„Beru si den volna. Byl jsem vzhůru celou noc.“ Podíval se na prázdnou skleničku a zpola plnou láhev a pak láhev zavřel a sklenku postavil do dřezu.
Ve městě bylo něco nebo někdo, kdo vyhodil Schaefera z pátého patra a zmasakroval tucet ozbrojených mužů - a podle Philipse to dělal pro zábavu.
Pro zábavu.
Ať to bylo cokoliv, nechtěl tomu čelit opilý pod obraz - a mohlo se to objevit kdykoliv. „Jedl jsi něco?“ chtěla vědět Shari.
„Jasně,“ zalhal Rasche.
Seděl a sledoval, jak si jeho žena připravuje snídani - cornflaky s mlékem. Když nejedl on, neobtěžovala se s vařením.
Někdy si přál, aby ho tolik nemilovala; kdyby ho někdy zabili, strašně by trpěla a na její utrpení myslel stejně nerad jako na svoji smrt.
Věděl, že by se měl trochu prospat, ale ještě na to nebyl připraven. Nebyl si jistý proč. Seděl u stolu, jako by na něco čekal - ale netušil na co.
Seděl stále na místě, když někdo začal bušit do předních dveří.
Rasche byl okamžitě na nohou, popadl pistoli a vykřikl: „Shari, béž nahoru k dětem, hned!“
Vyděšeně na něj pohlédla, ale nakonec se rozběhla ke schodům.
Rasche se s pistolí v ruce plížil ke dveřím.
Návštěvník stále klepal - ale jen klepal. Nikdo nerozbil tabule skla ve dveřích, nikdo nekopal do dveří, nikdo nerozlomil zámek, nikdo nevlezl dovnitř oknem. To vypadalo slibně - ale Rasche měl stále pistoli připravenou ke střelbě.
„Dobře, dobře, už jdu,“ křikl, když sahal na kliku.
Za bílým závěsem zakrývajícím skleněné dveře rozeznal obrysy dvou mužů; hlavní pistole opatrně odhrnul látku a podíval se na jejich tváře. Na jednoho neviděl, ale toho druhého poznal.
Schaefer.
Polovinu hlavy měl stále pokrytou obvazy, ale i tak se Rasche nemohl mýlit - byl to Schaefer. Rascheho unavený mozek chvíli nereagoval - co tady, sakra, Schaefer dělá?
Klepání pokračovalo a nakonec prolomilo Rascheho zmatené přemítání. S pistolí v ruce otevřel dveře.