Rasche se rozhlédl po prázdné ulici, čekajících policistech, rozbitém sklu a hnijícím dřevu roztříštěného okna a tmavé chodbě vedoucí k té zatracené scéně přímo z pekla.
Nespatřil nic podezřelého - samozřejmě kromě rozbitého okna a místnosti, kde před chvílí řádily nestvůry.
Ale neviděl nic, co by to mohlo vysvětlovat, a neslyšel nic, co by mohlo mít nějaký význam, ale v tom samém okamžiku téměř cítil, o čem Schaefer mluví.
Něco tam bylo. Něco špatného.
„Začíná mě to děsit, chlape,“ prohlásil.
„Mám pocit, že v tom to všechno je,“ odpověděl Schaefer a vešel do budovy.
Na schodišti zazněly kroky, ale Schaefer ani Rasche se neobtěžovali pozvednout zbraň, protože poznali známý zvuk policejních bot; nikdo nedupal tak jako policejní oddíl.
„Zapečetit!“ ozval se hlas. Hlas, který oba dobře znali. Pohlédli na sebe s odevzdaným výrazem.
„Všechno!“ pokračoval hlas. „Všechno zapečetit! Nikdo sem nesmí!“
„McComb,“ pronesl Rasche a zašklebil se. „Chci říct, kapitán McComb.“ Ze schodiště vyrazil proud mužů v modrých uniformách s puškami připravenými ke střelbě. Policisté se rozběhli po budově.
Jeden z nich zatahal druhého za rukáv a ukázal jejich směrem. Kapitán McComb se otočil a spatřil Schaefera a Rascheho na opačném konci chodby u rozbitého okna.
McComb chvíli jen zíral a pak vykročil kupředu a zavrčel: „Tentokrát jste do toho šlápli. Měli jste zabezpečit budovu zvenčí a ne se hrnout dovnitř jako nějací televizní superpoldové! Slyšel jsem střelbu. Pokud to byly vaše zbraně, modlete se, abyste to dokázali ve zprávě přesvědčivě odůvodnit. O půlnoci ji chci mít na stole. Ve třech exemplářích.“
Schaefer ukázal do chodby. „Viděl jste ta těla, McCombe?“
„Pár mrtvých lumpů? Myslíte si, že to omlouvá neuposlechnutí mých rozkazů?“
„To není jen pár mrtvejch lumpů, McCombe. Byla to jatka. Vypadá to tam jako u řezníka.“