McComb chvíli jen tiše seděl v kanceláři, zíral na zavřené dveře a neúspěšně se snažil přemýšlet. Nakonec se zeptal: „Generále, co se to tady děje? Co se těm mužům stalo?“
„Již jsem vám řekl, kapitáne,“ odpověděl Philips. „Nemohu vám to sdělit. Je to federální záležitost, mimo vaši pravomoc -jen nás dále informujte a držte všechny ostatní v dostatečné vzdálenosti. My se o to postaráme.“ „Takže...“ McComb zaváhal. „Takže budou následovat další útoky?“
„Možná,“ řekl Philips. „Nevíme, nevíme jistě -ale mohou být, ano.“
„Nevíte?“
„Ne, kapitáne, nevíme. My to nezpůsobili, jen jsme předpokládali, že by to mohlo nastat.“
„Ale když jste to čekali, nemohli jste ... nemůžete zjistit, jestli se to bude opakovat?“
Philips si povzdechl. „Podívejte, kapitáne, nemohu vám vysvětlovat proč, ale je skoro zázrak, že toho o tom víme alespoň tolik co teď. A to, že jsme spatřili ... že jsme identifikovali náznaky, že se může v New Yorku něco přihodit, byla jen šťastná náhoda. Nemáme ani tušení, jestli se to bude opakovat, nebo kdy a jak dlouho - a ani to není vaše starost. Vaší starostí je nikoho na místo nepouštět a to pěkně v tichosti. To je vše. Nechceme, aby se do toho vaši muži pletli, a už vůbec nechceme, aby se o tom jakkoliv dozvěděl tisk.“
„Jen držet v tichosti,“ pronesl McComb.
„Tak,“ souhlasil Philips. „Vše ostatní nechtě na nás. Ještě v noci tam dorazím se svými muži a zahájíme vyšetřování. Vy jen držte své muže dál.“ „Ano pane,“ prohlásil McComb.
Zavěsil a opřel se v křesle. Pot začínal usychat.