Bělovlasý muž neodpověděl; místo toho se obrátil k McCombovi.
„Tady jsme už hotoví. Vaši muži to tu mohou dokončit, McCombe.“
Rasche s údivem sledoval, jak McComb přikývl a neochotně prohlásil: „Ano pane.“
McComb byl blbec, podlézal nadřízeným a dokázal se postavit na stranu civilistů proti svým lidem, ale Rasche nechápal, proč se na policejním území třese před nějakým starým vojákem. V New Yorku nevládlo stanné právo, a i když McComb vždy rád a bez odporu podstoupil federálům vše, co se FBI nebo DEA zamanulo, nikdy neprojevoval příliš velkou lásku k mužům v uniformách.
On a Schaefer věděli, že se vyšetřováním toho masakru - teď už masakrů - zabývají i federálové, ale do této chvíle předpokládali, že „federálové“ znamená FBI a ne armádu.
Co s tím, sakra, měla do činění armáda?
A kdo je, k čertu, tenhle chlapík?
Rasche zamhouřil oči a pokusil se zaostřit zrak ve tmě. Voják měl na čepici dvě hvězdy.
No, alespoň bylo k zastrašení McComba zapotřebí generála.
„Jdeme, synu, musíme si promluvit,“ prohlásil generál a ukázal k chodbě vedoucí na ulici.
„Musíme?“ zeptal se Schaefer.
Generál přikývl, otočil se a vykročil ke schodům.
Schaefer šel za ním.
Stejně tak Rasche. Nikdo ho nepozval, ale také mu nikdo neřekl, aby se ztratil. A on chtěl vědět, co se děje, kdo je ten generál, co dělá v New Yorku a vše, co se dozví Schaefer.
V chodbě ani na schodech nikdo nepromluvil; na ulici ukázal generál východním směrem a Schaefer souhlasně přikývl. Došli v tichosti na Fifth Avenue.
Konečně se usadili v boxu v zadní části několik bloků vzdáleného baru. Rasche a generál na jedné straně stolu, Schaefer na druhé - Schaefer byl dost velký, aby zabral celou lavici pro sebe.