Stillman vytáhl automat. „Napadlo mě, že trocha tréninku mi neuškodí.“
Druhý muž se usmál. „Jasně,“ prohlásil.
Stillman zaváhal; nikam nespěchá. Dnes je v pohodě.
Ze střelnice se ozývaly tlumené rány; Stillman se znovu rozhlédl - právě včas, aby spatřil, jak se jedny z dveří na střelnici efektně roztříštily.
Střelba okamžitě ustala a všichni se otočili k tomuto podivnému úkazu.
Stillmanovi poklesla čelist. „Co se to, sakra, děje?“
Pak někdo vykřikl a na koberec vystříkla krev.
„Hej!“ vykřikl Stillman. S pistolí v ruce proběhl rozbitými dveřmi. „Co se...,“ začal.
Tu větu nikdy nedokončil - nikdy již nedokončil ani žádnou jinou větu. V gejzíru krve se skácel k zemi. Salvatti vyděšeně odstoupil. Snažil se zjistit, co se děje, ale nic neviděl. Slyšel výkřiky a po jednom z oken stékala krev, ale zdálo se, že polovina světel na střelnici najednou pohasla, a on dokázal rozeznat jen několik rychlých stínů. Neviděl, kdo to vše způsobil.
Bylo to nějaké přepadení? Chtěl někdo vyloupit pokladnu? Nedovedl si představit stupidnější zločin, než bylo přepadení policejní střelnice - ale zloději dokázali být neuvěřitelně hloupí.
Salvattiho napadlo, že je tady pravděpodobně jediným neozbrojeným člověkem.
Zaváhal. Kdyby chtěl, mohl si vybrat z několika zbraní, ale on váhal. Neviděl, co se děje, ale slyšel střelbu, další výkřiky a hlasitý dupot...
Co se to tam, sakra, děje?
Ti muži tam měli zbraně a stříleli, alespoň polovina z nich byla školenými profesionály -jak jim mohl pomoci? Přinejlepším by se jim připletl do rány.
Ale možná by pomohlo něco silnějšího než pistole. Podíval se k regálům. Něco ho udeřilo do zátylku a Joe Salvatti se poroučel k zemi.
Omdlel.
A pak již slyšel zvuk bot drtících sklo a viděl paprsek baterky pohybující se tmou. Někdo se nad ním sklonil a křikl: „Tenhle je naživu!“
A pak byli všichni kolem něj a říkali mu, aby klidně ležel, že lékař je na cestě a jestli viděl, co se stalo.
Nevěděl, co jim má říct. Snažil se zjistit, kdo byl raněn a jestli jsou mrtví, ale nikdo mu jasně neodpověděl.
„Tenhle je naživu,“ řekl hlas; čekal, až ta slova někdo zopakuje, až někdo řekne, že ještě někdo přežil, ale do chvíle, než ho odnesli pryč, nic takového nezaslechl.
Slyšel nějakého muže zvracet a slyšel, jak drsní poldové v šoku opakují: „Můj bože,“ ale neslyšel, že by se někdo zmínil o dalších, kteří přežili.
Detektiv Rasche odešel toho dne z práce v 6:00. Pro jednou včas. Teď byl doma a odpočíval. Shari, jeho žena, vzala děti do parku na koncert. Rasche nedorazil domů včas, aby mohl jít s nimi, ale našel na ledničce vzkaz a v mikrovlnce na něj čekala večeře.
Napadlo ho, že půjde za nimi. ale hledat tři lidi v tom davu v parku mu momentálně připadalo příliš obtížné. Rozhodl se, že raději zůstane doma a bude si užívat ticha.
Ticho bylo příjemné, ale on by stejně raději byl s Shari. Připadalo mu, že ji již měsíce neviděl déle než na pár okamžiků u snídaně; ve dnech, kdy měl Rasche volno, byla Shari většinou v práci a pomáhala nějakým lidem s účty.
Možná, že až přejde vlna horka a teploty poklesnou, bude doma častěji a bude s ní trávit více času -nebo možná ne. Možná to nebylo horkem; možná za to mohlo město.
Usrkl vlažnou kávu a odhodil zbytky kuřete Zdravý gurmán do koše.
Do penze mu zbývalo osm let -ještě osm let života v New York City s policejním platem, v Queens, které bylo v době, kdy dům koupili, slušnou čtvrtí, ale teď to bylo jen to nejlepší, co si mohli dovolit, ještě osm let o večeřích z mikrovlnné trouby a rozdílnými pracovními rozvrhy.