„Poprvé, když zaútočili na gangy,“ promluvil Rasche, aby nemusel křičet, „tak jsem si myslel, že bude nějaká pomsta - ale asi nebude. Teď si vyšlápli na nás.“
„Ať už je to kdokoliv, asi nemá rád nikoho“ poznamenal Schaefer.
Chvíli tam jen stáli a zvažovali situaci; Rasche se otřásl. Střelnice byla asi sto stop dlouhá, ale vzdálený konec se ztrácel ve tmě, takže se zdálo, že nikde nekončí. Potemnělá místnost s visícími znetvořenými těly a ten, kdo to spáchal, tam stále mohl být ... co na takovém místě vůbec pohledává?
Byl příliš blízko k těm nočním příšerám, o kterých mu matka tvrdila, že neexistují.
„Pojď,“ řekl Schaefer a vkročil zdemolovanými dveřmi do místnosti.
V tom okamžiku se otevřely dveře ze zbrojnice a do místnosti vkročili jeden po druhém čtyři muži.
Jeden z nich byl kapitán McComb.
Schaefer se otočil za zvukem dveří právě v okamžiku, kdy McComb spatřil dva detektivy.
„Co to...“ vyprskl McComb. „Schaefer! Rasche! Kdo vás sem pustil? Kdo vám dal oprávnění?“
„Bezva,“ zamumlal Rasche vedle Schaefera, „prostě bezva.“ „No tak, McCombe,“ ozval se Schaefer. „Tohle byli naši lidé! Neříkejte mi, že dáte federálům i tohle!“
„Mlčte!“ zavyl McComb. Rozhlédl se po místnosti a zakřičel. „Odveďte tyto dva detektivy okamžitě z místa činu. Pokud nepůjdou dobrovolně, použijte fyzické donucovací prostředky!“
Někde za kapitánem se ozval tichý hlas: „To bych nedělal, být vámi.“
McComb se otočil. „Sakra, proč ne?“
Bělovlasý muž v pomačkané vojenské uniformě s neupraveným knírem vykročil kupředu a pokračoval: „Tento muž se jmenuje Schaefer?“
McComb se na Schaefera zmateně podíval. „Ano, tohle je Schaefer.“
„No potom“ prohlásil voják, „byste ho asi neměl nutit k odchodu. Protože, pokud se detektiv Schaefer alespoň trochu podobá svému bratru Dutchovi, taky by se mu to pravděpodobně líbilo a vy byste takové problémy nemusel zvládnout. A hlavně ne tady.“
Rasche zmateně pohlédl na Schaefera a pak dál sledoval nově příchozího.
„Vy jste znal mého bratra?“ zavrčel Schaefer.