„Jo,“ řekl Rasche, aby ukázal, že pořád poslouchá. S Dutchem ani s nikým z jeho lidí se nikdy nesetkal.
„Pak o tom přestal mluvit a začal vyprávět o lovení,“ pokračoval Schaefer. „Samé bláznivé věci. Mluvil o tom, jak jsme jako děti lovili jeleny. Ptal se mě, jestli jsem někdy přemýšlel, jaké by to bylo být kořistí. Říkal, že když máš příliš dobrou výzbroj, není to ta správná zábava, a že si to občas musíš ztížit, abys dal kořisti šanci - ale ne zase příliš velkou, protože na konci ji chceš stejně zabít a hlavním smyslem toho všeho je ukázat, že jsi lepší, a ne pouhé zabití. Můžeš najednou útočit na celou smečku nebo jen na pár jedinců, na které si troufneš. Můžeš najít tu nejobtížnější kořist, aby to byla skutečná výzva. Něco jako že nepůjdeš lovit veverky s puškou na slony“
„A pak začal mluvit o věcech, které budou jednou lovci mít - třeba nějaký druh kamufláže, který tě učiní téměř neviditelným. Pušky, nože, rychlejší reflexy, schopnost imitovat zvuky.“
„Nevěděl jsem, o čem mluví. Myslel jsem si, že je jen opilý.“
„A teď si myslíš, že už víš?“ zeptal se Rasche.
Schaefer zavrtěl hlavou. „Ne. Ale možná je tu nějaká souvislost. To bylo naposled, kdy jsem ho viděl, sedm let. Od té doby jsem o něm neslyšel. Nikdo o něm neslyšel. Zmizel. Nic jsem se nedozvěděl, od Dutche ani od nikoho jiného.“
„Do prdele,“ prohlásil Rasche. Snažil se představit, jaké to je ztratit někoho, kdo je prakticky vaší jedinou rodinou - jednoho dne prostě zmizí a nikdo vám nic neřekne...
Schaeferova povaha ho již tak nepřekvapovala.
A možná, že tu nějaká spojitost existovala. Možná, že ti šílení zabijáci řádící v ulicích New Yorku byli ti samí, co dostali Dutchův oddíl ve Střední Americe. Philips to možná věděl, možná je sem sledoval.
Možná, že ti lidé zabíjeli pro zábavu jako lovci. Stažená těla tuto teorii znepokojivě podporovala.
Ale kdo by to dělal? A proč? A kdyby měli to úžasné lovecké vybavení, o kterém Dutch vyprávěl Schaeferovi, kde by ho vzali?