Odpověděl tlumený hlas

a za okamžik se dveře otevřely.
Místnost za nimi byla velká, ale stejně poničená jako zbytek budovy; střepy skla se na podlaze mísily s omítkou opadanou ze stropu. Tři prázdná okna byla ledabyle zatlučena a třípalcovými otvory mezi prkny pronikalo do místnosti světlo počínajícího soumraku a stále ještě fungujících pouličních lamp. Typický městský benzínový zápach se tu mísil s prašným plísňovým pachem budovy.
Uprostřed místnosti ležel převržený sporák a na něm nedbale seděl elegantní mladý muž. Za ním stáli v řadě čtyři další, všichni byli ozbrojeni.
„Carre,“ pronesl mladík klidně. „Jsem rád, že jsi dorazil.“
„Ušetři si ty kecy,“ odsekl Carr a vpochodoval do místnosti. „Nemáme se o čem bavit. Sem tu jen proto, že mě napadlo, že bys to mohl chtít vzdát.“
„Špatně, Carre,“ odpověděl Lamb. „Je toho tolik, o čem si musíme promluvit. Musíme si promluvit o celém zatraceném městě - a to nemluvím o našem vlastním přežití.“
Carr se zastavil přibližně jeden yard od Lamba, pevně se postavil a založil si ruce na prsou. Jeho muži se vtrousili do místnosti za ním, zaujali své pozice a rozdělili tak místnost na dva ozbrojené tábory. Edgie a Bonano se postavili do rohu blízko dveří, Hatcheck se zarazil u Carrovy pravé ruky a Charlie se posadil na starý radiátor zády k zatlučenému oknu.
„Carre, jen se podívej na naši situaci,“ pokračoval Lamb. „Poldové nás dostávají kousek po kousku, a co zbude, dokončíme sami tou naší stupidní malou válkou. Oba vyděláváme na pouličním obchodu slušné peníze a většinu z toho vyhodíme na tyhle blbosti - když na sebe přestaneme střílet, zbude dost na oba. Je toho tolik, že sem Kolumbijci touží vtrhnout a sebrat všechno.“
I přes prkna na oknech zavíval do místnosti něžný závan chladnějšího vánku. Šílený Charlie poslouchal Lamba a vychutnával si pocit chladivého vzduchu na zádech pod vestou. Košili neměl, ne v takovém žáru, a i v samotné vestě mu bylo horko a studený vzduch byl tak příjemný. Tomu a chuti své Camelky věnoval větší pozornost než kecům toho skrčka. Viděl pot na jeho čele, ale něco se muselo tomu zakrslíkovi přiznat - ten pot nebyl pravděpodobně ze strachu, ale z horka. Lamb možná nebyl žádný chlapák, ale Charlie věděl, že neovládl půlku místního kšeftu s drogami tím, že by se bál.
A Charlie také věděl, že kdyby byl on na jeho pozici, určitě by se bál - každý, kdo se nebál Carra, musel být šílený. Šílený Charlie byl šílený, ale tímto způsobem.
„Tak?“ řekl Carr. Vypadal znuděně.