Schaefer se,

samozřejmě, nepodstatnými věcmi nikdy nerozptyloval.
V místnosti se pohybovali tři muži z laboratoře s kamerami a pinzetami; byli v civilu, a tak Rasche nepoznal, jestli jsou z místního oddělení nebo od federálů. Žádného z nich nepoznával.
Jeden z nich vzhlédl a oznámil jim: „Těla jsou na střelnici. Většinu jsme již identifikovali. Jeden to přežil, policista Joseph Salvatti - odvezli ho do nemocnice s otřesem mozku a zlomeným nosem.“
Schaefer přikývl a dál si prohlížel místnost.
Rasche se obrátil ke střelnici a nahlédl oknem dovnitř. Snažil se přitom ignorovat škrábance, které na oknech při jeho minulé návštěvě nebyly.
Světla na střelnici nesvítila, ale Rasche viděl dost i ve světle přicházejícím ze vstupní haly.
Těla visela na mřížích ventilace a rozbitých světlech. Mírně se pohybovala ve větru z ventilátorů a místy z nich ještě kapala krev. Jedno z těl mělo na prstu napíchnutý nepoužitý terč. Rasche byl tímto surrealistickým momentem fascinován.
Schaefer k němu přistoupil s baterkou a posvítil jí rozbitými dveřmi na střelnici; paprsek se odrazil od vyleštěného povrchu různých střelných zbraní a zásobníků a zapálil kaluže a potůčky krve jasnou červení.
Rasche se rozhlédl po poházených zbraních. „Měli slušnou výzbroj.“ „No, moc jim to nepomohlo, co?“ reagoval Schaefer.
Rasche měl na mysli útočníky, ale teď si uvědomil, že Schaefer má pravdu - zbraně na podlaze souhlasily s těly.
Rasche měl co dělat, aby nezačal křičet. „Myslím, že jsem některé z nich znal.“
Schaefer na něj pohlédl., Já taky. Teď je to osobní,“ promluvil nevýrazným, mrtvým hlasem, ale Rasche byl tak šokovaný, že jej nevnímal.