Jeden z jeho mužů k němu přiběhl s puškou v ruce.
„Dostaňte ho!“ zařval Eschevera a zamával spáleným pahýlem. „Chci ho mrtvého! Tohle je jeho práce!“
Muž zaváhal, rozhlédl se a pak vyrazil uličkou za Schaeferem.
„Je můj,“ zavolal zpátky.
Když zmizel v průchodu, Eschevera se podíval nahoru. Nad ním něco zapraskalo a ve vzduchu se objevily elektrické jiskry.
Ze vzduchu se vynořila příšera. Stála vzpřímeně na dvou nohou, ale měla kovový obličej a barva její kůže se nepodobala žádné lidské bytosti. Příšera byla větší než jakýkoliv muž. Něco jí sedělo na rameni jako papoušek na kapitánovi pirátů.
Najednou spatřil ještě další tři. Klidně procházely ohněm a kouřem, který ovládl celý tábor. V rukou držely věci podobné kopím a nožům; pohybovaly se pružně a sebejistě, opatrně, ale bez obav.
„Matko boží,“ Eschevera zalapal po vzduchu.
Na Escheverově čele se objevily tři červené tečky. Chvíli se mihotaly, ale pak se ustálily v dokonalém trojúhelníku. Černá věc na rameni příšery se otočila a zamířila Escheverovi přímo do tváře a jeho poslední myšlenkou bylo poznání, že to není mazlíček, ale nějaký druh zbraně.
Vystřelila.
Příšera vzhlédla od kouřícího těla a dokonale reprodukovaným hlasem mrtvého muže vykřikla do světa: „Matko boží!“

Svým způsobem měl Eschevera pravdu, uvažoval Schaefer, když probíhal uličkou kolem táborových latrín do otevřené džungle -opravdu ho do tábora sledovali.
Jen to nebyli jeho lidé.
Již se neozývalo tolik explozí a zdálo se, že střelba úplně ustala a byla nahrazena sténáním mužů.
Schaefer podle výkřiků usuzoval, že si ty věci dávají na čas a baví se s přeživšími Escheverovými muži. To je na chvíli zaměstná, ale nebude trvat dlouho a vzpomenou si na důvod své návštěvy a půjdou zase po něm. A pak je ta věc na krku k němu bezpečně přivede.
„Zatracený psí obojek,“ zavrčel.
Běžel dál a snažil se přemýšlet.

„Tak lehké to nebude, pane Schaefere,“ ozval se Eschevera stojící za dvěma muži s puškami. Usmál se. „Paolo byl neopatrný, jak jsem si myslel - vím, že jste inspirativní člověk, ale na Paola ... no, na Paola jste dojem neudělal. Možná se teď změní, pokud jste ho ovšem nechal naživu.“
Schaefer sledoval Escheveru a přemýšlel. Zřejmě od něj očekávali, že upustí samopal a dá ruce nad hlavu. To by bylo pravděpodobně nejrozumnější, ale pokud ho stejně zabijí, proč se nepokusit probít k bráně? Byl by to zázrak, ale zázraky se dějí. A ať již nastane zázrak nebo ne, mohlo by se mu podařit alespoň dostat Escheveru. Stále váhal. Měl zvláštní pocit.
Ten pocit již zažil. Jak v džungli, tak i v New Yorku.
Schaefer vzhlédl k nejbližší strážní věži, ze které na něj muž v klobouku mířil kulometem. Ale to mu starosti nedělalo - kulomet stál za úvahu, ale ten za jeho pocit nemohl. Bylo to něco v tom směru. Schaefer zamrkal a dál sledoval kulometčíka.
Mužův hrudník explodoval modrobílým ohněm.
Polovina mužů se lekla a podívala se směrem, odkud zazněl výbuch; ostatní byli vycvičeni lépe a stále mířili na Schaefera.
Eschevera byl jedním z těch, kteří se podívali. Pak se otočil znovu, protože další modrobílá koule utrhla hlavu muži po jeho pravici.
„Ty zkurvysyne!“ vykřikl a klopýtl, když se snažil na špatné noze otočit, aby zjistil, co se děje.
Pak začalo skutečné peklo a muži s puškami se rozutekli.
Z budov začali vybíhat další muži. Hlídky na věžích otočily kulomety a začaly pálit do okolní džungle, ale Schaefer znal kamuflážní zařízení mimozemšťanů a pochyboval, že některý z nich má jasnou představu, na co střílí nebo kde se skrývá jeho protivník.
Všiml si, že ohňostroj přichází z více směrů. Takže průvodce měl přece pravdu - mrtvý měl přátele a ti si teď přišli hrát.
Eschevera křičel rozkazy na skupinu mužů dělajících něco u malé budovy u vzdálenějšího konce dvora; Schaefer sledoval, jak stěny budovy odpadly a odhalily protiletadlové dělo.
Eschevera byl skutečně připraven bojovat téměř se vším, včetně plného čelního útoku - ale jak se mohl připravit na to, co proti němu stálo nyní?
Těžké zbraně zahájily palbu a plivaly oheň náhodně do okolních keřů. „Ddnde demonios esté el?“ zakřičel jeden z mužů. Escheverovi muži neviděli svého nepřítele a to je děsilo.
V tom vzrušení a zmatku na Schaefera úplně zapomněli.
Ale Schaefer ještě chvíli váhal. I když byli Escheverovi muži jen lidským bahnem, ty věci z kosmu neměly žádné právo nakládat s nimi jako s hračkami, jako se zvířaty zabíjenými pro zábavu.
Pak dvorem směrem k protiletadlové baterii přelétla koule modrobílého ohně a cestou srazila několik mužů. Schaefer si uvědomil, že to už není zábava. Lovci si už nehráli.
Byli naštvaní.
Průvodce měl pravdu. Neradi ztráceli turisty.
Ale na druhou stranu ... dělali to stále zblízka a osobně, neseděli se založenýma rukama a neházeli na tábor bomby z orbitu a Schaefer si byl jistý, že to není proto, že by nemohli.
Možná to nebyla zábava, ale také to nebyla válka. Schaefer si vzpomněl na opilé lovce pumpující kulky do ubohého jelena.
Těžká děla explodovala a vyrušila Schaefera z jeho úvah; šrapnel srazil k zemi tucet mužů. Eschevera pobíhal kolem a snažil se organizovat obranu, ale teď se natáhl na zem do prachu.
Když bylo po baterii, zájem vetřelců se přesunul na strážní věže. V několika vteřinách byly dvě ze čtyř v plamenech. „Ježíši“ pronesl Schaefer.
Byl nejvyšší čas zmizet - a to hlavně proto, že ty věci pravděpodobně hledaly jeho, a dříve nebo později si na to vzpomenou a on měl stále na krku to sledovací zařízení, na což dříve nebo později přijdou také. A Escheverovi muži nebudou pod takovým náporem plýtvat časem, aby ho zastavili; měli co dělat, aby se sami udrželi naživu.
Otočil se doprava, vběhl do jednoho z průchodů mezi budovami a doufal, že vede ven.
Eschevera omámeně vzhlédl ze země a spatřil utíkajícího Schaefera. „Schaefer! Jeho lidé ho sem sledovali, musí to být oni! To je jeho práce!“ Zvedl ruku a ukázal za prchajícím nořteamericano.
Záblesk modrobílého plazmatu mu uřízl ruku v zápěstí; Eschevera zařval a převrátil se na bok.