Řekli mu, že si myslí, že Schaefer není v přímém ohrožení života, ale že písemně by mu to nedali. A ne, pacienta vidět nemůže, ale jestli chce, tak může počkat a je potřeba také vyřídit nějaké papírování...
Tak mu nezbývalo než čekat a vyplňovat hlášení a formuláře.
Rasche nenáviděl čekání. Nenáviděl nemocnice. Páchly jako smrt smíšená s linoleem.
Většinou nenáviděl i sepisování hlášení, ale teď mu alespoň krátilo čekání a mohl se dívat na něco jiného než na prázdné zdi a lidské utrpení.
Když posté procházel chodbou, zastavil ho mladý lékař v brýlích s drátěnými obroučkami a dokonale zastřiženými vousy: „Vy jste detektiv Rasche?“
Rasche k němu vzhlédl a neobtěžoval se s odpovědí. V přítomnosti doktorova plochého břicha a perfektního vzhledu se cítil nepohodlně. Byl si vědom svého břicha, které bylo větší a měkčí, než by si představoval, a knír měl tak dlouhý, že by ho mohl žvýkat - poslední dobou nějak neměl na holení čas ani myšlenky.
Jak mohl, sakra, ten chlapík v tuto časnou ranní hodinu vypadat tak upraveně?
„Četl jsem vaši předběžnou zprávu,“ řekl doktor, když vzal Rascheho za paži a odváděl ho směrem k Schaeferovu pokoji. „Tak detektiv Schaefer uklouzl, co? Tak hloupou výmluvu jsem neslyšel od třetí třídy.“
Rasche pokrčil rameny a nechal se vést - chtěl jen zjistit, jak se vede Schaeferovi, a pokud mu doktor řekne něco navíc, tím líp.
„Podívejte,“ řekl doktor, když došli ke dveřím Schaeferova pokoje, „mě nezajímá, co řeknete svým nadřízeným. Nejsem policista a do oficiální verze mi nic není, ale chci pár odpovědí. Když mi budete lhát, nebudu moci dělat dobře svou práci. Tak co se stalo?“
„Co na tom záleží?“ zeptal se Rasche nervózně. „Podívejte, ten chlapík je potlučený, ale pár stehů a trochu odpočinku a bude jako nový, ne? Nechystá se umřít a vy nebudete mít žádné problémy.“ Vstoupili do místnosti. „Já Schaefera znám, doktore“, trval Rasche na svém. „Nosí s sebou pojistku pro případ, že by ho něco přejelo. Tohle nic není.“