Ať to byl kdokoliv,

musel být schovaný v patře pod nimi, mimo dostřel. Carr pustil Lambovo rameno a udělal krok zpět, pistoli připravenou ke střelbě.
Ať byl v těch rukavicích kdokoliv, musel si myslet, že mu ohromně sluší.
„Ten zkurvenec si myslí, že je Halloween,“ prohlásil Carr. Prsty se zapřely a v díře se objevil stinný obrys. „Hej, kámo!“ Carr namířil těžkou pistoli.
Stiskl spoušť.
A pak na něj padl celý svět.
O šest bloků dál podal Rasche Schaeferovi plastikový kelímek, ze kterého se nekouřilo. Normálně by to Rascheho dokázalo rozčílit, ale v tom horku mu studená káva nevadila. Alespoň něco nebylo horké. Napil se z vlastního kelímku a málem to zase vyplivl. Chutnalo to jako syrová játra.
„Ježíši,“ vyprskl, „proč by někdo měl platit gangům tolik peněz za drogy? Jeden kelímek tohohle a bude jim stejně špatně jen za půl dolaru.“ Když Schaefer neodpovídal, Rasche se na něj podíval a spatřil, jak nehybně sedí s nedotčenou kávou v ruce a zírá z okna.
„Co se děje?“ zeptal se Rasche znepokojeně. Poslední dobou se Schaefer choval divněji než obvykle, a i když Rasche na žádné ty mystické voloviny nevěřil, věděl, že si Schaefer dokáže všimnout věcí, které ostatní ani nezaregistrují; jeho divné nálady většinou ohlašovaly potíže. Rasche se s obavami nahnul a podíval se Schaeferovi přes rameno.
Spatřil jen prázdné nebe, tmavnoucí do indigové barvy. Začínaly se objevovat první hvězdy.
„Něco je špatně,“ ozval se Schaefer. „Město není v pořádku.“
Rasche si odfrkl a narovnal se. „To je, jako bys říkal, že kyselina z autobaterie chutná nějak divně, Schaefe. Tohle je New York, pamatuješ? Město, ve kterém jsme před měsícem odhalili kult satanské krávy. Město, kde před pár hodinami odbouchl AI Na-politano svou ženu, protože nechtěla přepnout kanál.“