Přesně, jak říkal Schaefer.
„Schaefe?“ vykřikl tlumeně.
Schaefer neodpověděl. Rasche slyšel jeho botu zaskřípat na podlaze, ale Schaefer mlčel. Rasche vkročil s pozvednutou pistolí do dveří.
Zarazil se a jen zíral do místnosti před sebou.
Je zvláštní, co v takových chvílích probíhá člověku hlavou - nebo to alespoň napadlo Rascheho, když se rozhlédl po místnosti. Protože on si okamžitě vzpomněl na svoji matku.
Pamatoval si, jak ho chová a tiše mu prozpěvuje. Mohlo mu být čtyři nebo pět. Pamatoval si na něžný dotyk jejích rukou a jak dlouhé a úzké mu připadaly její prsty. Jak se k němu nakláněla a pramínek jejích vlasů ho lechtal na čele.
Vzpomněl si na celou situaci a uvědomil si, že to možná není ani tak zvláštní.
Protože důvod, proč ho držela v náručí, byl ten, že se v noci vzbudil s křikem a třásl se nepojmenovatelnou hrůzou z nějaké noční můry, na kterou se již nepamatoval. Bylo to něco o monstrech plížících se nocí, o topení se ve vlastní krvi a o věcech, které mu chtěly ublížit.
A ona ho něžně kolébala v náručí a tiše s ním mluvila: „To byly jen sny. Ty příšery nejsou opravdové. Nemohou ti ublížit. Žádné příšery neexistují, věř mi.“ Teď, když se rozhlédl po velké místnosti na pátém podlaží, po místnosti bez části vnější zdi, po místnosti s podlahou pokrytou rozbitým sklem, omítkou a krví, po místnosti, v níž šokován stál jeho drsný parťák Schaefer, Rasche poznal, že mu matka lhala.
Protože příšery existovaly. Tohle nemohl udělat nikdo jiný.
Dva poldové dlouhou chvíli jen tiše zírali.
Schaefer konečně promluvil.
„Válka gangů? Hovno .“