Predátor-betonová džungle

Schaefer přikývl.
„Mohl jít na večeři nebo tak něco.“
„Mohl, ale nešel,“ řekl Schaefer. „Cítím to.“
„Ty a ty tvoje zatracené pocity,“ zamumlal Rasche. „Co když tam nebude, Schaefe?“
„Tak budeme hledat tak dlouho, dokud ho nenajdeme,“ řekl Schaefer a vystoupil z dodávky. Přehlédl budovu a pak se naklonil zpět do okénka dodávky a řekl: „Ty tu počkej. Pokud nebudu do deseti minut zpátky, jdi dovnitř a zabij vše, co se pohne“
Rasche se podíval na arsenál a hlavou mu prolétly všechny možnosti. Zlověstně se usmál.
„S radostí,“ prohlásil.
Sledoval Schaefera, jak přechází přes ulici.
Zdálo se, že Schaefer ví, co dělá, ale Rasche měl stejně stále pochybnosti. Jasně, potřebovali pomoc, ale nabírat lidi takhle na ulici...
No, Schaefer měl vždy schopnost dostat z lidí to nejlepší, a to v jakémkoliv smyslu. Někdy to byl jejich nejlepší způsob pokusit se ho zabít, ale co, vždy to bylo to nejlepší z nich.
Dveře byly otevřené na několik palců; Schaefer do nich obezřetně strčil nohou a s brokovnicí připravenou ke střelbě vkročil dovnitř.
Světla v chodbě byla rozbitá, ale někde nahoře ještě fungovala. V záři ze schodiště bylo v chodbě obstojně vidět. Podlaha byla pokrytá smetím a zdi byly pomalovány obscénními grafity. Celé místo zapáchalo močí a výkaly. Chybějící kus stropu odhaloval těžce zrezlé trubky; z jedné pomalu kapala voda.
„Hej, Carre,“ zakřičel Schaefer. Došel ke schodišti a vykřikl nahoru: „Carre! Tady Schaefer. Vím, že tam jsi, ty čubčí synu - pojď ven. Chci s tebou mluvit!“
Schaefer zaslechl zakřupání spadané omítky pod botami o vteřinu později následované výstřelem z brokovnice; právě se začínal otáčet, když se ozvala rána a Schaefera pokropila sprška omítky smíšené s vodou.
Carr byl v jedné ze setmělých místností, kolem kterých Schaefer prošel, aniž by je zkontroloval, a teď vypálil varovný výstřel do stropu. Broky proděravěly zkorodované trubky a Schaefer nebyl oslepen jen díky nízkému tlaku vody.
Ve chvíli, kdy se obrátil tváří ke Carrovi, zaslechl známý zvuk nového náboje zasouvaného do komory.

Predátor-betonová džungle

Rasche z Park Avenue sledoval helikoptéru přistávající na budově MetLife se vzteklou bezmocí; ten zatracený vrtulník přiletěl dříve! Bylo jen pět čtyřicet pět!
Snažil se sem dostat včas, byl chycen v zácpě, prošel peklem, když se pokoušel zaparkovat, a když sem dorazil s desetiminutovým předstihem, vrtulník tu už byl!
Nebyl čas na jemné triky. Plánoval, že se vplíží nahoru se skrytou zbraní a možná si vezme rukojmí nebo tak něco, ale teď na něco tak komplikovaného již nezbýval čas. Zvolil přímý postup - ze své sbírky v nákladovém prostoru dodávky si vybral automatickou pušku, přes rameno si pověsil pás s náboji a vydal se k budově.
Vešel dovnitř severním vchodem směrem od Grand Central. Pušku měl připravenou ke střelbě. Když probíhal halou, odcházející zaměstnanci se mu klidili z cesty.
Dveře výtahu se otevřely a Rasche namířil do kabinky.
„Policie,“ zařval, „všichni ven! Tohle je poplach!“
Vyděšení obchodníci ho urychleně poslechli a za chvíli měl Rasche celý výtah pro sebe a jel vzhůru.
Za pět minut vrazil s křikem na střechu. „Tak dobře, zahoďte...“
Pak spatřil Schaefera, jak tam stojí s M-16 v ruce a hlídá půl tuctu odzbrojených mužů s rukama na hlavách.
„.. .je,“ dokončil nepřesvědčivě.
„Ježíši, Rasche,“ prohlásil Schaefer, „kde jsi, sakra, byl?“
Rasche se na něj naštvaně podíval, ale pak se usmál.
„Zdržel jsem se v zácpě, Schaefe,“ vysvětloval.
„No, teď jsi tady - dělej, ať odtud vypadneme a pohneme s tím!“
Nechali Philipse a jeho muže sedět na střeše s rukama svázanýma za zády a vyrazili k Rascheho dodávce.
Při pohledu na arsenál v nákladním prostoru se Schaefer usmál, ale neřekl nic; místo toho vlezl na sedadlo spolujezdce, položil si ukořistěnou M-16 do klína a řekl Raschemu: „Jeď do centra.“ Rasche pokrčil rameny a nastartoval. „Nechceš mi říct, co se, sakra, stalo v Jižní Americe a jak ses ocitl na heliportu MetLife s puškou v ruce namířenou na generála armády Spojených států?“
„Ne,“
Mohli by jim pomoci Salvatti, Brownlow a pár dalších - jenže Salvatti nebyl v ulicích již roky, byl to úředník a teď byl stále ještě v rekonvalescenci a Rasche pochyboval, že by to zvládl. A Rasche netušil, kde Brownlow je ani jak daleko je ochoten zajít - on, Ortiz a ostatní si stále mysleli, že ve městě řádí nějaký šílený terorista a federálové se to snaží skrýt.
A kromě toho, Schaefer o Salvattim a Brownlowovi vůbec nevěděl - ani se Rascheho nezeptal, kde všechny ty zbraně získal. Schaefer nikdy neměl u policie mnoho skutečných přátel, takže určitě nemluvil o pomoci dalších poldů.
Tak o kom si myslel, že jim bude ochoten pomoct.
„Vezmi to po Fourth Avenue,“ řekl Schaefer, když se blížili k Union Square. Otočil se dozadu a začal se probírat hromadou zbraní. „Vadilo by ti, kdybys mi řekl, kam jedeme?“ zeptal se Rasche.
„Ke Carrovi domů“ Schaefer odložil M-16 a sáhl dozadu.
„Carr?“ Rascheho noha sama od sebe dupla na brzdu.
„Jeď dál,“ řekl Schaefer. „Jo, Carr. Kdo jiný kromě tebe, mě a zbytku oddělení má s těmi vetřelci nevyřízené účty?“
„Carr je psychopat!“
„Já vím,“ řekl Schaefer, vytáhl zezadu brokovnici a začal ji nabíjet. „Zdá se mi, že právě někoho takového potřebujeme.“
„Jak, sakra, můžeš vědět, kde Carr právě je? Byl jsi pryč přes týden!“
„Nevím to jistě,“ odpověděl Schaefer, „ale mám dobrou představu.“
„Jak to?“ dožadoval se Rasche. „Proč by Carr měl být na nějakém místě, o kterém víš?“
„Protože je Lamb mrtvý,“ vysvětlil mu Schaefer. „Carr se bude pokoušet převzít celý obchod a to znamená, že bude někde, kde ho mohou Lambovi lidé najít, aby se k němu připojili - a to včetně všech pitomců s několika posledními mozkovými buňkami. A tak bude Carr tam, kde bývá vždycky, pokud se zrovna neschovává.“
„A ty víš, kde to je?“
Schaefer se neobtěžoval s odpovědí. „Zaboč doleva,“ řekl.
Rasche se rozhodl, že se s ním už nebude hádat; jel dál podle Schaeferových instrukcí. Za chvíli zastavili proti chátrající budově s nápisem ZÓNA SMRTI na dveřích.
„To je ono?“ zeptal se Rasche.

Predátor-betonová džungle

Rasche vyjel na silnici. „Dobře, můžu počkat,“ prohlásil. „Ale nechceš mi říct, co budeme dělat teď?“
Schaefer kývl hlavou směrem ke zbraním. „Použijeme ty věci a pošleme ty vetřelecký sračky do pekla“
Rasche manévroval dodávku v husté dopravě a konečně vyrazil na jih po Park Avenue. Uvažoval přitom o Schaeferových slovech.
Uvažoval velmi pečlivě.
Schaefer jasně vědel, že stojí proti mimozemšťanům - Rasche netušil, jak se to dozvěděl, ale věděl to. Možná mu to řekl Philips.
Ale kolik toho o nich ve skutečnosti věděl?
Když mluvil o tom, že je chce poslat do pekla -Rasche se domníval, že si tak úplně neuvědomuje, o čem mluví.
Když čekal na Twenty-third Street na zelenou, poznamenal: „Víš, Schaefe, nebyl jsi dlouho ve městě, možná ti něco uniklo. Trochu jsem o tom přemýšlel a zdá se mi, že jsou v přesile.“
„Proč si to myslíš?“ zeptal se Schaefer. Potěžkal přitom M-16 a mrkl dozadu na temně se blýskající zbraně.
„Ale jdi, Schaefe, opravdu se musíš ptát?“ řekl Rasche. „Jsou neviditelní, mají kosmické lodě a pravděpodobně mají nějaké paprskomety a ..,“
„Mají,“ souhlasil Schaefer. „Viděl jsem je.“
„Ale jejich lodě jsi neviděl, že ne?“ „Ne.“
„Já ano,“ řekl Rasche. „Obrovské, plující nad městem. Jsou vidět skrz tu masku, cos sebral té věci na Beekman Street. Nevím, kolik mají lodí nebo kolik jich je na jedné. Viděl jsem alespoň čtyři lodě.“
„A?“
„Půjdu s tebou kamkoliv, Schaefe, ale ty bastardy sami nedostaneme. To je sebevražda.“
„A kdo říká, že na ně budeme sami!“
Naskočila zelená a Rasche šlápl na plyn, snažil se přitom přijít na to, o čem Schaefer mluví.
Federálové jim nepomohou - vypadalo to, že celá zatracená vláda je na straně vetřelců a plánuje jim Schaefera vydat. A Philips jistě zařídí, že celý newyorkský policejní sbor pro ně nehne prstem - McComb a spol. mu určitě odporovat nebudou.

Predátor-betonová džungle

Schaefer se usmál. Znovu měl vše ve svých rukou. Vetřelci tu nebyli, ale dříve nebo později si pro něj přijdou, tím si byl jistý.
Až se dostaví, bude připraven - ne připoutaný někde na střeše a bezmocný. Bude s nimi moci bojovat, z čehož budou mít nejspíš stejně větší radost.
Možná je dokáže přesvědčit, aby se už nepletli Schaeferovic klukům do cesty.
Samozřejmě, může přitom zemřít, ale to nebyla žádná novinka. Může zemřít kdykoliv.
„Pusťte nějakou muziku a otevřete bar, chlapi,“ pronesl. „Zábava může začít.“

obydleny ostrov

Tanková lavina se stále nezměněným tempem valila k nim. Vyrovnané řady už dávno vzaly za své, všechny stroje uháněly jako o závod, navzájem se předstihovaly a nesmyslně otáčely věžemi. Jednomu se v plné rychlosti vyzul pás; roztočil se na místě jako dětská káča a pak se převrátil; vzápětí se přetrhl i druhý pás a jako těžký lesklý had vzlétl k obloze; hnací kola se dál splašeně točila a ze spodních poklopů vyskočily do trávy dvě postavičky, upadly, rychle zase vstaly a mávajíce rukama se rozběhly kupředu, vpřed, jedině vpřed, na proradného nepřítele… Šlehl oheň, hřmotem a řevem ženoucích se strojů se prodral jasný výstřel kanónu a všechny tanky začaly pálit, z hlavní vyletovaly dlouhé jazyky plamenů, stroje na hrbolech přisedaly a nadskakovaly, halily se do záplav nečistého dýmu a černého prachu, takže během minuty se všechno zatáhlo černožlutým mračnem a Maxim se stále díval a nebyl s to odtrhnout oči od tohoto ve své zločinné nesmyslnosti grandiózního divadla, trpělivě se vymaňoval z neodbytných rukou přítele Gaje, který ho tahal z věže dolů, volal ho, zapřísahal a prahl po tom, aby ho vlastní hrudí mohl zaštítit před jakýmkoli nebezpečím… Lidé, natahovací panáci, zvířata… Lidé.
Pak se Maxim vzpamatoval. Byl nejvyšší čas převzít řízení. Protáhl se dolů, jen tak mimochodem poplácal Gaje po rameni, chytil se nějaké železné skoby, obhlédl interiér téhle potácející se kovové truhly, div se nezalkl pronikavým pachem spáleného benzínu, prohlédl si Fankův mrtvolně bledý obličej s očima obrácenýma v sloup i Zefa, který se kroutil kolem bedny s náboji, odstrčil dotěrného Gaje a prolezl dopředu k řidiči.
Háček si obě páky přitáhl až na prsa a ze všech sil šlapal na plyn. Vyřvával hlasem tak zrůdným, že ho i v tom rámusu bylo slyšet, a Maxim dokonce rozeznal text děkovné písně. Háčka bylo třeba nějak pacifikovat, posadit se na jeho místo a najít v tom prachu a dýmu vhodnou strž, roklinu nebo nějaký kopec, za kterým by se mohli ukrýt před jadernými výbuchy… Ale ani tady nešlo všechno podle plánu. Jakmile začal opatrně rozevírat Háčkovy pěsti, sevřené v křeči kolem rukojetí pák, oddaný Gaj, který okamžitě zaznamenal, že jeho pánovi někdo klade odpor, procpal se nějak dopředu a zasadil pološílenému Háčkovi těžkým hasákem strašnou ránu do spánku.

obydleny ostrov

Byl dost tlustý, takže ho poklopem do stroje dostávali těžko. Maxim hupsl do průlezu hned za ním, na rozloučenou ještě inkasoval pádnou ránu do zadku. V tanku bylo tma a chladno jako ve sklepě a sytě tu páchl motorový olej. Zef odtáhl Fanka od poklopu a položil ho na podlahu.
»Kdo to má bejt?« zařval Zef.
Maxim už nestačil odpovědět. Háček, který dlouho neúspěšně trápil startér, konečně dokázal motor nahodit. Všechno se rozehřmělo a roztřáslo. Maxim mávl rukou, vylezl do věže a vyhlédl z tanku ven. Mezi stroji nezůstal nikdo vyjma legionářů. Všechny motory běžely, po svahu se rozléhal pekelný rachot a trávník se potahoval hustým dusivým závojem výfukových plynů. Některé tanky už se pohybovaly, tu a tam z věží trčely hlavy; blitzträger, který vylezl ze sousedního stroje, dělal na Maxima jakési posunky a pitvorně křivil obličej vyzdobený několika čerstvými podlitinami. Najednou zmizel, motory zařvaly s dvojnásobnou silou a všechny tanky se s rachotem a nesnesitelným drnčením naráz rozjely vzhůru po svahu.
Maxim pocítil, že ho někdo uchopil v pase a táhne ho dolů. Pohlédl dolů a spatřil vytřeštěné zidiotštělé oči Gajovy. Jako tenkrát v bombardéru chytal Maxima za ruce, nepřetržitě cosi mumlal, jeho tvář byla najednou odporná a nezbyla v ní ani špetka klukovství a naivní odvahy — jen totální pominutí smyslů a odhodlání stát se vrahem. Už to začalo, pomyslel si Maxim, který se štítivě pokoušel odtrhnout od sebe nešťastného chlapce. Už to běží, běží to naplno… Zapnuli zářiče, už to rozjíždějí…
Tank se třaslavě škrábal na hřeben a zpod jeho pásů vyletovaly cáry drnu. Vzadu už pro modrošedý dým nebylo nic vidět a před nimi se na vrcholku návrší prudce otevřel výhled na našedlou hlinitou pláň, za níž v dálce, už na hontském území, hlídkovaly pohraniční kopce.

Predátor-betonová džungle

Pilot sebou trhl, vzhlédl a spatřil pistoli. Polkl a poslušně oznámil: „Budova MetLife. Heliport na střeše. Zaslechl jsem, že se tam hlavouni snaží uspořádat nějaký zvláštní setkání.“
„Jaké setkání?“
„To neříkali -jen mi řekli, abych nebyl překvapenej, ať uvidím cokoliv.“ „Dobrá,“ řekl Schaefer. „Pokračuj -jde ti to dobře.“
„Anopane,“
Snaží se uspořádat setkání, říkal - takže Philips s nimi ve skutečnosti není v kontaktu. Pravděpodobně jen plánoval postavit Schaefera na střechu jako obětního beránka pro tygra.
Pravděpodobně by to stejně nefungovalo; ty věci měly vlastní nápady. Pokud je Philips opravdu chtěl potěšit, měl Schaefera nechat pobíhat džunglí a nechat je, aby si ho vystopovaly.
Schaefer sledoval, jak pod ním probíhají známé obrysy města; když se přiblížili k heliportu, napočítal na střeše čtyři vojenské týpky.
Neviděl žádnou z těch příšer - ale pravděpodobně by je neviděl, ani kdyby tam byly. Ne, pokud by použily kamuflážní zařízení.
Šest mužů mu nepřipadalo jako mnoho; asi chtějí federálové udržet maximální utajení.
Ale to byl jejich problém; řekl si Schaefer. Teď se musí postavit problému čelem. Bylo na čase skončit s předstíráním, že existuje nějaké jednoduché řešení. Teď ukáže těm zrůdám, kdo je na této planetě pánem.
Po jejich bylo již příliš dlouho.
„Posaď to lehce a v klidu,“ řekl pilotovi. „Pak jen tiše seď a buď hodný chlapec.“
„Anopane.“
Přistání proběhlo bez potíží; pak Schaefer jen čekal. Dveře neotevřel; místo toho se k nim postavil a s pistolí namířenou na pilota vyčkával.
Muži čekající na střeše začali být samozřejmě brzo netrpěliví; jeden z nich otevřel dveře. Schaeferova pěst ho zasáhla do tváře. Schaefer byl okamžitě venku z vrtulníku a popadl mužovu M-16.
Vstal a obrátil se k ostatním na střeše. V každé ruce měl zbraň připravenou ke střelbě. „Zahoďte je!“ zakřičel. Muži zaváhali, ale pak jeden po druhém poslechli.

Predátor-betonová džungle

Budou mít, pro co si přišli.“
„To jsem nebyl já, koho zařízli, Philipsi. Přišli se bavit, nepřišli pro mě.“
„Ale označkovali si tě tou věcí, co máš na krku!“
„A možná, že se chtějí pobavit a najít si mě sami. Možná, že budete chlápkem, který jim řekne, kdo je vrahem. Možná je právě tím naštvete úplně nejvíc. Víc než kdy jindy, přemýšlejte o tom.“
„Zatraceně, Schaefere. Nemůžeme je nechat, aby tě honili po ulicích - na to by doplatili nevinní lidé! A všichni by je viděli. Představ si tu paniku! Držíme to pod pokličkou již léta.
„Možná to byla chyba,“ přerušil ho Schaefer. „Možná jste měli lidem říct, co se děje, a nechat je, aby se bránili!“
„Těm věcem se nemůžeme postavit, Schaefere.“
„Já se jim postavil. Stejně tak i Dutch.“
„Dobrá, ale už nikdo jiný - většina lidí při setkání s těmi lovci prostě umírá. Podívej, Schaefere, tohle může být naše šance promluvit si s nimi, přesvědčit je, že jsme inteligentní, navázat kontakt...“
„Oni ví, jak máme vysokou inteligenci,“ oponoval Schaefer, „což ve většině případů není příliš slavné. Háček je v tom, že je to nezajímá“
„Jo, ale možná, když jim ukážeme, že můžeme být užiteční, začne je to zajímat. Chtějí tebe, Schaefere, a my jim tě dáme.“
„Já mám lepší nápad, generále.“ Schaeferova ruka bez varování vylétla, uchopila Philipsovo zápěstí a stočila ho vzhůru; pistole vystřelila a kulka proletěla střechou vrtulníku.
„Je mi líto,“ řekl Schaefer, když generálovi jednou rukou vytrhl pistoli a druhou ho srazil stranou. Generál bojoval a snažil se udržet pistoli, ale Schaefer měl výhodu překvapení a ani v opačném případě by pro něj generál nebyl důstojným soupeřem. Generálova hlava narazila do kovového držadla a generál se složil do nehybné hromady na podlaze.
Schaefer zkontroloval generálův puls - Philips žil, byl jen v bezvědomí.
Pak uchopil pistoli a odsunul přepážku oddělující prostor pro pasažéry od kokpitu. Přiložil hlaveň k pilotově hlavě.
„Ahoj,“ prohlásil. „Kam máme namířeno?“