Netrefil se nikam; místo toho ho zachytil pařát s obrovskými drápy. Tlapa ho popadla za kotník nad botou, ještě než jeho noha stačila urazit polovinu zamýšlené vzdálenosti. Světlo z ulice se odrazilo od čepeli se zubatým ostřím, které vyjely z komplikovaného náramku na zápěstí monstra.
Než se Schaefer mohl pokusit otočit, bojovat nebo alespoň uniknout, příšera ho zvedla za nohu a odhodila ho.
Pohybovala se neuvěřitelně rychle, ale s nenucenou lehkostí a grácií, jako by to pro ni nic nebylo a jako by se ani příliš nesnažila.
Schaefere narazil do zdi a přestal vnímat detaily; slyšel, jak pod jeho dopadem zeď zasténala, a jen doufal, že nezaslechl praskat žádnou z kostí ve svém těle.
Pak se mu hlava prudce trhla dozadu a narazila na vyčnívající trám. Nebyl schopen myslet na nic.
Snažil se neomdlít a pokoušel se navrátit do plného vědomí. Ležel na zemi, pohlédl vzhůru skrz mlhu a spatřil žluté pařáty sápající se po něm. Divné bylo, že neviděl žádnou tvář...
To nebyla tvář. Byl to kov. Ta věc měla na sobě nějaký druh masky.
A pak její prsty nebo drápy uchopily Schaeferovu poraněnou čelist a s trhnutím mu otočily hlavou. Odhalily mu tak krk a otočily oči ke zdi, takže nic neviděl. Schaefer se snažil vzdorovat i přes krev zalévající mu hrdlo.
„Zmrde,“ prohlásil a snažil se přinutit k boji. Přemlouval své ruce, aby tu věc udeřily.
Pak se mu něco zakouslo do masa těsně pod uchem. Schaefer vykřikl. Nebylo to kvůli bolesti -bolelo to jako peklo, jako tři horké nože zabodnuté do krku - bolest by překonal. Byl to ten pocit znásilnění. Ta věc ho nechtěla zabít, dělala mu něco jiného. „Cos mi to, sakra, ...“ zařval, když věc vstala a odstoupila.