Marie pohlíží

na postupující paprsek a zatíná si nehty do dlaní. Aspoň tuto vzpomínku kdyby si mohla ušetřit! Bylo to jednou v bytě milen¬cově - právě po takové neděli; Baudyš ji po¬sadil na pohovku, ale ona se bránila a plakala; považovala za nutno plakat a dlouho, dlouho se nechala prosit o vysvětlení: že je muž lakomý, že jí nechce dát na šaty a na nic... Milenec po¬slouchal mračně a jaksi zchlazen; byl tak... snad těžkopádný, že v duchu počítal, co to může stát. Konečně řekl váhavě a nerad: „O to, Marie, se postarám.“ Marie cítila, že nyní by mohla plakat beze lži, ale zatím musila se ne¬chat líbat; ach, více než to, ach, více než co do¬posud !

„Co s Baudyšem?“

zděsila se tehdy Marie. „Nic,“ řekl vyhýbavě, a po chvíli: „Jaké má asi tento, příjmy.“
Tehdy to začalo, vzpomíná Marie. A od té doby je to každé neděle. Co že dnes tak dlouho spí? - Přijde a škrabe se na zádech. „Mluvila jsi s Baudyšem? A jak často? A co, jak vy¬dělává ?“ Pak začne o sobě. Není peněz, potře¬boval by nový klobouk - jeho je už opravdu hnusný; ale co platno, „když domácnost vše¬chno pohltí.“ Mluví sám. Marii stoupá ošklivá koule do krku, chtěla by ji vyvrhnout. Muž kývá hlavou a končí s podivným smutkem: „Ty se ovšem o nic nestaráš.“

Jednou

si přišívala, ozdoby na šaty. Přišel vy¬spalý a ptal se, co stojí ty krajky, co stojí to a ono... Ostatně nikdy jí v takových věcech pří¬liš nebránil, snad chápal, že potřebuje být hez¬ká; nicméně mluvil o tom a naříkal na výlohy. Dnes; začal tehdy, jeden muž nestačí, aby svou ženu ošatil; ne, jeden muž za dnešních poměrů nemá na to dost příjmů. Někteří to mají ovšem laciné, žena jim přijde zadarmo, když není jejich... Marie počala chápat, bylo jí, že jí srdce chladne, ale mlčela, jako by se jí to ne¬týkalo. Muž díval se na ni nehnutým, těžkým pohledem a vyhrkl: „A co Baudyš ?“ Po prvé pronesl jeho jméno.

Paprsek

slunce sklouzl na zeď. Marie sledo¬vala jej jako rafii osudných hodin. Teď, teď ještě je slyšet, jak muž pravidelně chrápe; ale za chvíli zapraská vedle pohovka, manžel za¬zívá, pracně se zvedne, a škrabaje se v týle, s rozepjatou vestou, jen v ponožkách, přijde k ní jako každé neděle. Tu pak přechází po po¬koji, ohmatává nábytek, prohlíží škody už léta staré, bručí na výlohy a opatrně, oklikami za¬čne svůj divný týdenní hovor... Marie se za¬chvěla. Začal s tím už dost dávno. Tisíckrát mluvil o tom, jak přijde žena člověku draho, co peněz stojí manželství. A nejlepší prý to mají, začal najednou, mládenci, kteří si namluví vda¬nou paní. Jiný ji živí, jiný ji šatí, a je to nestojí nic. Leda kytičku fialek, řekl, dívaje se nehnutě na Marii. Těm to přijde lacino, opakoval obšír¬ně, jako by něco objevil. Celý měsíc byl živ z té látky, a Marie si myslila, že žárlí.

Sobota

NAC SE VECER svlekat, kdyz se rano zas musim oblekat? To si radeji dele polezim. Navic se nemusim vubec prikryvat, takze postel zustane perfektne ustlana. Pes nadelal drobecky. Vynadal jsem mu. Nejsem jeho sluzka! Zvlastni, uvedomil jsem si, ze takhle se mnou obcas mluvi zena .... Dnes je den holeni, ale vubec do toho nemam chut. Muj nervovy stav neni dobry. Snidat budu jen to, co se nemusi rozbalovat, otvirat, krajet, mazat, varit nebo michat. Vsechny tyhle cinnosti mne rozciluji. Plan : Obed snim primo ze sacku, rovnou nad sporakem. Zadne talire, zadne pribory, zadne prostirani a jine nesmysly.

Zrušení cvaknutí u foťáku

Autor : 4daPeace
1) Stahnete si programy Mobile Phone Manager a Open Disk Tools (http://download.siemens-club.ru/files/x65/od.rar) a nainstalujte si MPM
2) Pripojte C65 k PC pomoci IrDA, kabelu atd.
3) Spuste Open Disk Tools, vyberte COM port, pres ktery mate mobil (u mě COM4), rychlost dejte na 115200 a kliknete na DO IT! Po chvili by se melo objevit okno DONE!
4) Spuste MPM (Prohlizec souboru v telefonu) a vyhledejte CONFIG - DEFAULT - CameraClickMelody.wav Tento soubor si zkopirujte do PC a z telefonu ho pote vymazte
5) Nahrejte do telefonu novy soubor z (http://home.arcor.de/christianrebbe/leer.wav a prejmenujte ho na CameraClickMelody.wav)
6) Uzivejte si ticho...

Jak jsem se stal nezaměstnaným

Byl jsem reditelem jednoho velkeho koncernoveho podniku. Kavu mi varila slicna sekretarka, do prace jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou prisli, abych zaplatil 5000 Kcs na pohreb clena UV KSC. Rekl jsem, ze za 5000 Kcs pohrbim cely UV sam. Od te doby jsem pracoval jako reditel maleho podniku. Kavu mi varila stara sekretarka, o prace jsem jezdil Tatrou 603. Jednou mi vycetli, ze jsem nebyl na posledni schuzi KSC. Rekl jsem, ze kdybych vedel, ze je opravdu posledni, prisel bych i s transparentem. Od te doby jsem delal mistra. Do prace jsem jezdil vlastnim autem, kavu si delal sam. Na zdi jsem mel obraz Husaka a Lollobrigidy. Rekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husaka a od te doby jsem pracoval ve vykopu. Do prace jsem jezdil na kole a kavu si nosil v termosce. Kdyz jsem kopal, prisli za mnou, abych si uklidil kolo, ze pojede sovetska delegace. Rekl jsem, ze kolo mam zamcene a pojistene. A od te doby jsem nezamestnany.

Proužek slunečního světla

přeskočil okenní rám.
Je tu především bezmocné vědomí, že každý o tom ví, že každý zná i podrobnosti její man¬želské nevěry. Ach, kdysi to nesla vzdorovitě, když tolik lidí jí dávalo najevo, že vědí... Ně¬kteří to dělali surově, jiní s necudnou důvěr¬ností, jiní káravě a jiní, ještě jiní - jen nikdo nebyl, kdo by se necítil v právu říci jí něco hroz¬ného. Ta sousedka bručí hlasitě o kurvách, když ji potká; ta druhá kývá hlavou a vykládá, že mladý člověk musí užívat, co prý má z pocti¬vosti; jiná důtklivými narážkami se stará o manžela, jiná si odplivne, jiná nepoděkuje na pozdrav, jiná přetéká křiklavou sympatií a chodí si za to vypůjčovat kde co, - ach bože, to všechno se musí snést?
Ano, zprvu se Marie nutila ke vzdoru; ale těžko vzdorovat vlastnímu špatnému svědomí. A potom plakala zuřivými, uraženými, bezúlev¬nými slzami. Nemohla si ani ponaříkat svému milenci, neměla mu vlastně nikdy co říci, ne¬mluvně zajata tichou, těžkou, ujařmující láskou vášnivého a těžkopádného člověka. Tvářila se konečně, jako by nerozuměla těm narážkám, jako by se jí to netýkalo; člověk zvykne na vše, ale tím se toto „vše“ neočisti, nepromění, ne¬předěl...

Slunce,

jež od rána pálilo do žluté stěny pro¬tějších dvorů, se pomalu v úporném tichu pře¬sunulo. Stěny naproti jsou již ve stínu, zdá se dokonce, jako by se tím trochu ochladilo. Nyní zachycuje se úzký proužek slunečního světla na okenním rámu, bude se šířiti, a až padne do po¬koje, muž vedle se probudí, hlasitě zazívá a při¬jde sem, tak jako každé jiné neděle. Marie se otřásla v ramenou tesknou ošklivostí a pustila šití do klína.
Prázdnýma očima se zahleděla oknem. Ten kaštan ve dvoře nedávno kvetl, ale nyní zůstala jen okvětí jakoby ožraná. Proč se ti zoškliví i strom, který přece za nic nemůže? Neklidné, rostoucí, přetěžké břímě ukládalo se v prsou Mariiných. Kdyby o sobě chtěla mluvit, řekla by, že jsou to snad vzpomínky; nikdy však o so¬bě nemluvila ani svému muži ani tomu druhé¬mu. Ale vždyť nejsou to ani vzpomínky. Je to jen, jako by se vše minulé svalilo v těžké klubko; stačí zachytit nitku, i počne se odvíjet událost za událostí, ta, kterou by ráda vzkřísila pro své potěšeni, i ta, kterou by chtěla navěky zapomenout. Na nic Marie nemyslí, na nic ne¬chce mysliti, ale- ví o všem, nač by teď mohla vzpomínat. Je tu vše, a tak blízko, že se bojí myslet, aby se toho nedotkla.

Jedna, dvě, tři;

každý se tlačí k otevřenému hrobu, kde otec klečí na hromádce hlíny a vzlyká, jako by nikdy už nemohl přestat. Vši¬chni hodili své tři hroudy do hrobu a rádi by odešli. Čekají jen, až otec povstane, aby mu po¬dali ruku. Kněží přešlapují, je nutno ještě jíti do kaple; hrobař hlasitě zasmrkal a jal se shrnovat lopatou suchou a palčivou hlínu do hrobu. Celý zástup rozpačitě a fádně mlčí. Tu rozčeří se sbor lehtivým smíchem. Pan regenschori blýská očima, rád, že se mu žert povedl. Bledá Anežka zrůžověla, Matylda kouše do kapesníku a Marie se prohýbá nehlasným vý¬buchem. Regenschori si spokojeně pročísl knír a vlasy, naklonil se k Marii a něco jí zašeptal. Marie vyjekla smíchem a utekla. Celý zástup se ohlíží polo s úsměvem a polo pohoršen.
Náhle se otec zvedá, chvěje se a chce něco říci. „Vám - vám všem - kteří jste mé jediné - milované dcerušce - prokázali „ Ale dále nemůže, zavzlyká a nepodávaje nikomu ruky odchází jako ve snách. Nastal obecný zmatek. Zatím co kněží jdou do kaple, zástup se trhá a rozptyluje. Někteří píší chvatně tři křížky na rov svých zesnulých, jiní postojí chvíli před ně¬jakým náhrobkem a skoro nikdo nečeká na ko¬nec obřadů; jen regenschori s Marií a se zpě¬vačkami v hlasitém smíchu jdou na kůr hřbi¬tovní kaple.
Několik černých žen se modlí u hrobů, utí¬rají si oči a rovnají ubohé schnoucí květy.
Z otevřené kaple letí zpěv děkanův: „Benedi¬cite omnia opera Domini Domino.“
„Benedicite angeli Domini Domino,“ hlaholí regenschori.
„Benedicite coeli Domino.“
Hrobník plnými lopatami zahrabává dítě dvou otců.

„Kyrie eleison.“

„Christe eleison.“ „Kyrie eleison.“ Mladý kněz rozhoupává kaditelnici; řetízky slabě chrastí, dým stoupá a chvěje se - „Oremus.“ Širé planoucí nebe ztrnule se otvírá nad bílým hřbitovem, vteřina úzkostné věčnosti, jen srdce tluče napětím strašného, ve¬lebného a trapného okamžiku. „Per omnia sae¬cula saeculorum.“ „Amen.“ Krůpěje svěcené vody dopadnou na rakvičku, otec s hlasitým zaštkáním klesá na kolena; rakev pomalým pohybem sjíždí do hrobu, a sbor vpadá sladce, truchlivě, přidušeně chorálem „Kynul Bůh".
Malá paní v závojích poslouchá jako přibita. Příliš dobře je jí znám ten sytý, lesklý, sám sebou spokojený, ze sebe se těšící hlas. Kdysi mu naslouchala jinde a žhavě se rozplývala pod jeho hmotným dotekem. Celé městečko naslou¬chá s nakloněnou hlavou: to zpívá sám regens¬chori s první zpěvačkou sboru Marií, Venuší města, velikou kvetoucí dívkou. Z celého sboru je slyšeti jen ty dva hlasy. Říká se, že k němu chodí; tato Marie. Dva hlasy se milují a objí¬mají v plném slunci; sám děkan naslouchá se zavřenýma očima, malá paní křečovité zapla¬kala, modrý obláček kadidla letí k nebi, a tiše, tichounce nese se finale nad hřbitovem. Děkan se probouzí jako ze sna a sklání se k zemi. Jedna, dvě, tři hroudy.

Ano, nechal jí tehdy,

a tak tu zůstala s tím dítětem, jež se jí chladně protivilo, a se svým mužem, který už neměl smyslu než pro to ne- živé děvčátko, jež nebylo jeho. Přilnul k němu celou svou těžkomyslnou náklonností; a malé město už ani nevědělo, má-li se smát či má-li ho politovat, když je vyváděl, směšně nastro¬jené, bledé a vyjevené, ven z chladných pokojů domu na náměstí. Vtom umlkly zvony krátkým úderem.
Malá rakvička tluče na bránu věčnosti. Odpo¬čívá na prknech nad otevřeným hrobem pro¬střed velikého, němého zástupu; v mrtvém tichu jen sbor šustí notami a děkan listuje pomalu v černé knížce. V davu zaplakalo dítě. Hubený stín věže přetíná palčivý úhor mrtvých. Teprve rok tu pochovávají; a snad je ten hřbitov příliš veliký, snad ho nikdy nenaplníme, snad nikdy nezaroste, snad musí na věky zůstat tak prázdný a holý. Zástup těžce dýchá nepokojem. Co se to děje? Proč se nezačíná? Ticho se dlouží mučivě, těžce, útlačně - „Laudate dominum de coelis, laudate eum in excelsis !“ „Laudate sum omnes angeli eius,“ hlaholí sbor, „laudate eum omnes virtutes eius.“ Zástup si oddechl. „Laudate eum sol et luna; laudate eum stellae et lumen.“ „Laudate eum coeli coelorum -“ Slabý vítr, jakoby probuzen chórem mužských hlasů, zavál úlevou do ble¬dých tváří; zvedl se obláček kadidla, stuhy a věnce zašelestily a z hrobu vydechl chlad hlíny. Otec nehybně pohlíží na rakvičku, nakloněn, jako by padal; lidé se staví na špičky, aby ho lépe viděli: teď, teď přijde loučení.

.Ano, právě

až sem chodila se svým otcem; tady usedli a dívávali se dolů na silnici s komediantskými vozy, selskými koleskami a bryčkami, dí¬vali se odtud do ulic a hádali, kdo to tam jde -.
Celé město vědělo, za kým běhá jeho paní, jen on byl slepý; měl své dítě, světlovlasou a bledookou holčičku, s níž se piplal; zatím co jeho paní běhala a dělala žárlivé výstupy každé slečince, kterou její muzikant učil tlouci do klá¬ves. Konečně se s ní musil rozejít, neměl-li pro ni ztratit všechny své hodiny; ještě pak kaž¬dému, kdo si o to řekl, dával číst její dopisy, a řekl si o to každý -
Hudba znovu kvílí rozryvným pochodem a po- malý průvod za hlaholu zvonů se těžce sune na¬horu. Malá paní pod závoji, se rty ostře sevře¬nými, klopýtá o kraj sukní; drží se rovně, aby čelila všem těm pohledům, dříve než se zase zavře doma s nekonečným vyšíváním u okna, bledá samotou a záštím.

Vyprahlým

úvozem stoupá průvod na Kalva¬rii lidských bolestí. Za nahou zdí leží nový hřbitov, bílý a suchý, písčitá země mrtvých, ze které nevyrostlo nic než bílé kříže, lilie z plechu a vychrtlá věž pohřební kaple. Všechno holé a vybělené jako kosti. Bílé a mrtvé poledne. Bílá, palčivá cesta. Malá rakvička se sune výše a táhne za sebou černý zástup; malá rakvička, malá smrtka v bílých šatech a s přelomenou svící; tudy chodila ryku v ruce s otcem -
- Chudák, měl ji tak rád! Pozdě se oženil a čekal na první dítě; a pak, vždyť to víte, při- šel sem nový regenschori a pobláznil jeho paní. Celé město o tom ví. Proto se narodila rusá hol¬čička tmavovlasým rodičům; byla celá po tom muzikantu varhaníkovi, jako by mu z oka vy¬padla. Zrovna prstem ukazovala na svého pra¬vého otce.
Lehounká rakvička se změnila nejspíše v olo¬vo; nosiči se zastavují a skládají máry na zemi.

Zemřelo děvčátko,

bylo slabé a ani ne krásné; bálo se širého náměstí, bálo se velkého psa i kašny, jež pro ni neměla dna, šlo životem, ve¬douc se za ruku svého otce, zastonalo v jeho ná¬ručí, a nyní tedy chvalte jméno Páně, že ze¬mřelo v ubohých šesti letech, aby se stalo an¬dílkem.
Planoucím náměstím postupuje černý průvod: ministranti s kříži a svítilnami, kvílivá hudba, družičky s věnečkem rozmaríny a zlomenou svíčkou na polštářích; kněží s hořícími svícemi, a nyní sama rakvička, lehounká přes všechnu nádheru, tuhé, široké stuhy, voskové věnce a pentle z černého flóru, sehnutý otec s tváří ja¬koby smazanou žalem, bledá, drobná matka pod černým závojem, pak lidé, černí a zasmušilí, s lysinami ve slunci, s bílými kapesníky, po¬malý a šeptající dav, a vzadu, jako oddělený a mumlající ostrov, žebračky se svou nekonečnou modlitbou.

Je ticho na náměstí,

a bernardýn uléhá s hla¬vou zdviženou k utichlému domu. Tu nese se otevřeným oknem silný hlas kněze: „Sit nomen Domini.“ žebračky padají na kolena. „Laudate, pueri, Dominum laudate nomen Domini.“ Muž¬ský sbor vpadá: „Sit nomen Domini benedictum.“ žebračky před domem spustí huhlavou, zmatenou modlitbu, z níž pomalu se rodí slova Otčenáše. „Hic accipiet,“ zpívá mocný hlas dě¬kanův. „Kyrie eleison.“ „Christte eleison.“ „Ky¬rie eleison. Et ne nos inducas in tentationem.“ „Sed libera nos a melo.“ Bernardýn se svěše¬ným ohonem prchá domů. „Oremus.“ Je ticho v domě, že i žebračky umlkly. Jen kašna zurčí prostřed náměstí.

Bernardýn vstal a ohlížel se.

Stonala tři týdny a umřela. Několik žebraček už stojí před domem smutku; pohřební hosté se scházejí, pe¬kou se chvíli na náměstí a pak vejdou. Už čeká hudba a ministranti s křížky a svítilnami, čtyři dělníci z otcovy dílny v nových černých šatech nesou máry ověšené dlouhým suknem, jdou bílé družičky, polo rozpačité a polo potěšené, při¬chází sbor s notami pod paždím; veliké, smějící se slečny, světlé šaty a kytice; pomalu schází se honorace města v dlouhých černých kabá¬tech a hedvábných sukních, těžké cylindry, vážné a slavnostní tváře; přichází celé město, protože v něm otec zaujímá statky a hodnosti.
Konečně děkan a ještě dva kněží s bílými or¬náty na znamení nebeské radosti. Nahoře ve velikém salonu leží děvčátko, věneček na pla¬vých vlasech a ve voskových ručkách zlomenou svíci.

...

Tudy s ní chodíval dolů a k řece. Bála se ně¬kterých domů a nikdy neřekla, proč; bála se lidí a zlých psů, studní s okovy, mostů, žebráků a koní; bála se řeky a strojů. Při každém zá¬chvěvu bázně sevřela ruku svého otce, a on od¬povídal silným stiskem ochrany: Neboj se, jsem tu. Tudy s ní chodíval lesní procházkou, kutálel šišky po svahu a nutil se do žertu; to dítě se nikdy na nic neptalo. Každý je znal: on, vážný otec, tlustý, skloněný a starostlivý; ona, ne¬hezky nastrojené šestileté děvčátko světlých vlasů a hubených líček. Děti za ní křičely „ne¬domrlá“; tu on zrudl, trpěl a chodil pak ža¬lovat rodičům. To- byly jejich procházky.

oti

Od rána svítilo náměstí jako jediná horká ka¬menná plotna pod bezoblačným nebem. Bílé štíty s podloubími, v oknech kvetou kaktusy a geranie, zrzavý psík se oklepává na dlažbě. Mračná prů¬čelí bohatých domů dýší chladem do planoucího dne; blahobytné šero vytírá z nitra velikými temnými tabulemi zavřených oken. Před domem lékárníkovým spí bernardýn jako sfinga. Je ticho, je vždy ticho na tomto náměstí; ticho dešťů, ticho poledního žáru, ticho nedělí, ticho dnů práce. Jako ohromný a strmý koráb trčí kostel do středu náměstí. Tudy chodívalo děv¬čátko, pokud žilo.
Zemřelo, a nikdy malé město nevidělo bolesti větší, než byla bolest jejího otce. V posledních dnech už neopouštěl pelesti jejího lůžka; jenom když spala, stál u okna a díval se do náměstí. Tudy s ní chodíval, pokud žila, vodil se s ní za ruku a hovořil; lékárníkův bernardýn vždy ometl zem svým těžkým chvostem a vstal, aby ho mohla pohladit. Starý lékárník sáhl do skle¬něné nádoby a dal jí hrst šedivých prsních cu¬krátek. Děvčátko je pak s odporem vyplivovalo, a její ubohé prsty zůstávaly ještě dlouho potom umazané a lepkavé.

:-)

Baví se dva kamarádi: "Představ si, včera jsem se tak blbě přeřekl. Chtěl jsem říct manželce, ze jdu s kamarádem na tenis a místo toho jsem řekl, ze jdu na PENIS! To byl ale trapas..." Druhý na to: "To nic není. Minulou neděli jsme šli se zenou na oběd ke tchýni. Vepřová se zelím, pivečko, štrúdl, kafíčko. Otočím se na tchýni a chci jí říct: Děkuji vám maminko za ten skvělý oběd a místo toho povídám: Ty stará svině, zkazila jsi mi celý život!!!"

grrr

tak vam pekne dekuji... nejprve zprava od Jirky Duska na mobilnim
telefonu, pak emaily z IAN od Jenika, pak od Pravce, vse jsem dostal,
kdyz jsem se podival 1. dubna v 0:30 na svuj mobil. Ven z pelechu uz se
mi nechtelo :-) a navic mi nebylo dobre. Nicmene chybelo malo a mohl
jsem se ztrapnit pred celou spickou ceske astronomie!!!
Byl jsem v Praze na sjezdu Ceske astronomicke spolecnosti a pred
predstavovanim naseho volebniho tymu v nedeli 1. dopoledne jsem chtel
vsem oznamit, ze v noci byla videt polarni zare. Kdybych se o svem
umyslu nezminil jednomu ucastnikovi sjezdu, ktery mi sdelil, ze to
vse je jenom april!!!! tak by to byl takovy trapas, ze by nas treba
ani nezvolili :-(
Takze, pokud to byl april, tak se vsem, kdo se na nem podileli urcite
povedl. Jeste ze na sjezdu o polarni zari nikdo nemluvil, kdyz byl
zivy vstup Radiozurnalu ci do reportaze TV Nova...

koupaliste

Jednou jsme si ja a muj milacek dali rande na koupalisti.Prisla jsem pozdeji a muj mily byl jiz ve vode.Pomalu jsem se priplizila k bazenu a skocila jsm pod vodu priplavale ke svemu milackovi a pod vodou jsem ho nezne libala po brisku,kdyz jsem se vynorila pochopila jsem,ze to nebyl ten,ktereho jsem chtela libat,ale nekdo uplne cizi.Ten kluk mi zacal nadavat,milacek se s plna hrdla jen smal,jelikoz stal naproti nam.........

všeho s mírou

Přestože máme s manželem děti moc rádi, razíme zásadu "všeho s mírou" a kondom je tudíž nedílnou součástí našeho milostného života. Jednou jsme však po trochu divočejšímu aktu zjistili, že jaksi nevydržel a manželovi zbyl na penisu jen kroužek. Manžela vidina dalšího potomka rozčílila natolik, že zvolal:"Bodejť by ne, když na mě nemaj velikost. Já na tom unesu kýbl s vodou!" Protože vím o tvrdosti manželova penisu své, připravila jsem takovou malou zkoušku. Příští večer, když se ke mně v koupelně manžel nahý přitulil, počkala jsem si, až bude řádně nažhavený a jakoby náhodou jsem mu spustila na úd svoje kombiné. A ejhle, manželův "silák" nevydržel ten nápor a poslušně se sklonil. Manžel si toho naštěstí nevšiml, ale já jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

nakup

Jedu ze školy a ozval se mi telefon.Mamka...Jestli bych s ní nejel nakoupit.Stavil jsem se u ní a zajeli jsme ke krámu.Zaparkovali a přistoupili k vozíkům.Dám do něho desetikorunu,aby se vysunul a ono nic. Zkouším podruhé a nic.Přišel vedle starší pán a také mu to nešlo.Trhl a košík vyjel. Chvíli jsem koukal,jestli se mi to nezdá a pak se od mamky ozvalo :"Musíš trhnout jako ten pán" No,budiž.Trhl jsem. Trhl ,ale zřejmě moc.Zůstala mi v ruce celá rukojeť košíku i se strkátkem na mince. Dal jsem to mamce do ruky a řekl :"Tak tady ti vracím minci." :) KOukala na mě jako na jójo a začla se smát.Já samozřejmě také. :) No,ale lidé kolem nás moc ne. Koukali a čekali co se bude dít.Když jich přibylo více nežli jsem skrze ně viděl na parkoviště(asi 30sekund) , tak jsem tedy držadlo vrátil zpět a vyndal jiný košík. Nakonec jsme šli opravdu nakupovat. ALe smáli jsme se tomu