Schaeferova ruka nahmátla pohozenou kovovou trubku a jeho vztek mu dodal sílu.
„... udělal!“ zařval v okamžiku, když vyskočil a švihl trubkou.
Úder zasáhl příšeru z boku do hlavy a maska se jí posunula na stranu. Pozvedla pařát, aby si ji urovnala, ale Schaefer byl rychlejší.
Poničená maska, nebo helma, nebo cokoliv to bylo, jí překážela ve výhledu. Byla slepá.
Pokud ji udrží slepou, mohl by mít šanci.
Sáhl po masce a vrazil prsty pod její okraj.
Věc zvedla ruce a odtrhla ho, ale Schaefer se držel pevně a maska odlétla s ním.
Něco se zablesklo a Schaefer zaslechl sykot unikajícího plynu, ale neměl čas se tím zabývat; padal dozadu směrem k otvoru ve zdi, kde dříve bývala okna.
Masku držel stále v rukou a zíral na tvář pocházející přímo z noční můry; obrovská skvrnitá tvář orámovaná černými hadovitými copánky, veliké oči a ústa s kusadly, která by mohla patřit nějaké hlubokomořské příšeře.
Kusadla sebou zaškubala, jako by se po něm sápala.
Tentokrát Schaefer dopadl na nohy. Aby nabyl rovnováhy, udeřil maskou o zem. Ozvalo se hluboké zazvonění. Schaefer zíral na svého nepřítele.
Části úst se opět pohnuly a vnější kusadla se otevřela jako okvětní lístky zrůdné květiny. Vnitřní membrány začaly vibrovat a věc promluvila. „Hej, kámo,“ pronesla Carrovým hlasem zesíleným na ohlušující hlasitost. Pak ta věc znovu vyrazila a Schaefer věděl, že útočit nebo jen zůstat na místě není nejlepším nápadem; udělal krok dozadu, chtěl uhnout, když šlápl na něco tvrdého, na něco, co tu nemělo být. Uklouzl, a když vrávoral k otvoru v budově, poznal vlastní pistoli.