New York
prožíval nejhorší vlnu veder za poslední roky. Oranžové paprsky zapadajícího slunce se odrážely v milionech oken a měnily ulice na horkou asfaltovou a betonovou pec. V ulicích se tetelil žár jako průhledný oceán - ale cítit byl spíše bažinou.
A každý polda vám potvrdí, že s teplotou roste i nervozita. Každodenní mrzutosti života ve Velkém Jablku jsou trochu mrzutější, když je 90 stupňů Fahrenheita a devadesátiprocentní vlhkost - zvláště v okamžiku, kdy přestane fungovat klimatizace, a nebo, když jste ji ani nikdy neměli. Nedorozumění, které by v únoru skončilo krátkou omluvou nebo tichou nadávkou, se v srpnu, kdy byl těžký horký vzduch plný výfukových plynů a na obličej vám útočil zápach neuklizených odpadků, tak lehce nevyřešilo. Prkotiny, které by za chladného jarního dne nic neznamenaly, vám zalezly za triko přilepené potem k zádům a svěděly a svěděly a svěděly, dokud jste nenašli způsob, jak se podrbat.
Byly to právě všechny ty nepodstatné maličkosti, kvůli kterým Alu Napolitanovi došla trpělivost. Nic to nebylo, opravdu - z ledničky zmizelo poslední pivo, špinavé nádobí v dřezu, městský hluk a zápach pronikající dokořán otevřenými okny, Rose sedící před obrazovkou s dálkovým ovladačem v jedné ruce a s poslední plechovkou piva v druhé, a Ježíši, ona ho ani nedopije, nechá ho zteplat, takové zatracené plýtvání to bylo ... nic, opravdu, jen malé bezvýznamné nepříjemnosti. AI se s tím dokázal vypořádat, byl si jistý, že by se s tím vyrovnal. Ano, hromadily se, lezly mu na nervy, ale on by to vydržel, i s tím horkem. Zvládl by to - kdyby si nevšiml, na co se dívá, zatímco nechává teplat jeho pivo.
Spolkl by, kdyby zírala na Teleshopping. Bez problémů. Ten její bowling, sakra, to by bylo v pohodě, možná by si i sám přitáhl křeslo.
Ale ona sledovala Tak jde čas. Nějaký idiotský kabelový kanál mel na programu opakování všech dílů Tak jde čas a Rose nehodlala přepnout kanál a ani ztišit zvuk. Chtěla slyšet i přes hluk aut na ulici. V okamžiku, kdy zazněla ta idiotská hlavní melodie, to Al nevydržel a podrbal to svědící místo z bezprostřední blízkosti dvanáctkou brokovnicí. Oběma hlavněmi. Jedna pro Rose, jedna pro televizi. Detektiv Rasche se dostavil na místo, aby odvezl Ala a přispěl svou troškou k udržení pořádku ve městě. Zatímco mu AI vysvětloval, co se stalo, přehlédl detektiv krví potřísněné zbytky televizoru a Rose.
„Pitomej zkurvysyn,“ zamumlal si Rasche pro sebe. „Mně se Tak jde čas líbí.“
Poldové v uniformách nasadili Alovi pouta a vedli ho dolů na ulici. Roseina krev na Alově propoceném tílku byla stále rudá. Posádka sanitky naložila to, co zbylo z Rose, na nosítka a šla za nimi.
Rasche oznámil Alovi jeho práva. V tomto případě to ale nemělo žádný význam, a tak jen šel vedle něj a poslouchal, co ten ubohý bastard vypráví, pro případ, že by řekl něco, co by mohlo vyvrátit nevyhnutelnou obhajobu na základě nepříčetnosti - vše, co AI zatím řekl, bylo přijatelné.
„Poprvé za celý týden jsme měli slušný signál,“ vykřikoval AI, když opouštěli starou pískovcovou budovu, „a ona se musí dívat na tohle, proboha! Ježíši, když jsem slyšel tu část o ,čerstvém vzduchu na Times Square, něco se ve mně prostě pohnulo!“
A každý polda vám potvrdí, že s teplotou roste i nervozita. Každodenní mrzutosti života ve Velkém Jablku jsou trochu mrzutější, když je 90 stupňů Fahrenheita a devadesátiprocentní vlhkost - zvláště v okamžiku, kdy přestane fungovat klimatizace, a nebo, když jste ji ani nikdy neměli. Nedorozumění, které by v únoru skončilo krátkou omluvou nebo tichou nadávkou, se v srpnu, kdy byl těžký horký vzduch plný výfukových plynů a na obličej vám útočil zápach neuklizených odpadků, tak lehce nevyřešilo. Prkotiny, které by za chladného jarního dne nic neznamenaly, vám zalezly za triko přilepené potem k zádům a svěděly a svěděly a svěděly, dokud jste nenašli způsob, jak se podrbat.
Byly to právě všechny ty nepodstatné maličkosti, kvůli kterým Alu Napolitanovi došla trpělivost. Nic to nebylo, opravdu - z ledničky zmizelo poslední pivo, špinavé nádobí v dřezu, městský hluk a zápach pronikající dokořán otevřenými okny, Rose sedící před obrazovkou s dálkovým ovladačem v jedné ruce a s poslední plechovkou piva v druhé, a Ježíši, ona ho ani nedopije, nechá ho zteplat, takové zatracené plýtvání to bylo ... nic, opravdu, jen malé bezvýznamné nepříjemnosti. AI se s tím dokázal vypořádat, byl si jistý, že by se s tím vyrovnal. Ano, hromadily se, lezly mu na nervy, ale on by to vydržel, i s tím horkem. Zvládl by to - kdyby si nevšiml, na co se dívá, zatímco nechává teplat jeho pivo.
Spolkl by, kdyby zírala na Teleshopping. Bez problémů. Ten její bowling, sakra, to by bylo v pohodě, možná by si i sám přitáhl křeslo.
Ale ona sledovala Tak jde čas. Nějaký idiotský kabelový kanál mel na programu opakování všech dílů Tak jde čas a Rose nehodlala přepnout kanál a ani ztišit zvuk. Chtěla slyšet i přes hluk aut na ulici. V okamžiku, kdy zazněla ta idiotská hlavní melodie, to Al nevydržel a podrbal to svědící místo z bezprostřední blízkosti dvanáctkou brokovnicí. Oběma hlavněmi. Jedna pro Rose, jedna pro televizi. Detektiv Rasche se dostavil na místo, aby odvezl Ala a přispěl svou troškou k udržení pořádku ve městě. Zatímco mu AI vysvětloval, co se stalo, přehlédl detektiv krví potřísněné zbytky televizoru a Rose.
„Pitomej zkurvysyn,“ zamumlal si Rasche pro sebe. „Mně se Tak jde čas líbí.“
Poldové v uniformách nasadili Alovi pouta a vedli ho dolů na ulici. Roseina krev na Alově propoceném tílku byla stále rudá. Posádka sanitky naložila to, co zbylo z Rose, na nosítka a šla za nimi.
Rasche oznámil Alovi jeho práva. V tomto případě to ale nemělo žádný význam, a tak jen šel vedle něj a poslouchal, co ten ubohý bastard vypráví, pro případ, že by řekl něco, co by mohlo vyvrátit nevyhnutelnou obhajobu na základě nepříčetnosti - vše, co AI zatím řekl, bylo přijatelné.
„Poprvé za celý týden jsme měli slušný signál,“ vykřikoval AI, když opouštěli starou pískovcovou budovu, „a ona se musí dívat na tohle, proboha! Ježíši, když jsem slyšel tu část o ,čerstvém vzduchu na Times Square, něco se ve mně prostě pohnulo!“
posted by rufus | 10:19 PM
<< Home