Neměl rád, když se mu rozkazovalo. Neměl rád, když mu federálové říkali, co má dělat - ale tohle byl zvláštní případ. Tentokrát to nebyla FBI ani nikdo jiný od vlády - Philips byl z armády, z nějakého speciálního oddílu. McComb dostal rozkaz od starosty a ten tvrdil, že jeho rozkazy pocházejí přímo z Bílého domu.
A tohle nebyl pouze nějaký zátah na dealery drog. McComb si to nejdříve myslel. Federálové se konečně rozhoupali a poslali do boje s drogami armádu. Ale pak spatřil tu místnost v budově na Beekmanu.
Tohle nebyla práce armády. Jistě ne armády Spojených států. Pokud by měli čas a byli dostatečně šílení, mohli to udělat teroristé z nějaké země třetího světa, ale McComb doufal, že američtí vojáci to být nemohli.
A válka gangů to také nebyla. Obchodníci s drogami se zabíjeli, jistě. Občas se i navzájem znetvořovali. Uříznuté ucho jako suvenýr, čas od času nějaký chudák přišel o koule kvůli zdůraznění, ale rozhodně nikoho nestahovali z kůže a nevěšeli ho, aby vyschnul.
A i kdyby se nějaký šílenec rozhodl stáhnout konkurenci z kůže, nedokázal by zabít jedenáct těžce vyzbrojených lidí, aniž by na ně jedinkrát vystřelil.
No, v těch na střeše mohly otvory po kulkách klidně být - byli tak znetvoření, že to bez mikroskopu nedokázal nikdo poznat. Ale těch osm v budově bylo zabito ostrou zbraní.
A kluci ze soudního, kteří se rozhlíželi ještě předtím, než federálové všechny vyhnali, tvrdili, že jeden z těch osmi mohl být při stahování z kůže ještě naživu.
Tohle nedělali ani dealeři drog. Ani ten nový gang šílenců z Jamajky.
Kdo to, sakra, udělali.