Gaystory – První máj

(The Offspring – Pretty Fly)


Mrd a prc a šuk a šoust

Udělej mě, baby Aha aha

Všechny holky říkaj, že jsem fajn než se mnou píchaj!

Kundy, stres, co mě čeká čeká dnes

1)
Jednou jsem ji potkal na plovárně v neděli
Viděl jsem její kozy byl jsem z toho v prdeli
No a když si vzpomenu na bobra jejího
ten negr co ji drtí tak ho nemá malího

R)
Tak na něho ser
A mě ber
Tak neváhej a pojď se mnou
mám volnej ker
Chci tě pro sebe mít
Vodku do tebe lít
a potom koukej a potom koukej
Saxano ty fajn seš
pro svou vodku si běž
ale rychle než uvidíš to
co vidět nechceš
Šušňáka se svým foťákem
a mě, mě s rozbitým rypákem

Hnisař

1)
Hodiny na baru ukazovali šest a v Blacku byl ještě klid
Zrovna odcházel jednou z několika cest Sacharin na dámský záchod blít
Tak tam přišel, aby blil, nad umyvadlo se naklonil
Palci prohrábne svoje vlasy zmaštěný a na tváři se zjeví usměv blažený
Ta chvilka je nádherná a opice dotěrná

2)
Říhanec zazní a Saša dokořán svou pusu otvírá
Má postoj noblesní a Paigino se k němu zvolna ubírá
Už to ven proudem letí, toho co udělal se každý dlouho bál
Když dílo dokončil tak dlouho grkal, ale pekelně se smál

3)
Jak slivovice, pivo i vodky do Sacharina padaj rumy,
Za chvíli jak stádo ovcí řítí se do dveří.
To se dámský záchod vrací a opět z plna hrdla zvrací
Ten kdo Sašu nezná tomu nevěří

4)
Jako metalová hudba ta jeho šavle zazněla
Jako golfskej proud tryskaly dolů zvratky z celýho těla
V jeho žaludku se něco smísilo a praskali mu vředy
Paigino jde za ním s hadrou a doufá, že dnes už naposledy

A tak jde Sacharin chlastat dál, už jenom chybí, aby na stůl sral.

Obchodník, cestující letadlem, dostane místo vedle krásné dívky. Dívka čte nějakou knihu.
Obchodník chce navázat kontakt, a tak se zeptá, co že dívka čte.
"Sexuální statistiku," usměje se ona.
"A co zajímavého jste se dozvěděla?" chce vědět on.
"Že nejdelší penis mají Indiáni a největší potenci Poláci"
"Zajímavé... Mimochodem, dovolte, abych se vám představil: Vinetou Kowalski"

lol

Časopis "Květy" vytiskl kviz "Jak známe ženy". Zvítězil Pepíček Novák, 10 let.
Rozčilený čtenář zaslal dopis: "Je to směšné! Je mi 65, poprvé jsem ženy poznal ve 12-ti,
a vy jste dali hlavní cenu nějakému klukovi!"
Odpověď z redakce:
První otázku našeho kvízu "Kde mají ženy nejkudrnatější vlasy?" Pepíček odpověděl správně - V Centrální Africe.
Co jste odpověděl vy? A ještě nakreslil!
Druhou otázku našeho kvizu "Název nejdůležitějšího orgánu u žen?" Pepíček odpověděl také správně -
Celosvětová Federace Žen.
Co jste odpověděl vy? A ještě nakreslil!
I poslední, třetí otázku našeho kvizu "Co ženy netrpělivě očekávají každý měsíc?"
Pepíček odpověděl také správně - Nová čísla časopisu "Květy".
Co jste odpověděl vy? A diky bohu, že jste nic nekreslil!

Viděl jsem jak mu cukají koutky. ‚Ale do bruslí jsem se obout musel. Dovedete si představit, jakým stylem jsem bruslil. Nohy neustále u sebe a spíš jsem poťapával. Za chvíli jste se o tom všichni dozvěděli. Největší legrace, nebo spíš ironie osudu je to, že jsem si ráno říkal, že si vzmu náhradní kalhoty – kdyby se něco stalo, ale nevzal jsem si je. Kdybych si je vzal, tak by se mi určitě něco takového nestalo.

uprostřed a jen tak z nudy jsem rozkopával ztuhlý sníh na chodníku. Pořád si kopu a najednou noha najednou narazila na něco tvrdšího. Zrovna když jsem to nejmíň čekal (jen tak mimochodem jsem to nečekal vůbec). A to už jsem políbil matičku zemi. To by mi tak nevadilo, kdyby při tom nezazněl ten zvláštní zvuk, jako kdyby se trhala nějaká látka. Zvedl jsem se, odrážel úšklebky mých spolužáků a nejen jejich. I kvartánů. Říkal jsem si že se nějak ochladilo. Zvláště tam dole (asi víte kde). Ale nevěnoval jsem tomu nějakou zvláštní pozornost, ale po chvíli to bylo až moc nápadné a tak se to zkontroloval. Zděsil jsem se. Od levého kolene k pravému – díra. Jak vrata. Zkusil jsem se omluvit, ale p.p. Kuhn mi tuto omluvu neuznal.

Všichni už asi tušíte o čem vám chci povídat. Stalo se to nedávno, když jsme šli bruslit. Ze školy nás vedla jako vždy p.p. Mokrá a my jsme šli za jako stádo – v houfu. Za chvíli se „stádo“ roztrhalo na malé skupinky. Já šel přibližně

Pohlavek.

V Bauerově hlavě se najednou všechno poskládalo do úhledného obrázku.

Byli to děti. To všechno kolem, návštěvníci věznice, byla indraianská mládež, která s jásotem nechala učebnice doma, protože na programu dne byla exkurze.

Bauer se hystericky rozesmál. Věznice? Cely? Všechno špatně.

Ty děti jásaly jako každé dítě, protože je učitelka vzala na výlet.

Do zoologické zahrady.

Lůza z ulice?

Chléb a hry, jen se podívejte jak můžete dopadnout?

Viděl, jak dva neurvalce, kteří bičovali souseda vlevo tenkými chapadly, odehnal jeden dozorce, šlehnuv je sám pořádně přes tělo. Spatřil soucitného domorodce, házejícího vězňům malé kuličky, jistojistě potraviny. I ten byl přistižen a odehnán.

Paníbohová!

Na lynč to nevypadalo a tak Bauer slezl dolů, aby zkusil s někým promluvit. Kolem jeho cely se okamžitě nahrnul dav Indraianů. Jeden z nich strčil chapadlo do Janovy klece. Bauer mu ho stiskl, chtěl vyjádřit uznání za podporu, ale domorodec rychle ucukl a odskočil. Schoval se za záda silnějšího brumlajícího mimozemšťana, který mu uštědřil slabý pohlavek.

Možná ho později budou chtít vyměnit za válečné zajatce. Možná i dříve.

Když se nazítří probudil (mohlo být tak devět podle poctivého pozemského času), očekávala ho snídaně a nemilé překvapení v podobě zástupu vřeštících Indraianů, procházejících mezi celami.

Co to má znamenat? Udržují si tak planeťané správně nacionalistického ducha, povzbuzujíc ho pohledem na zajaté protivníky? Nechtějí snad ten dav pustit na nebohé vězně? Na některých bylo vidět známky rozčilení.

Jan Bauer se pro jistotu uklidil nahoru na nejvyšší stupeň, sedl si na okraj bazénu a jal se spřádat nejhrůznější možné varianty budoucnosti. Být roztrhán rozvášněným davem patřilo mezi ty slabší.

Potom si všiml, že Indraiané, kteří se občas zastavili u jeho cely, aby po chvíli zase odkráčeli (někteří si Bauera ani nevšimli) jsou jiní. Hubenější, vybavení menším množstvím chapadlovitých vláken.

Okolí o mnoho lépe nevypadalo. Zpoza mříží vyhlížel Bauer do úzké uličky, plné obdobných cel. Zdálo se, že většina je obsazena; naproti té jeho byl uvězněn chapadlovitý mimozemšťan, apaticky hledící do prázdna, nalevo nervózně pobíhal jeho krajan trochu menšího vzrůstu. Jan zkusmo zacloumal mřížemi, ale seděly pevně. V hloubi duše cítil uspokojení - měl pravdu, žádná karanténa, docela obyčejný politický vězeň.

Proč jsem se nikdy o politiku nezajímal. Stačilo si přece přečíst jenom maličko zpráv. Jenom pár informací o mezihvězdné situaci. O tomhle zatraceném cípu vesmíru.

Netušil, že přesně tohle udělat měl.

Den proběhl v klidu příslušnému dobře zavedené věznici. Třikrát ho navštívil bachař, vyměnil mu misku a jednou se zasyčením vypustil bazén, aby se vzápětí začal plnit čistou vodou. Aspoň, že to byl víceméně fešácký kriminál.

A co když jsou s námi ve válečném stavu? Co když jsem ve vězení jako rukojmí. No ano, žádná karanténa. Politický vězeň!

„Pusťte mě ven.“ zařval. Vyskočil, vrhl se ke dveřím a začal do nich bušit.

„Vyžaduji omluvu vaší vlády. Nebo aspoň veřejné přelíčení. Chci právníka. Sdělte mi, z čeho jsem obviněn a pak se můžeme bavit! Jsem nevinen, rozumíte? Mně politika nezajímá, jsem turista! Chci véééén.“

Nakonec ho to omrzelo.

Jeho věznitele asi také. Když se nazítří probudil, zjistil, že tři stěny jeho cely zmizely a byly nahrazeny silnými mřížemi. Situace vypadala o trochu lépe, když mohl vyhlédnout ven a komunikovat se svým okolím.

„Co si to...

Dveře zapadly. Bauer se k nim vrhl a začal do nich bušit. Z plna hrdla křičel cosi o zákonech, mezích slušnosti a galaktických soudech. Nezdálo se, že by to pomáhalo.
Když se unavil, sedl si na spodní stupeň pyramidy, složil hlavu do dlaní a přemýšlel.

Někde se stala chyba.

Z nějakého důvodu ho zavřeli, je dost možné, že se opravdu unáhlil a jde o karanténu, ano, to bude to pravé. Zatoužil po omluvě, jenže nikdo nepřicházel. Toho dne se už potravy nedočkal, miska se objevila přes noc.

Aspoň se mohli spojit s konzulátem a poslat k němu pozemského úředníka, stýskal si. Jenže tohle je civilizace mimo Kruh, říkal kapitán Orange. Takže tu asi konzulát nebude.

Nic takového nenašel.

Zatracená situace. Teď aby čekal, až někdo přijde. Nemůže ztratit tvář tím, že bude bušit na dveře. Sedl si na první stupeň vedle prázdné misky a čekal. Nikdo nepřicházel.

Trvalo dobře přes tři hodiny pozemského času, než se ozvalo klapnut zámku a objevil se kornout.

„No konečně,“ zajásal Bauer, aby vzápětí nasadil přísný obličej. Ale Indraian si ho nevšímal. Prošel kolem, sebral misku, cosi potichu zabzučel a chystal se odejít. Bauer ho následoval.

Střetli se ve dveřích. Domorodec zasyčel a okamžitě smotal celkem silnou ruku. Strčil do Jana, zasyčel ještě hlasitěji a když se Bauer rozmáchl k ráně, vystříkl zpoza Indraianových zad silný proud vody. Překvapený Bauer zalapal po vzduchu.

Snad to tu nebude drahé.

Možná, že by při výhodném kurzu mohl žít nad poměry.

Voda nevychládala a tak se Jan šplouchal téměř hodinu. Probralo ho teprve klapnutí dveří. Opatrně vyhlédl přes okraj vany.

Do pokoje vstoupil recepční. Vyprostil z vláken jedno oko a vzhlédl nahoru k Bauerovi. Něco zabručel. Jan se pro jistotu ponořil zpět do vody, nebyl si jist, jaké pohlaví ho sleduje a nechtěl vystavovat nahé tělo před nějakým místním děvčetem. Vzápětí mu došlo, že se jedná o problém čistě akademický, na pohlaví, mají-li Indraiané vůbec nějaké, tu přece vůbec nezáleží. Jsou tak jiní. Ale domorodec zatím zmizel.

S pohyblivým kornoutem zmizela i prázdná miska, nahradila ji nová. Když ale Bauer vylezl z vody a puzen touhou seznámit se s dalším výtvorem místní gastronomie seskákal dolů, zjistil, že obsah je tentýž. Nemají žádnou fantazii, proboha, napadlo ho. Nebo se bojí, aby mě neurazili něčím, po čem by se mi zvedl žaludek. Nic jiného, než vypít další příděl ale nemohl, a tak to udělal. Potom ho napadlo, že zrovna teď je nejlepší čas vyrazit na prohlídku města a zajít do nějaké zdejší restaurace. Počkal, až trochu uhne, oblékl se a začal pátrat po klice u dveří.

Vynořil se z všeobjímající postele a hned si všiml, že na prvním stupni leží podnos se snídaní. Rychle se vyhrabal ven a vydal se na průzkum. Nevypadalo to zle. _V krémově žluté polévce plavaly hráškově zelené kousky něčeho, co nemuselo dost dobře být maso. Ohlédl se po lžíci, ale nenašel ani náznak ničeho podobného. Povzdechl, absolutní rozdíl civilizačních výdobytků Indraie a Země ho začínal poněkud unavovat. Chvíli na talíř bezradně hleděl a potom pokrčil rameny a polévku prostě vypil. S hladem zahnal zároveň i žízeň. Vyšplhal nahoru k bazénku, prstem se přesvědčil o optimální teplotě a pak si dal osvěžující koupel.

Hned se do ní na zkoušku položil. Zmizel téměř celý uvnitř, ale nebylo to nepříjemné. Zvedl - neobešlo se to bez potíží - a vydal se prozkoumat stupně. Zprvu hledal dveře do skříně, představuje si, že jde o nábytek, ale nenašel nic a tak vyšplhal až nahoru. Na posledním stupni, téměř u stropu, nalez velkou vanu s vlažnou vodou..

Nezvyklá architektura. Ale musí se podřídit. Aspoň do té doby, než se s hostiteli dorozumí.

Víc zajímavého v místnosti nebylo. Slezl proto opět dolů, rozhodl se trochu si schrupnout a jal se shánět umyvadlo. Když nic podobného nenašel, vrátil se ke stropu a opláchl v bazénku. Potom se uložil do měkkého modrého balíku a vzápětí usnul.

Sen, který ho navštívil, neměl s příjemným přijetím na Indraie nic společného. V děsivé noční můře před ním defilovali všichni, kteří mu až dosud ničili život. Šéf s otcovou tváří ho vytrvale škrtal ze všech závětí, manželka hrozila rozvodem třetího stupně. Jaký to byl proces, to nevěděl, určitě však něco hrozného, neboť se probudil zpocený a s uštvaným výrazem obličeje. Možná i něco vykřikl, ale když otevřel oči a pohlédl do šerosvitu hotelového pokoje, všechno z něj náhle zmizelo.

Zamával jim a oni se zavlnili. Vypadalo to působivě.

Recepční ho postrčil chapadlem, smotaným z vláken do síly lidského stehna.

Bauer už pochopil, že tělesná konstituce dovoluje Indraianům konstrukci příslušně silné končetiny a mohutnost recepčního orgánu považoval za poněkud přehnanou. Muž (pravděpodobně), si patrně dodával pocit důležitosti.

Vyvedli ho po šikmé ploše do vyvýšeného přízemí. V dlouhé chodbě spatřil řadu kónických obdélníků, označených oválnými tabulkami. Tedy skutečně hotel. Usmál se a vybranými slovy děkoval svému průvodci. Indraian mu sice nerozuměl, ale co když si jeho řeči nahrají, aby je mohli přeložit? Ne, jazykové zábrany neznemožní slušnost.

Recepční otevřel dveře a lehce postrčil Bauera dovnitř. Kónický obdélník se vrátil na své místo a turista osaměl. Rozhlédl se kolem sebe.

Hotel byl patrně skutečně velmi laciný. V apartmá pět krát pět metrů nebylo téměř žádné vybavení. polovinu plochy zabírala stupňovitá konstrukce, zvedající se až ke stropu, v levém rohu naproti dveřím se modral kvádr, nepatně převyšující Bauerovy rozměry. Když na něj Jan sáhl, zajela mu ruka dovnitř - bylo to vláknité a měkké. Postel.