Pokud tomu tak bylo - pak to byla pouhá samčí nadřazenost, ne zlost. Rasche a Schaefer byli partnery již šest let a Rasche si nepamatoval, že by Schaefera viděl někdy opravdu rozčíleného.
A to ho, když o tom přemýšlel, trochu znervózňovalo. Jaký člověk by dokázal projít tím, co prožíval Schaefer, aniž by čas od času ztratil nervy?
V tom okamžiku se od dveří ozval zvonek.
„Zatraceně,“ zaklel a položil hrnek s kávou.
Další zazvonění.
„Už jdu, už jdu!“ křikl a vyrazil ke dveřím.
Zvonek se ozval potřetí.
„Už běžím, sakra!“ zakřičel, když sahal po klice.
Otevřel dveře a za nimi spatřil Schaefera.
Měl přesně stejný výraz jako na fotografii na ledničce a Rasche na chvíli přepadl podivný pocit, jako by se minulost a současnost prolínaly.
Rasche shodil své sako a kravatu v okamžiku, kdy prošel dveřmi domu, a teď tu stál jen v propoceném tílku; Schaeferovy kalhoty měly stále puky a uzel na jeho kravatě byl dokonale utažený.
Podle Rascheho to nebylo kvůli tomu, že by se Schaefer nějak zvlášť zajímal o svůj vzhled; bylo to proto, že to vyžadoval předpis, a byl to předpis, který nebyl pro Schaefera tak důležitý, aby se ho namáhal porušit.
„Znovu udeřili,“ zavrčel Schaefer a přerušil tak tok Rascheových myšlenek. „Policejní střelnice na Twentieth. Zatracená policejní akademie! Půjdeš nebo se budeš dívat na Tak jde čas?“ „Mohl bys říct ahoj“ prohlásil Rasche. Nemusel se ptát, o kom Schaefer mluví.
Byl otřesen a snažil se to skryt; kluky na Twentieth dobře znal a v mysli se mu začínal objevovat obraz visících, z kůže stažených těl se známými obličeji.
Schaefer se nenamáhal mu odpovědět; jen čekal, jak se Rasche rozhodne.
Rasche věděl, že to není jejich případ. Federálové to nejspíš chtěli vyřídit v tichosti. Nechtěli tam nikoho dalšího.
Ale ty tváře známých policistů nenechaly Rascheho v klidu.
Rasche povzdechl. „Tak dobře. Stejně to dneska nedávají. Počkej. Jen si vezmu pistoli.“
Čtyřicet minut po zazvonění u Rascheho dveří prošel Schaefer přes žlutou pásku kolem protestujícího poručíka do vstupní haly policejní střelnice.
Rasche mu byl v patách a komentoval: „K čertu, Schaefe, kapitán nás suspenduje...“
Schaefer ho přerušil.
„Dobře,“ prohlásil. „Stejně potřebuju volno.“
Skleněné vstupní dveře byly potřísněné krví, ale nebyly rozbité; ale i tak jim, jakmile jimi prošli, pod podrážkami praskaly střepy. Rasche si povšiml roztříštěných regálů u zdi. „Žádná těla?“ pronesl Schaefer.
Rasche se rozhlédl.
Místnost byla silně zdevastovaná a všude byla krev, takže si okamžitě neuvědomil, že nevidí žádná těla.