Větřík vnikající do místnosti
chybějící zdí jemně pohupoval těly a krev, která jim odkapávala z rudých konečků prstů, kreslila na podlaze vlnovky a kolečka.
Bylo tam osm těl pověšených za nohy. Něco odstranilo většinu stropu a uvázalo těla k trámům. I ve slabém světle přicházejícím z ulice byla všechna jasně červená. Od pat až k hlavě.
Bylo zřejmé, co se jim stalo, co jim udělala ta noční monstra, ale Rasche to musel stejně vyslovit.
„Stáhli je z kůže,“ prohlásil. Schaefer přikývl. „Některý jsou od Lamba,“ řekl, „a zbytek patří ke Carrovi. Nevybírali si.“
Rasche na něj zíral - což bylo ostatně lepší než zírat na těla. „Ježíši, Schaefe,“ vydechl, „jak to můžeš vědět? Už nemají žádný zatracený tváře!“
„Nemají kůži, ale tváře jim zůstaly,“ pronesl Schaefer. „Tohle je Edgie a tady je Hatcheck - Carrovo chlapci. Tamhle visí Fiorello od Lamba - a tady máme samotného Lamba. Podívej na ty jeho oči.“
Rasche se podíval ještě předtím, než si stačil uvědomit, že možná ani nechce. Zatočila se mu hlava. Po tváři mu stékal pot. I přes panující horko byl studený a on se nemohl přinutit, aby ho setřel. Nemohl z krvavých těl odtrhnout pohled. Nemohl se ani pohnout. Kdyby vykročil kupředu, vstoupil by na krev, a zpátky nemohl. Nevěděl proč, ale nemohl. Připadalo mu, že kdyby couvnul, noční příšery by ho dostaly.
Zem byla pokryta zásobníky a zkrvavenými zbraněmi, krev byla na pažbách i na hlavních. Místnost páchla střelným prachem a masem. Ti muži nezemřeli bez boje.
„Ježíši,“ opakoval. „Schaefe, kdo ... To by musela být armáda, aby ...“
Větu nedokončil. Zaslechl zvuk a byl v takovém stavu, že každý zvuk, který nedokázal zařadit, přičítal příšerám. A s příšerami se nemluví. Přikrčil se a se zbraní připravenou ke střelbě se otočil.
Kus stropu, který byl stržen na podlahu, aby bylo možno pověsit těla, se hýbal.
A když se z hromady zdiva zvedla krvavá postava, měl Rasche co dělat, aby nevystřelil. Prst již tlačil na spoušť, ale Rasche ho zarazil. Bylo to jako zastavovat holýma rukama kamión. Byl to nejtěžší boj jeho života, ale postava patřila člověku, nebyla to příšera. Rasche byl dobrým poldou a dobrý polda nestřílel na posledního, kdo přežil přestřelku. Ne, aniž by zjistil, kdo to je a co se stalo. Ne, pokud to nebyla jediná možnost.
Byl to muž. Muž s dlouhými rudými vlasy svázanými do tlustého copu. Byl celý pokrytý krví a zbytky omítky a Rasche nebyl schopen rozeznat jeho obličej.
Omámeně se zvedl na kolena a divoce se rozhlížel. Nakonec se jeho pohled zaostřil na Schaeferovi.
Schaefer měl svoji pistoli mírumilovně u boku. Rascheho napadlo, že by měl svoji zbraň také spustit, ale nedokázal se k tomu přinutit.
Z krvavých pozůstatků mužova obličeje zasvítily bílé zuby. Muž zakašlal a hlasem plným prachu a emocí prohlásil: „No ne, můj starý kámoš detektiv Schaefer.“ Hledal něco ve smetí na podlaze. „Jednoho si nedostal, Schaefere. Toho nejhoršího.“
„Carre?“ zeptal se Rasche udiveně.
Carr se rozhlížel po visících tělech, ale jedna jeho ruka celou dobu šátrala po podlaze.
„Hele, Schaefere,“ pronesl konverzačním tónem. „Už sem vás poldy viděl dělat spoustu drsnejch věcí, ale nikdy nic takovýho. Udělali sté na mě dojem, chlape.“
„Jsi blázen, Carre. Jsi zkurvenej idiot,“ prohlásil Rasche, který byl celý šťastný, že má lidského protivníka, na kterého může řvát. „Poldové tohle neudělali, poldové by ani ...“