Zpět na střelnici se již nemohli dostat a Rasche si uvědomil, že by tam již stejně nic nenašli. Z Philipse by také již nic víc nedostali, ani kdyby za ním šli. Rasche si myslel, že tím to pro ně končí, alespoň na čas.
Ale když byli znovu na silnici, Schaefer nezatočil k mostu, aby odvezl Rascheho domů do Queens; místo toho zamířil přímo do města.
Rasche zahlédl výraz v Schaeferově tváři a rozhodl se neodporovat. Vzpomněl si, jak si dříve myslel, že nikdy neviděl Schaefera opravdu rozzlobeného. Zdálo se, že se to brzo změní. „Tak,“ prohodil v pokusu o zlehčení atmosféry, „jaký druh ... práce dělal tvůj bratr pro Philipse?“
„Záchranné operace,“ řekl Schaefer. „Tajné věci. Špinavou práci, kterou nemohli dělat sami. Když to podělali a potřebovali, aby je z toho někdo vytáhl, zavolali Dutche.“
Rasche se nemusel ptát, kdo jsou „oni“.
„Snažil se zůstat čistý,“ pokračoval Schaefer. „Proto pracoval na volné noze. Mohl tak odmítnout případy, které se mu nelíbily. Toho ,dělej, co se ti řekne" si užil dost v Namu. Vypracoval se na majora a stejně tomu neušel, tak se osamostatnil.“
Rascheho napadalo, kde si asi užil svou dávku „dělej, co se ti řekne“ Schaefer - zřetelně ho netěšilo přijímat příkazy o nic víc než jeho bratra. A to i přesto, že zůstal v armádě déle.
„Každou chvíli se něco posralo,“ pokračoval Schaefer. „Jednou mi vyprávěl o jedné akci v Afghánistánu.“
„Afghánistán? Mělo to něco společného s těmi zabijáky?“
„Ne.“
Schaefer jel chvíli v tichosti.
„Ale stalo se ještě něco jiného,“ prolomil ticho.
Rasche čekal.
„Když jsem ho viděl naposled,“ řekl Schaefer konečně a zíral přitom přímo kupředu. Právě opouštěli avenue a odbočili do úzkých ulic dolního Manhattanu, „jen projížděl. Byl na cestě odnikud někam jinam. Šli jsme někam popít. Máš nějaké bratry, Rasche?“
„Ne, dvě sestry.“ „To je něco jiného. Já a Dutch, nepotřebovali jsme spolu moc mluvit.“
Rasche přikývl.
„Takže jsem ani nepředpokládal, že mi bude vyprávět o nejnovějším průseru nebo něčem takovém. Stačilo nám jen tak spolu sedět, popíjet a sledovat televizi nad barem. Ale tehdy naposled to bylo nějak divné. Něco bylo jinak.“
Rasche věděl, co má Schaefer na mysli; stejně tak věděl, že mu to nemusí říkat.
„Dlouho jsme seděli a pili“ pokračoval Schaefer, „nakonec začal vyprávět - ne nijak popořádku, vždyť víš, nebyli jsme už nejstřízlivější. Jen říkal, co si o čem myslí a co ho štve.“
„Co ti řekl?“ zeptal se Rasche.
„Vyprávěl mi o své poslední práci. Vedl oddíl ve Střední Americe při další záchranné misi po další zpackané akci CIA. Neřekl mi žádné detaily o tom, co to bylo nebo co tam dělal - nikdy mi je neříkal. Nesměl, ty věci podléhaly nejvyššímu utajení. Stejně, koho by to zajímalo? Ale řekl mi, že tentokrát to dopadlo špatně a ztratil celý svůj oddíl. To bylo hrozné a mě napadlo, že kvůli tomu se chová tak divně -všichni to byli dobří chlapi.“