„Hovno, Schaefere,“ opáčil McComb. „Poslouchejte. Teď zavřete hubu a dáte mi své slovo, že se budete držet dál od federálů, od Twentieth Street a od té zatracené budovy, a můžete jít-“
„Jděte k čertu, McCombe,“ prohlásil Schaefer. „Kde najdu Philipse?“
„Dobře, tak to bysme měli,“ reagoval McComb. „Skončil jste, Schaefere, jdete na ulici. Na tomto oddělení již nepracujete.“ Popadl sluchátko a zařval. „Dejte mi službu. Chci-“
Než stačil dokončit větu, dopadla na telefon Schaeferova pěst a rozdrtila plastik a obvody.
„Spojení přerušeno“ pronesl Schaefer. McComb jen zíral na zničený přístroj a sluchátko stále svíral v ruce.
Pak ho Schaefer popadl za klopy jeho saka, zvedl ho a vrazil ho zády na knihovnu; zem kolem nich se pokryla zákoníky a starými hlášeními.
„Poslouchej,“ pronesl Schaefer klidně. „Možná bys mě dokázal vyhodit, jak si myslíš. Možná bych šel i sedět. Ztratil bych penzi a šel na šest měsíců za mříže. A víš, co by se stalo pak?“
Čekal, zatímco na něj šokovaný McComb v hrůze zíral; pak si Schaefer sám odpověděl.
„Pak bych se mohl rozčílit“ prohlásil.
McCombovi se podařilo zašilhat ke dveřím, ale nezachytil žádnou známku blížící se záchrany. Nechal si tuto kancelář přebudovat podle vlastních požadavků tak, aby poskytovala absolutní soukromí -nechtěl, aby důstojníci zaslechli nějaké důvěrné záležitosti.
Teď toho litoval.
Pohlédl zpět na výraz na Schaeferově tváři. Viděl obvázaný nos a čelist, ale ze všeho nejvíc viděl chladné modré oči.
Něco v nich vypadalo mrtvě, napadlo McComba - a Schaefer mluvil pravdu. Nebyl rozčílený.
Ještě ne.
„Ježíši“ vypravil ze sebe McComb. „Podívejte, říkám vám pravdu - Philipse nikdy nenajdete. Nepatří do armády ani do speciálních oddílů nebo do CIA. Je to nějaký armádní expert na volné noze, který nemá vůbec existovat. A přísahám, že opravdu nevím, co se to tu děje. Nic mi neřekl, jen jsme dostali rozkaz, abychom tam nikoho nepouštěli. Měli jsme provést normální ohledání místa činu a pak na to zapomenout! Vůbec nic mi neřekl!“