Zvrtla se

snad nějaká tajná operace nějaké tajné vládní organizace, která neměla vůbec existovat? Byli ti zabijáci zběhlí Philipsovi lidé?
Ale co to mělo společného s horkem? Proč nemohl Philips poslat lepší lidi s lepším vybavením, aby je zastavili? Proč to jen tutlal?
Nedávalo to žádný smysl.
Ale nějaká spojitost být musela. Schaefer to poznal okamžitě.
Šli ti zabijáci po Schaeferovi? Dostali Dutche a šli po Schaeferovi pro případ, že by mu Dutch prozradil něco důležitého?
Ale zatím nic nezkusili - ti dva amatéři tehdy v noci nemohli mít s tím, co dostalo Lamba a jeho gang, nic společného.
Že by ho jen dráždili?
Nezapadalo to do sebe. Některé kousky skládačky jim stále scházely.
„Takže, kam jedeme?“ zeptal se Rasche po chvíli.
„Sem,“ řekl Schaefer a zatočil k chodníku.
Rasche se podíval na opuštěný dům a vzhlédl k díře ve zdi na pátém podlaží.
„Skvělé,“ zamumlal. „Tohle místo. Znova.“
O tomhle místě se mu zdály noční můry.
Samozřejmě, teď bude mít pravděpodobně noční můry i o policejní střelnici. Alespoň, že tento malý výlet nepřidá nic do jeho seznamu zlých snů.
A kam vlastně měli jít, když policejní střelnice byla pro ně nedostupná? Pravděpodobně tu na ně již nic nezbylo; nemohlo zbýt.
Schaefer už vystoupil z auta a upravoval si pouzdro s pistolí; Rasche se vyhrabal z auta tak rychle, jak mu to jeho objevující se břicho dovolilo. „Schaefe, McCombovi lidé to tu už určitě rozebrali pinzetami...“
„McCombovi lidé,“ přerušil ho Schaefer, „by nenašli vlastní zadek, ani kdyby měli obě ruce v zadních kapsách.“