„No konečně, Mácu,“ ozval se neznámý muž.
Byl to mladý černoch neurčité výšky a pokoušel se jednou rukou držet Schaefera na nohou, zatímco druhou klepal.
Schaefer byl bosý a na sobě měl stále zelené nemocniční pyžamo. Zakašlal. „Hej, Rasche“ prohlásil. „Zaplať mu, jo?“
Rasche se podíval za ně na ulici, kde čekalo taxi.
Schaefer se dostal z nemocnice a sehnal taxi. Neměl žádné peníze, neměl žádné šaty, ale sehnal taxíka.
„Dáme ho na gauč,“ řek Rasche taxíkářovi.
Společně dopravili Schaefera na sofa v obývacím pokoji a podložili mu hlavu polštářem. Shariinou dekou mu přikryl bosé nohy. Dvacet dolarů z peněz na domácnost pokrylo jízdné i se spropitným - Rasche chtěl, aby taxíkář co nejdřív zmizel, a tak nehledal drobné.
Když ho vystrčil ze dveří, spatřil nahoře na schodech Shari a ukázal jí, že je vše v pořádku. Shari sešla po schodech a spatřila jejich hosta. Když ho poznala, trochu se uklidnila, ale jeho stav ji spolehlivě udržel v nervozitě.
„Udělám trochu čaje“ navrhla.
Rasche si přitáhl ke gauči křeslo, posadil se na něj a podíval se na svého partnera.
Schaefer na tom byl pořád špatně - to bylo zřejmé hned u dveří. Měl obvazy na půl tuctu místech a nedokázal mluvit bez kašlání - Rasche se domníval, že je to způsobeno tlakem zlomeného žebra na plíce. Ale stále byl při vědomí.
„Jak jsi se dostal z nemocnice?'' zeptal se Rasche. „Doktor říkal, že-“
„K čertu s doktorem,“ přerušil ho Schaefer.
Na chvíli ho ovládl krátký záchvat kašle.
Rasche čekal až ho to přejde.
„Tak co tu děláš?“ dožadoval se.
Schaefer zvedl ovázanou ruku. „Pár dní budu potřebovat pomoc,“ prohlásil.
„Pomoc?“ chtěl vědět Rasche. „Pomoc s čím?“
Schaefer zakašlal. „Potřebuji místo, kde budu moct přemýšlet a udělat nějaké věci. V té zatracené nemocnici nemůžu dělat vůbec nic a je to tam samý federál,“
„Ale, Schaefe, jsi celý rozmlácený...“
„Proto jsem taky, kurva, nešel domů, Rasche,“ řekl Schaefer a zvedl hlavu. „Ještě se o sebe nedokážu postarat sám. Sakra, Rasche.“