Rasche zahlédl na uniformě generálovo jméno -Philips. Nic mu to neříkalo. Stužky a další věci pro něj také moc neznamenaly. Muž vypadal opotřebovaně. Zdálo se, že strávil více času v terénu než za stolem. V zubech držel cigaretu.
Co dělal u vyšetřování vražd - i tak bizarních jako tyto. Rasche neměl ani nejmenší tušení.
Stejně tak generál Philips zkoumal dva detektivy.
Rasche na něj neudělal žádný dojem. Na poldu vypadal celkem slušně - mírná nadváha a z formy, ale nějaké svaly mu zbývaly. Ještě nezměkl. A pokud byl, jak vypovídaly osobní spisy, šest let partnerem Dutchova bratra, musel být v pořádku.
Ale Philipse nezajímal Rasche.
Schaefer byl, na druhou stranu, stejně velký jako jeho bratr - což znamenalo obrovský. A všechno to byly svaly, stejně jako u Dutche. Hlas měl hlubší, ale se stejným přízvukem.
A pak mu pohlédl do tváře...Možná, že Dutch, ať byl jakkoliv drsný, byl z bratrů ten měkčí. Když byl Dutch mimo službu, dokázal se usmát a uvolnit; ale Schaefer vypadal, jako by jeho vyraz byl vytesán z žuly.
Při četbě jeho záznamů byl Philips šokován. Dutchův bratr nebyl jen obyčejný polda, ale detektiv z newyorského oddělení vražd a byl dokonce první, kdo dorazil na místo úvodního masakru.
Dutch sám byl tím, kdo přinesl první zprávy o těch věcech, o mimozemských zabijácích. Byl to Dutch, kdo řekl Philipsovi a jeho lidem vše podstatné, co o nich dosud věděli. Kdyby nebylo Dutche, jeho oddíl by prostě zmizel beze stopy v džungli a oni by se nikdy nedozvěděli, co se jim přihodilo.
Zatracená náhoda - narazit u těchto případů na Dutchova bratra - pokud to byla náhoda. Ale co jiného to mohlo být? Ty věci nemohly vědět, že Dutchův bratr žije v New Yorku - ne, pokud nedokázaly číst myšlenky nebo něco podobného.
Samozřejmě si nemohl být jistý, že to opravdu nedokázali. Možná vlastnili přístroje, které to dokázaly. Mohly mít veškerou technologii, kterou si dokázal představit, a pravděpodobně i další, kterou si představit nedokázal.
Nebo možná dokázali Schaefera jen nějak vycítit. Kdoví?
„Bourbon,“ řekl servírce, když dorazila k jejich stolu. „Plnou.“
Počkal, než žena odešla, a pak se naklonil přes stůl.
„Podívejte, Schaefere,“ začal. „Vím, že si myslíte, že se McComb v tomhle případu chová jako blbec. Možná jím je, ale jedná podle rozkazů. My jsme mu řekli, aby vás od toho držel dál.“
„A kdo jste vy?“ zeptal se Schaefer.
„To vám nemohu říct,“ odpověděl Philips. „Ale pravděpodobně jste to již uhodl. Mohu vám říct, že v osmdesátých letech pro mě pracoval váš bratr - to jste si nejspíš již také domyslel. Nevím, jestli jste stejně chytrý jako váš bratr, ale hloupý nebudete, jste detektiv; dokážete si pravděpodobně domyslet polovinu toho, co vám mohu říct, a ten zbytek je lepší nevědět.“
Servírka se vrátila s pitím a Philips znovu počkal, až se vzdálí.
„Řeknu vám, Schaefere,“ řekl generál a opřel se, aby trochu odlehčil atmosféru, „Dutch mi párkrát zachránil zadek. Byl to dobrý chlap - zatraceně dobrý chlap.“ Lokl si bourbonu. „Několikrát o vás mluvil, o svém bratru doma ve Státech.“
„Kde je?“ zeptal se Schaefer. Nepil. Rasche si objednal ze slušnosti pivo, ale Schaefer se ani nenamáhal. Seděl vzpřímeně a zíral na Philipse - i když zašel tak daleko, že si povolil kravatu.
„Kde je?“ opakoval. „Co se mu stalo?“
Philips neodpovídal. Sledoval svůj drink, potáhl z cigarety a pak vzhlédl zpět k Schaeferovi.