„Sbohem,“

rekl Jirí, podávaje mu ruku. Tyldin muz nevidel podávané ruky. Sel ke dverím, klopýtaje o zidle, hmatal do prázdna po klice... „Sbohem,“ loucil se ve dverích zlomeným hlasem, „a... dekuji vám.“
Jirí osamel. Pot nesmírné slabosti vyvstal mu na cely. Slozil jeste akta rozevrená na stole a zavolal bytnou; kdyz prisla, precházel po pokoji a tiskl obe ruce k srdci; zapomnel uz, co na ní chtel.
„Pockejte,“ zavolal, kdyz odcházela. „Prijde-li sem dnes... nebo - zítra, nebo kdykoliv má sestra Ruzena, reknete, ze mi není dobre, a ze... prosím, aby nikdo ke mne nechodil.“
Pak ulehnuv na svou starou pohovku, vyhledal ocima novou pavucinu, která pribyla v koute nad jeho hlavou.