mohlo být?
Schaefer řekl Raschemu, že to nebyl člověk, ale uznal, že si ho nestačil důkladně prohlédnout. Byl s ním jen několik sekund ve špatně osvětlené místnosti; Rasche to nekomentoval.
Ale Dutch na něj narazil ve Střední Americe a teď byl v New Yorku.
No, měl sedm nebo osm let, aby našel cestu na sever. Možná již dostal Dutche a teď šel po jeho rodině. Nebo se možná Dutchevi podařilo uniknout a ten zabiják si s ním Schaefera spletl.
V každém případě se Schaefer domníval, že si s ním pohrává, že s ním hraje hru na kočku a myš. Zabil Schaeferovu přirozenou kořist v budově ve městě, jeho spojence na policejní střelnici a teď si ho označil.
Schaefer se domníval, že ho z té budovy nevyhodil úmyslně; byla to skutečně nehoda. Neobtěžoval se dojít si pro něj dolů, protože chtěl, aby hra ještě pokračovala, a nechtěl ho zabít, když byl bezmocný.
Chtěl se bavit při honu na něj.
Vše to byly jen dohady a slova, ale to bylo vše, co Schaefer a Rasche dokázali první večer.
Ale dalšího rána vstali časně a vyrazili Schaeferovým autem na Manhattan.
Zatímco se Rasche proplétal hustým newyorským provozem, Schaefer plánoval další postup. „Nemůžeme tomu zabijákovi ponechat veškerou iniciativu,“ řekl Schaefer. „Musíme ho vystopovat a dostat ho, když bude nepřipravený.“
„A jak to, sakra, asi máme udělat?“ zeptal se Rasche.

„To je pravda. Takhle domů nemůžeš...“ souhlasil Rasche nejistě.
„Tak můžu zůstat, nebo ne?“
„Samozřejmě, že můžeš, Schaefe, ale co chceš dělat za věci? Chci říct, že nejsi ve stavu, abys..“
„Najdu toho hnusnýho zkurvysyna, co udělal...“ přerušil ho Schaefer, načež ho znovu přepadl záchvat kašle. Rasche opět trpělivě čekal, než se uklidní.
„Najdu ho,“ prohlásil Schaefer, „a budu ho kopat do ty jeho hnusný prdele celou cestu odtud až do Jersey,“
Ve dveřích z kuchyně se objevila Shari a v ruce držela hrnek. „Já...já...udělala jsem ti trochu čaje, Schaefe. Já...“ Schaefer se již posadil, aby trochu zastavil kašel a vzal si šálek.
„Díky, Shari“ prohlásil.
Z chodby se ozval hlas.
„Ty jo, podívej se na jeho krk!“ řekl chlapec. „Je celej od krve!“
„Bezva!“ odpověděl mu druhý hlas.
Rasche vzhlédl a spatřil ve dveřích své dva syny zírající na Schaefera.
Měli pravdu; z té věci na Schaeferově krku opět prýštila čerstvá krev. Pravděpodobně to způsobil záchvat kašle.
„Prosím, miláčku,“ řekl Rasche, „mohla bys odvést kluky pryč?“
Shari ho poslechla a odvlekla dvojici do kuchyně na snídani.
Když byli pryč, zeptal se Rasche Schaefera: „Co ta věc na tvém krku? Musíme ji dostat pryč, než tě zabije.“
„Myslím, že tam není proto, aby mě zabila,“ odpověděl Schaefer. „Alespoň prozatím.“
„A proč?“
„Myslím, že mě označkovali,“ prohlásil Schaefere. „Asi chtějí vědět, kde jsem.“ Ušklíbl se, zakašlal a kysele pokračoval: „Myslím, že se tomu bastardovi líbím,“

„No konečně, Mácu,“ ozval se neznámý muž.
Byl to mladý černoch neurčité výšky a pokoušel se jednou rukou držet Schaefera na nohou, zatímco druhou klepal.
Schaefer byl bosý a na sobě měl stále zelené nemocniční pyžamo. Zakašlal. „Hej, Rasche“ prohlásil. „Zaplať mu, jo?“
Rasche se podíval za ně na ulici, kde čekalo taxi.
Schaefer se dostal z nemocnice a sehnal taxi. Neměl žádné peníze, neměl žádné šaty, ale sehnal taxíka.
„Dáme ho na gauč,“ řek Rasche taxíkářovi.
Společně dopravili Schaefera na sofa v obývacím pokoji a podložili mu hlavu polštářem. Shariinou dekou mu přikryl bosé nohy. Dvacet dolarů z peněz na domácnost pokrylo jízdné i se spropitným - Rasche chtěl, aby taxíkář co nejdřív zmizel, a tak nehledal drobné.
Když ho vystrčil ze dveří, spatřil nahoře na schodech Shari a ukázal jí, že je vše v pořádku. Shari sešla po schodech a spatřila jejich hosta. Když ho poznala, trochu se uklidnila, ale jeho stav ji spolehlivě udržel v nervozitě.
„Udělám trochu čaje“ navrhla.
Rasche si přitáhl ke gauči křeslo, posadil se na něj a podíval se na svého partnera.
Schaefer na tom byl pořád špatně - to bylo zřejmé hned u dveří. Měl obvazy na půl tuctu místech a nedokázal mluvit bez kašlání - Rasche se domníval, že je to způsobeno tlakem zlomeného žebra na plíce. Ale stále byl při vědomí.
„Jak jsi se dostal z nemocnice?'' zeptal se Rasche. „Doktor říkal, že-“
„K čertu s doktorem,“ přerušil ho Schaefer.
Na chvíli ho ovládl krátký záchvat kašle.
Rasche čekal až ho to přejde.
„Tak co tu děláš?“ dožadoval se.
Schaefer zvedl ovázanou ruku. „Pár dní budu potřebovat pomoc,“ prohlásil.
„Pomoc?“ chtěl vědět Rasche. „Pomoc s čím?“
Schaefer zakašlal. „Potřebuji místo, kde budu moct přemýšlet a udělat nějaké věci. V té zatracené nemocnici nemůžu dělat vůbec nic a je to tam samý federál,“
„Ale, Schaefe, jsi celý rozmlácený...“
„Proto jsem taky, kurva, nešel domů, Rasche,“ řekl Schaefer a zvedl hlavu. „Ještě se o sebe nedokážu postarat sám. Sakra, Rasche.“

„Beru si den volna. Byl jsem vzhůru celou noc.“ Podíval se na prázdnou skleničku a zpola plnou láhev a pak láhev zavřel a sklenku postavil do dřezu.
Ve městě bylo něco nebo někdo, kdo vyhodil Schaefera z pátého patra a zmasakroval tucet ozbrojených mužů - a podle Philipse to dělal pro zábavu.
Pro zábavu.
Ať to bylo cokoliv, nechtěl tomu čelit opilý pod obraz - a mohlo se to objevit kdykoliv. „Jedl jsi něco?“ chtěla vědět Shari.
„Jasně,“ zalhal Rasche.
Seděl a sledoval, jak si jeho žena připravuje snídani - cornflaky s mlékem. Když nejedl on, neobtěžovala se s vařením.
Někdy si přál, aby ho tolik nemilovala; kdyby ho někdy zabili, strašně by trpěla a na její utrpení myslel stejně nerad jako na svoji smrt.
Věděl, že by se měl trochu prospat, ale ještě na to nebyl připraven. Nebyl si jistý proč. Seděl u stolu, jako by na něco čekal - ale netušil na co.
Seděl stále na místě, když někdo začal bušit do předních dveří.
Rasche byl okamžitě na nohou, popadl pistoli a vykřikl: „Shari, béž nahoru k dětem, hned!“
Vyděšeně na něj pohlédla, ale nakonec se rozběhla ke schodům.
Rasche se s pistolí v ruce plížil ke dveřím.
Návštěvník stále klepal - ale jen klepal. Nikdo nerozbil tabule skla ve dveřích, nikdo nekopal do dveří, nikdo nerozlomil zámek, nikdo nevlezl dovnitř oknem. To vypadalo slibně - ale Rasche měl stále pistoli připravenou ke střelbě.
„Dobře, dobře, už jdu,“ křikl, když sahal na kliku.
Za bílým závěsem zakrývajícím skleněné dveře rozeznal obrysy dvou mužů; hlavní pistole opatrně odhrnul látku a podíval se na jejich tváře. Na jednoho neviděl, ale toho druhého poznal.
Schaefer.
Polovinu hlavy měl stále pokrytou obvazy, ale i tak se Rasche nemohl mýlit - byl to Schaefer. Rascheho unavený mozek chvíli nereagoval - co tady, sakra, Schaefer dělá?
Klepání pokračovalo a nakonec prolomilo Rascheho zmatené přemítání. S pistolí v ruce otevřel dveře.

Trvalo mu patnáct minut, než přesvědčil doktora, že neví, co ta věc na Schaeferově krku je ani jak se tam dostala.
Dalších patnáct minut mu trvalo dokončení papírování a čtyřicet cesta domů. I když slunce ještě neukázalo víc než pár paprsků na východě, ranní doprava byla již v plném proudu.
Rasche cestou neklel ani se nesnažil jet příliš rychle. Nepospíchal. Potřeboval spánek, ale věděl, že dokud bude mít před sebou tu věc na Schaeferově krku a dokud si bude představovat ty drápy, které mu popsal doktor, nezamhouří oka... Při cestě měl dostatek času na přemýšlení, ale na nic užitečného nepřišel. Jen se mu stále vybavovaly prstence krve, Schaeferovo padající tělo a znetvořené mrtvoly na policejní střelnici.
Zanechal Schaeferovo auto na obrubníku a unaveně se táhl ke svému potemnělému domu.
Zjistil, že Shari a děti ještě spí. Alespoň že se na něj Shari nepokoušela čekat - neležela na gauči v obýváku před zapnutou televizí.
Chvíli byl v pokušení vyjít nahoru po schodech a ujistit se, že jsou všichni v pořádku, ale byla to hloupost, ještě by je mohl probudit.
Tady byli v bezpečí - alespoň stejně jako všichni ostatní v New Yorku.
Vešel do kuchyně, pouzdro se zbraní pověsil na kliku a našel láhev bourbonu - doufal, že mu doušek něčeho silnějšího pomůže usnout.
Bourbon. Generál Philips pil také bourbon. Co je, sakra, ten Philips zač? Pro koho pracuje? Ví, co se to tady děje, určitě alespoň zčásti - co má společného s těmi zabijáky?
Nějak s nimi byl spojený i Schaeferův bratr Dutch - a stejně tak i Schaefer. Toto nebyla žádná shoda náhod. Zabijáci odpravili partu Schaeferových nepřátel a pak i skupinu jeho přátel - v New Yorku se nedotkli nikoho, kdo by byl Schaeferovi lhostejný.
A čekali na něj v té budově - někdo tam na něj určitě čekal. Museli předpokládat, že se tam Schaefer po tom masakru na Twentieth vrátí.
Co se tam nahoře Schaeferovi stalo? Rasche ho takhle zmláceného ještě nikdy neviděl. A nos a čelist měl rozbité ještě předtím, než vylétl z pátého patra. A ta věc, co měl na krku - ví o tom Philips něco?
Co to Philips říkal? „Milují horko ... Je to pro ně zábava“
Zábava?
„To zní, jako by to byl Americký pohár nebo tak,“ zamumlal Rasche.
„Říkal jsi něco, miláčku?“ zeptala se Shari od dveří.
Rasche sebou trhl a málem rozlil whisky.
„Slyšela jsem tě přijít,“ řekla Shari. Měla na sobě svůj starý růžový froté koupací plášť.
„Promiň,“ řekl Rasche. „Nechtěl jsem tě vzbudit.“
„Stejně bych za patnáct minut musela vstávat. Tak co jsi říkal?“
„To nic,“ uklidnil ji Rasche a usrkl si whisky. Podíval se na hodiny a zjistil, že Shari měla s časem pravdu.
„Není trochu brzy na takové pití?“ zeptala se Shari.
„Ne,“ odpověděl Rasche, „je pozdě. Moc pozdě.“ Dopil zbytek sklenky.
„Chceš něco k snídani?“ zeptala se Shari a otevřela dvířka kuchyňské linky.
Rasche zavrtěl hlavou. „Za chvíli půjdu spát.“
„Máš den volna?“

„Nedokážeme to odstranit bez operace,“ řekl doktor. „Možná ani tak ne. Má to zubaté drápky uchycené v jeho krkavici. Kdykoliv za to zatáhneme, začnou se hýbat. Kdybychom to utrhli nebo uřízli, roztrhá mu to stěnu tepny na kousky a on vykrvácí, než to stačíme opravit.“
„Ježíši,“ pronesl Rasche a pohlédl na Schaefera.
„Zrentgenovali jsme to, prohlédli jsme to všemi možnými způsoby, ale dovnitř jsme se nedostali a nevíme ani, jak to pracuje. A teď, detektive,“ prohlásil doktor, „nevadilo by vám, kdybyste mi řekl, co to je, sakra, za věc?“
„Rád bych, doktore,“ řekl Rasche popravdě, „ale přísahám Bohu, že nevím.“

Doufal, že to nic není a že Schaefer nezemře.
„Dost těch blbostí,“ prohlásil doktor, roztáhl závěs kolem Schaeferova lůžka a odhalil Raschemu jeho partnera, který byl sice v bezvědomí, ale stále dýchal. „Je pozdě, já jsem unavený a při pádu z budovy se vám nic podobného stát nemůže.“
Doktor ukázal prstem na Schaeferův krk těsně pod ucho.
Rasche si prohlížel monitory, trubičky vedoucí z Schaeferova nosu a obvazy, které mu pokrývaly nos, čelo a čelist - na hromadu smetí dopadl přece po zádech. Teď se podíval na místo, na které ukazoval doktorův prst.
Byla tam kus matného kovu velikosti pěticentu ve tvaru včely nebo hlavy šípu. Rasche si představil Schaefera jako Frankensteinovo monstrum s elektrodami po obou stranách hlavy.
Teď měl na sobě pravděpodobně i odpovídající počet stehů.
Kovová věc byla ohraničena krví - podle barvy to byla čerstvá krev; ostatní krev byla buď očištěna nebo uschla do ošklivé hnědočervené, ale tenhle kroužek byl stále jasně červený.
Po Schaeferově krku stékal malý pramínek krve a dopadal na polštář.
Rasche to viděl poprvé; když klečel nad Schaeferem na Beekman Street, musel to ukrývat Schaeferův límeček nebo poházené smetí.
Rasche tázavě pohlédl na doktora.

Řekli mu, že si myslí, že Schaefer není v přímém ohrožení života, ale že písemně by mu to nedali. A ne, pacienta vidět nemůže, ale jestli chce, tak může počkat a je potřeba také vyřídit nějaké papírování...
Tak mu nezbývalo než čekat a vyplňovat hlášení a formuláře.
Rasche nenáviděl čekání. Nenáviděl nemocnice. Páchly jako smrt smíšená s linoleem.
Většinou nenáviděl i sepisování hlášení, ale teď mu alespoň krátilo čekání a mohl se dívat na něco jiného než na prázdné zdi a lidské utrpení.
Když posté procházel chodbou, zastavil ho mladý lékař v brýlích s drátěnými obroučkami a dokonale zastřiženými vousy: „Vy jste detektiv Rasche?“
Rasche k němu vzhlédl a neobtěžoval se s odpovědí. V přítomnosti doktorova plochého břicha a perfektního vzhledu se cítil nepohodlně. Byl si vědom svého břicha, které bylo větší a měkčí, než by si představoval, a knír měl tak dlouhý, že by ho mohl žvýkat - poslední dobou nějak neměl na holení čas ani myšlenky.
Jak mohl, sakra, ten chlapík v tuto časnou ranní hodinu vypadat tak upraveně?
„Četl jsem vaši předběžnou zprávu,“ řekl doktor, když vzal Rascheho za paži a odváděl ho směrem k Schaeferovu pokoji. „Tak detektiv Schaefer uklouzl, co? Tak hloupou výmluvu jsem neslyšel od třetí třídy.“
Rasche pokrčil rameny a nechal se vést - chtěl jen zjistit, jak se vede Schaeferovi, a pokud mu doktor řekne něco navíc, tím líp.
„Podívejte,“ řekl doktor, když došli ke dveřím Schaeferova pokoje, „mě nezajímá, co řeknete svým nadřízeným. Nejsem policista a do oficiální verze mi nic není, ale chci pár odpovědí. Když mi budete lhát, nebudu moci dělat dobře svou práci. Tak co se stalo?“
„Co na tom záleží?“ zeptal se Rasche nervózně. „Podívejte, ten chlapík je potlučený, ale pár stehů a trochu odpočinku a bude jako nový, ne? Nechystá se umřít a vy nebudete mít žádné problémy.“ Vstoupili do místnosti. „Já Schaefera znám, doktore“, trval Rasche na svém. „Nosí s sebou pojistku pro případ, že by ho něco přejelo. Tohle nic není.“

McComb by se ho mohl pokusit zastavit, ale Rasche věděl svoje. Když si Schaefer něco usmyslel, nikdo ho nedokázal zastavit. Ne, aniž by ho zabil, a to se ještě nikomu nepovedlo. To nejlepší, co jste mohli udělat, bylo pomoct mu, když to bylo ve vašich silách, a jinak se mu klidit z cesty.
Philips ho nemohl zastavit, McComb ho nemohl zastavit a to, co ho právě vyhodilo z pátého patra, ho také nemohlo zastavit. Ne, aniž by ho to zabilo.
Rasche si nemyslel, že by ho Philips nebo McComb byli ochotni kvůli té věci zabít; o tom, kdo byl v té budově, si již tak jistý nebyl.
Schoval masku, a když sanitka nastartovala, byl zase u Schaefera.
Posádka nechtěla činit žádné závěry ohledně Schaeferových vyhlídek. „Bez urážky,“ řekl jeden z nich, „ale nepotřebujeme žádné žaloby kvůli zanedbání péče. Jen děláme svou práci a nepouštíme si pusu na špacír.“ Nenechali ho jet s Schaeferem v sanitce a tak se, když s blikajícími světly odjeli, zamyšleně rozhlédl.
Mohl by jít do budovy a porozhlédnout se tam po té „slupce od banánu“, po které Schaefer uklouzl. To by znamenalo znovu jít do místnosti, kde Lamb a ostatní zemřeli, kde krev odkapávající z visících těl vykreslila spirály od spadané omítky - do místnosti, o které se mu zdály zlé sny.
Měl by se také poohlédnout po Schaeferově ztracené pistoli.
Rasche o sobě nerad přemýšlel jako o zbabělci; k čertu, věděl, že ve skutečnosti zbabělcem není. Ale stejně do té budovy sám nevkročí. Možná, kdyby zavolal nějakou pomoc - ale jak mohl žádat o pomoc, když jeho partner uklouzl po slupce a upadl?
Měl by něco udělat. Když vám zraní partnera, očekává se, že něco uděláte. Ale on prostě nemohl.
Kromě toho musel zjistit, jak na tom Schaefer je. Jak jsou jeho zranění vážná?
Zastavil se u telefonního automatu, aby zavolal Shari a řekl jí toho tolik, aby se zbytečně příliš nestrachovala, a pak vyrazil v Schaeferově autě do nemocnice.

„Rozumím, chlape. Byla to náhoda.“ Teprve teď si všiml, že Schaefer něco svírá v jedné ruce, něco zvláštního. „Co to, sakra, je?“ zeptal se a vzal to do ruky.
Schaefer pustil masku a vydechl. „Sebral jsem ... tomu zkurvysynovi čepici..“
A znovu omdlel.
Rasche se na „čepici“ podíval.
Mohla to být maska nebo nějaký druh helmy. Dobře, ale v tom případě musela patřit obrovi. Byla vyrobena z kovu a měla hladký, matný povrch; uvnitř viděl Rasche nějaké přístroje. Po stranách vedly malé hadičky a na několika místech byly zvláštně tvarované úchyty. Otvory na oči nebyly průhledné, ale byly pokryté nějakým druhem různobarevných čoček.
Rasche si nedokázal představit, k čemu může být taková věc dobrá; podle jeho nejlepšího odhadu to mohl být nějaký druh hypermoderního nočního vidění, ale ani to se mu nezdálo příliš pravděpodobné.
Ať to bylo cokoliv, Schaefer by to v nemocnici jistě nedokázal uhlídat a Rasche si myslel, že pravděpodobně nechce, aby to odevzdal McCombovi a spol.
Pokud by to dostali federálové, nejspíš by to skončilo někde ve skladě hned vedle archy Úmluvy.
Rasche nevěděl, co to je nebo k čemu to je, ale myslel si, že by bylo k ničemu, aby to skončilo zamknuté někde v šuplíku. Zabalil masku do svého saka, a když za chvíli přijela sanitka, měl ji bezpečně schovanou pod rukou. Zůstala tam, i když Rasche sledoval lékaře, jak Schaefera poutají na nosítka a odnáší ho do sanitky.
Ani McCombovi se nebude chtít věřit, že Schaefer uklouzl a vypadl z okna, ale Schaefer řekl, že se to tak stalo, a Rasche se toho bude držet. Viděl výraz v Schaeferových očích. Viděl, jak Schaefer vypadal, když vběhl do budovy.
Ať se dělo cokoliv, Schaefer se rozhodl, že tomu přijde na kloub, a Rasche si byl jistý, že ho ani v nejmenším nezajímá, co na to říkají McComb, Philips nebo kdokoliv jiný - včetně Rascheho.

Ale musel to být někdo z nich;

kdo jiný?
Možná to byla stráž, kterou tam nechali federálové, ale proč by stráž vyhazovala Schaefera z okna?
Když jsme u toho, kdo, sakra, dokázal vyhodit Schaefera z okna? V každém případě, napadlo Rascheho, jestli nechce vidět svého partnera rozplácnutého na chodníku, musí okamžitě něco udělat. Nebyla to zrovna Chryslerova budova, ale pět podlaží dokázalo člověka zabít velmi spolehlivě.
Schaefer se v pádu zachytil starého drátu, který přetínal ulici ve výši třetího patra. Rasche sledoval, jak se ho chytil, ale nedokázal se udržet - starý telefonní kabel, napadlo Rascheho. Budova byla tak stará, že zpočátku nebyla linka vedena pod zemí a nikdo se nenamáhal odstranit staré vedení.
Již v okamžiku, kdy viděl, jak Schaefer sahá po kabelu, byl Rasche v pohybu a v obou rukou měl pytle s odpadky; hodil je pod Schaefera a sahal po dalších. V duchu děkoval Bohu za poslední stávku popelářů.
Když Schaefer dopadl, měl v rukou třetí pár, ale ten již nestačil použít.
Černý igelit explodoval a po ulici se rozlétly zpola shnilé zbytky; Schaefer narazil skrz odpadky na chodník.
Rasche upustil pytle a rozběhl se k Schaeferovi. „Ježíši, Schaefe, jsi v pořádku?“
Schaefer zřetelně nebyl v pořádku, ale dýchal -tak trochu - a byl při vědomí.
„Je mi skvěle,“ zasípal a s každým slovem prskal krev.
Ale Rasche tam už nebyl, aby se s ním hádal; rozběhl se k vysílačce v Schaeferově autě.
Za dvě minuty byl zpátky a skláněl se k němu. Schaefer byl v bezvědomí, ale Rasche na něj stejně mluvil: „Vydrž, sanitka je na cestě. Vydrž.“ Nervózně se rozhlédl, a když se podíval zpět, měl Schaefer již opět oči široce otevřené.
„Uklouzl jsem,“ prohlásil. „Na banánové slupce.“ Vykašlal chuchvalec krve. „Slyšíš mě? Nikdo tam nebyl. Uklouzl jsem. Byla to nehoda!“
Rasche přikývl.

A pak prolétl otvorem a padal hlavou dolů vstříc ulici pět pater pod ním.
Poldové v New Yorku si zvyknou na spoustu věcí, přemítal detektiv Rasche. Po pár letech na výplatní listině města neexistuje příliš věcí, které vás mohou vyvést z míry. Zloději, každodenní šílenci, pouliční verbež, to nebylo nic; na to byli zvyklí i civilisté. Poldové přicházeli do styku s věcmi, o kterých se civilistům ani nezdálo.
Jako když tehdy někdo připoutal krávu k předsedovi Federal Beef a shodil je z Chryslerovy budovy. Měl to být protest proti krmení hovězího dobytka antibiotiky, ale když ta kráva dopadla na Lexington Avenue, jediné, co všechny zajímalo, bylo, jak uklidit tu spoušť. Městská služba měla spoustu práce, ale nevadilo jim to - alespoň měli zadarmo steaky na Vánoce. Jistě, byla to spoušť, ale vyřídili to.
Byla to součást práce. Když se stalo něco otřesného, nesměli jste si to připustit. Museli jste se prostě naučit, jak se s tím vyrovnat.
Když řádili skuteční šílenci, nesměli jste se nechat rozhodit, nemohli jste plýtvat časem na rozčilování; bylo nutno to vyřídit, než se vám to stačí vymknout z ruky, a uvažovat nad tím, co to znamená, někdy později.
A když slyšíte křik, podíváte se nahoru a vidíte partnera, jak pozadu padá z pátého patra budovy, mává rukama a hledá cokoliv, co by zpomalilo jeho pád, neplýtváte čas uvažováním, jak se to stalo. Jednáte.
Rasche postával na chodníku, stíral si pot z krku a snažil se necítit zápach smetiště. Uvažoval, jak dlouho tam ještě Schaefer bude a že pravděpodobně nic nenajde, což ho ještě víc rozzuří - a v tu chvíli Schaefer vyletěl dírou, kterou v budově vytvořili Carr s Lambem a křičel Rascheovo jméno.
Rascheho mozek se rozběhl na nejvyšší obrátky a v okamžiku, kdy spatřil Schaefera, který zachytával světlo z luceren, takže to vypadalo, že sám na nočním nebi září, myslel na tři nebo čtyři věci najednou.
Někdo tam uvnitř byl, jeden ze zabijáků, což bylo šílené - proč by se tam někdo vracel?

Schaeferova ruka nahmátla pohozenou kovovou trubku a jeho vztek mu dodal sílu.
„... udělal!“ zařval v okamžiku, když vyskočil a švihl trubkou.
Úder zasáhl příšeru z boku do hlavy a maska se jí posunula na stranu. Pozvedla pařát, aby si ji urovnala, ale Schaefer byl rychlejší.
Poničená maska, nebo helma, nebo cokoliv to bylo, jí překážela ve výhledu. Byla slepá.
Pokud ji udrží slepou, mohl by mít šanci.
Sáhl po masce a vrazil prsty pod její okraj.
Věc zvedla ruce a odtrhla ho, ale Schaefer se držel pevně a maska odlétla s ním.
Něco se zablesklo a Schaefer zaslechl sykot unikajícího plynu, ale neměl čas se tím zabývat; padal dozadu směrem k otvoru ve zdi, kde dříve bývala okna.
Masku držel stále v rukou a zíral na tvář pocházející přímo z noční můry; obrovská skvrnitá tvář orámovaná černými hadovitými copánky, veliké oči a ústa s kusadly, která by mohla patřit nějaké hlubokomořské příšeře.
Kusadla sebou zaškubala, jako by se po něm sápala.
Tentokrát Schaefer dopadl na nohy. Aby nabyl rovnováhy, udeřil maskou o zem. Ozvalo se hluboké zazvonění. Schaefer zíral na svého nepřítele.
Části úst se opět pohnuly a vnější kusadla se otevřela jako okvětní lístky zrůdné květiny. Vnitřní membrány začaly vibrovat a věc promluvila. „Hej, kámo,“ pronesla Carrovým hlasem zesíleným na ohlušující hlasitost. Pak ta věc znovu vyrazila a Schaefer věděl, že útočit nebo jen zůstat na místě není nejlepším nápadem; udělal krok dozadu, chtěl uhnout, když šlápl na něco tvrdého, na něco, co tu nemělo být. Uklouzl, a když vrávoral k otvoru v budově, poznal vlastní pistoli.

Netrefil se nikam; místo toho ho zachytil pařát s obrovskými drápy. Tlapa ho popadla za kotník nad botou, ještě než jeho noha stačila urazit polovinu zamýšlené vzdálenosti. Světlo z ulice se odrazilo od čepeli se zubatým ostřím, které vyjely z komplikovaného náramku na zápěstí monstra.
Než se Schaefer mohl pokusit otočit, bojovat nebo alespoň uniknout, příšera ho zvedla za nohu a odhodila ho.
Pohybovala se neuvěřitelně rychle, ale s nenucenou lehkostí a grácií, jako by to pro ni nic nebylo a jako by se ani příliš nesnažila.
Schaefere narazil do zdi a přestal vnímat detaily; slyšel, jak pod jeho dopadem zeď zasténala, a jen doufal, že nezaslechl praskat žádnou z kostí ve svém těle.
Pak se mu hlava prudce trhla dozadu a narazila na vyčnívající trám. Nebyl schopen myslet na nic.
Snažil se neomdlít a pokoušel se navrátit do plného vědomí. Ležel na zemi, pohlédl vzhůru skrz mlhu a spatřil žluté pařáty sápající se po něm. Divné bylo, že neviděl žádnou tvář...
To nebyla tvář. Byl to kov. Ta věc měla na sobě nějaký druh masky.
A pak její prsty nebo drápy uchopily Schaeferovu poraněnou čelist a s trhnutím mu otočily hlavou. Odhalily mu tak krk a otočily oči ke zdi, takže nic neviděl. Schaefer se snažil vzdorovat i přes krev zalévající mu hrdlo.
„Zmrde,“ prohlásil a snažil se přinutit k boji. Přemlouval své ruce, aby tu věc udeřily.
Pak se mu něco zakouslo do masa těsně pod uchem. Schaefer vykřikl. Nebylo to kvůli bolesti -bolelo to jako peklo, jako tři horké nože zabodnuté do krku - bolest by překonal. Byl to ten pocit znásilnění. Ta věc ho nechtěla zabít, dělala mu něco jiného. „Cos mi to, sakra, ...“ zařval, když věc vstala a odstoupila.

Ničeho si nevšiml - ale to mohlo být špatným osvětlením.
Dobrý lovec používá kamufláž. Od kořisti se neočekává, že ho spatří.
A tito lovci mohou být vybaveni dokonalou kamufláží.
Začal se znovu otáčet - a najednou to tady bylo, na délku paže.
Schaefer věděl, že to je ten zabiják, nebo alespoň jeden ze zabijáků a že si nemůže dovolit žádnou chybu. Popadl svůj automat, vytáhl ho z pouzdra a prohlásil: „Napadalo mě, že se tu ukážeš. Cítil jsem tě. Nemůžu říct, že bys na mě udělal velkej dojem.“
Mluvil, aby odvedl jeho pozornost, ale to se mu nepovedlo; byl v půlce slova, s pistolí zpola připravenou ke střelbě, když ho udeřila do úst velká žlutavá pěst a odhodila dozadu.
Pistole odlétla pryč a Schaeferova ústa se naplnila krví; dolní zuby na jedné straně mu najednou připadaly nějak uvolněné. Z nosu mu vyrazila krev.
Dopadl na ruce a na kolena zády od té věci, která se nad ním teď tyčila, a její stín se tyčil na zdi.
„Šťastná rána,“ prohodil.
Nebyl to člověk. Stálo to na dvou nohách a tvarem se to víceméně člověku podobalo, ale bylo to příliš velké a rychlé. Když na zlomek sekundy zpola omámený klečel, spatřil jeho nohy v těžkých stříbrných sandálech, spatřil čtyři prsty s černými zahnutými drápy. Začal se otáčet a uviděl žlutošedé nohy, blýskavé kovové stehenní kryty a tělo pokryté černým brněním.
To byl ten lovec, o kterém Dutch mluvil, musel to být on - věc, která povraždila Dutchův oddíl.
Tyto vraždy neměly na svědomí žádné gangy -spáchala to tato obluda, tento lovec nebo co to bylo.
Ale na tom, co to je nebo jak to vypadá, nezáleželo; musí to dostat. Tento zabiják se vetřel do jeho města, do jeho území. Ta věc na něj zaútočila. Byla velká, silná a rychlá, srazila ho k zemi, ale on ji dostane.
Nemohl si dovolit jen tak si ji prohlížet. Ne, když byla tak rychlá.
Schaefer vyskočil na nohy a vykopl vší silou směrem k jejímu břichu - a kdyby tam nedokopl a trefil ji do rozkroku, nezlobil by se.

Kdyby někdo zvedl muže nad hlavu jako zápasník a hodil ho proti zdi...
Ne. Ty otvory procházely přímo skrz zeď. Kdybyste to udělali s lidskou hlavou, byla by z ní po vytažení krvavá kaše a dotyčný by byl mrtvý. A těla, ať již byla jakkoliv poničená, taková poranění neměla -Schaeferovi se, ještě než je McComb ztopil, podařilo přečíst pitevní zprávy.
Nějaký druh zbraně? Něco jako palcát?
Ne. Tomu ty otvory neodpovídaly. Ne tady to...
Schaefer vyšel do chodby a vstoupil do vedlejší místnosti, kam vedly díry, a podíval se na ně.
Pak se otočil a pohlédl na vzdálenější zeď.
Tam byl další otvor; když se koukal z druhé strany, tak se mu zdálo, že něco podobného zahlédl.
Ano, byly v jedné linii - ale druhý menší otvor byl v menší výšce. To znamenalo, že to, co je udělalo, mířilo k zemi.
Schaefer se vrátil do větší místnosti, kde se odehrál masakr. Podíval se otvorem, posoudil úhel, odhadl místo, kde zabiják stál, pokusil se přibližně určit jeho výšku.
Vypadalo to, že ten zkurvysyn musel mít kanón připevněný na klobouku a pak musel všechny dělové koule pečlivě posbírat.
Nebo je má McComb někde schované? To bylo klidně možné.
Vztáhl ruku a dotkl se okraje otvoru.
Byl ožehlý. Nebyl to jen střelný prach nebo saze; cokoliv prorazilo díru, spálilo dalších půl palce zdiva kolem ní. Muselo to být něco skutečně horkého. Kulka ani dělová koule by to nedokázala.
Nějaká hořlavina?
Ale proč pak celá budova ještě stála?
Tohle bylo něco jiného; něco podivného.
Schaefer si vzpomněl na poslední rozhovor s Dutchem, vzpomněl si na některé věci, které mu Dutch řekl a o kterých se Raschemu v autě nezmínil. Dobrý lovec neměl zájem lovit nic tak hloupého jako obyčejnou zvěř.
Vzpomněl si, jak Dutch mluvil o zbraních, které by takový lovec mohl používat. Takové zbraně, pokud Schaefer věděl, na Zemi ještě neexistovaly. Myslel si, že Dutch jen opilecky blábolí.
Teď už si to nemyslel.
Pokud měli ti zabijáci zbraň, která dokázala dělat do stěn takové díry, mohli mít i další věci, o kterých Dutch mluvil - dokonalou kamufláž, která je činila prakticky neviditelnými, něco, co je chránilo před kulkami. Schaefer si uvědomil, proč se do toho vložila armáda nebo pro koho to Philips pracoval.
Stejně tak pociťoval i něco jiného - něco, co již cítil, co cítil již několik dnů, ale nikdy tak silně jako nyní. Cítil něco nedefinovatelně zlého, jako by se mu někdo dotýkal chlupů na krku.
Vzpomněl si, jak se ho Dutch zeptal, jestli si někdy představoval, jak se musí cítit lovená kořist. Teď si byl jistý, že to ví docela přesně.
Otočil se; místnost byla prázdná.
Podíval se otvorem, ale ve druhé místnosti také nikoho nespatřil.
Pomalu odstoupil od zdi, pomalu se otočil o celých 360 stupňů a skončil opět tváří ke zdi.