Schaefer

Alespoň Rasche určitě; Schaefer se zdržel komentáře.
Obecně řečeno, Schaefer nikdy nic zbytečně nekomentoval. Rasche to respektoval.
Rasche vypravil Ala Napolitana, bezpečně zavřeného v zadní části hlídkového vozu, na cestu, našel vlastní neoznačený vůz a usedl na sedadlo spolujezdce. Na ulicích se protáhly stíny a začaly šplhat na budovy; pouliční lampy se probouzely k životu.
Schaefer a Rasche měli právě noční směnu; nebudou mít padla ještě dalších pět hodin, a to za předpokladu, že se jim služba neprotáhne.
Schaefer seděl za volantem s pohledem upřeným kupředu. Ani se nenamáhal jít nahoru do Napolitanova bytu.
Rasche neprotestoval. Když to bylo důležité, byl Schaefer vždy na svém místě. Svoji část papírování také obstaral, a tak Raschemu nevadilo, když občas nějakou tu prkotinu vypustil.
„Čau, Schaefe,“ pozdravil Rasche. „Dáme se do papírů hned, nebo je necháme na později a půjdeme na kafe?“
„Kafe,“ prohlásil Schaefer a nastartoval.
Rasche přikývl. Opřel se v sedadle a přál si, aby nikdy nespatřil Ala Napolitana. Přemýšlel, co se asi děje v jejich starém okrsku trochu jižněji v Lower East Side. Jak se po jejich přeložení vede feťákům, gangům, dealerům a dovozcům? Potvrdily se pouliční zvěsti a podařilo se Kolumbijcům přebrat rajón od místních? Podařilo se té slizké malé nule Lambovi urovnat vztahy s jeho hlavním rivalem Carrem a ubránili se Kolumbijcům? Ti dva bojovali o podíl na trhu již dva roky. Lamb řídil svoji organizaci s klidnou a chladnou vypočítavostí. Carr vládl na své straně nespoutaným psychopatickým násilím.
Carr byl odjakživa šílenec.
Rasche přemítal, co Lamb, Carr a ostatní dělají právě v tomto okamžiku.
Zatímco přemítal, Carr a čtyři jeho pobočníci pochodovali šest bloků od něj chodbou v pátém podlaží opuštěného domu. Carr měl u boku připevněnou pistoli ráže .357; tři další nesli brokovnice s upilovaný-mi hlavněmi a poslední byl vybaven M-16-kou.
Dva muži, kteří na ně čekali u dveří, byli také ozbrojeni - jeden poloautomatickou osmatřicítkou a druhý Uzi. Zbraně byly drženy podezřele na očích, ale na nikoho nemířily.
Zatím.
Carr se zastavil s křiklavě namalovanou tváří jen několik palců od stráže s osmatřicítkou.
„Řekni tej píče Lambovi, že sem přišel na mírový rozhovory,“ pronesl. Ty dvě postavy představovaly do očí bijící kontrast - strážce měl téměř Carrových šest stop a tři palce, ale byl možná o polovinu těžší; Carr měl na sobě propocené triko bez rukávů, džíny a černé motorkářské boty, zatímco strážný byl oblečen v elegantním proužkovaném obleku s červenou kravatou a jeho jediným ústupkem vedru byla nepřítomnost vesty. Carrova tvář byla pomalována válečnými barvami pruhy červené barvy, které mohly klidně pocházet od rtěnky, v nose a v levém uchu se mu blyštily zlaté kruhy, jeho rudé vlasy již ustupovaly, ale to, co zbývalo, bylo staženo dozadu a svázáno do stopu dlouhého copu. Strážný byl hladce oholen a voněl drahou vodou po holení, na hlavě měl ježka za sto dolarů. Z Carrových očí svítilo šílenství; pohled strážného byl chladný a temný.
Strážný viděl v drogách cestu k penězům a respektu; Carr se, alespoň podle toho, co dokázal kdokoliv zjistit, se svými zbraněmi, penězi a násilím vložil do obchodu s drogami čistě kvůli zbraním a násilí.
Jinými slovy, pro zábavu.
Strážný kývl na svého partnera, aniž by na okamžik odvrátil pohled od Carra.
Muž s Uzi zaklepal dvakrát na dveře.
„Je tu Carr,“ zavolal.