co je ?

zeptal se Jirí ostre: „Jirko,“ vydechla Ruzena.
„Mám návstevu,“ odbyl Jirí a obrátil se k svému hosti. „Prosím.“
Ruzena se nehýbala.
Tyldin muz se zapotil studem a strachem. „Tady jsou... prosím... ty doklady, listy, co nám psal její muz a jiné dopisy... zachycené...“
Ruzena se zachytila dverí. „Ukazte,“ rekl Jirí, vzal listy, tváril se, jako by chtel císt první dopis, ale tu zmáckl vse v hrsti a donesl Ruzene. „Tady más,“ rekl se zlým úsmevem, „a ted promin. A do banky uz nechod... vybírat; sla bys marne.“ Ruzena ustupovala beze slova, s tvárí popelavou.
„Tedy vás závod,“ pokracoval Jirí chraptive, zavíraje dvere.
„Ano, vyhlídky jsou... nelepsí, a kdyby byl kapitál... zatím ovsem bez úroku...“ „Poslyste,“ prerusil ho Jirí bez okolku, „já vím, ze je to vsechno vase vina; mám informace, ze nejste opatrný, ani - ani kulantní „Já bych se vynasnazil,“ koktal Tyldin muz, hlede na nej psíma ocima, jimz Jirí uhýbal. „Jak bych vám mohl duverovat?“ krcil Jirí rameny.
„Ujistuji vás, ze... bych si vázil vasí duvery: ., a vsemozne... Máme deti, svakre !“ Strasná, trapná lítost zmucila srdce Jirího.
„Prijdte si -- za rok,“ zakoncil posledním zbytkem své praskající vule.
„Za rok .: . boze...“ vzdychl Tyldin muz, a jeho bledé oci se zalily slzami.