„Ale federálové...“
„Seru na federály.“ Schaefer vyšel k budově.
Dveře byly zamčené a zajištěné řetězy. Vedlo přes ně několik pruhů policejní pásky. Schaefer se na chvíli zastavil a s pěstmi v bok je pozoroval.
„Ti, kdo to udělali,“ prohlásil, „si zahrávali s mým městem, s mými lidmi a s poldy. A možná, možná i s mým bratrem.“ Napřáhl nohu. „Chci je.“
Tvrdě vykopl; řetěz praskl a zetlelé dřevo se rozletělo do všech stran.
Schaefer překročil zbytek dveří.
„Počkej venku,“ řekl Raschemu, aniž by se otočil. „Když po mně někdo půjde - zastřel ho.“
Rasche sledoval, jak Schaefer mizí ve stínech.
Jo, napadlo ho, konečně jsem ho viděl naštvaného.
Přál si, aby se to nestalo.

8
Schaefer nemámil čas prohledáváním dolních podlaží; namířil si to přímo do místnosti, kde před časem visela těla jako kusy hovězího masa.
Těla byla samozřejmě pryč, odvezena policisty nebo federály; stejně tak zbraně. Byla odstraněna i část trosek a část jich byla odsunuta stranou.
Ale krvavé skvrny tu zůstaly - alespoň některé. Již dávno nebyly rudé, samozřejmě - seschly do rezavé hnědi nebo práškovité černi.
Nikdo se nenamáhal s úklidem prázdných zásobníků; Schaefera napadlo, že jich tu bylo prostě příliš mnoho. Zůstaly tu i díry ve stěnách a ve stropě - a právě ty chtěl Schaefer dobře prozkoumat, alespoň pro začátek.
Většinou to byly samozřejmě otvory po kulkách -v průběhu boje pálily v místnosti automatické zbraně snad všemi směry.
Byly tu ale tři otvory, které tomu neodpovídaly. Všiml si jich hned, když sem poprvé přišel - zmínil se o nich McCombovi; nebyly správné.
Zaprvé, na otvory po kulkách byly příliš velké. Každý měl rozměry lidské hlavy.
Všechny byly asi ve výšce Schaeferových očí -uvědomil si, že pro většinu lidí, včetně členů gangu, kteří tu zemřeli, to bylo těsně nad hlavou. Nikdo nemohl rozdávat údery tak vysoko.

Zvrtla se

snad nějaká tajná operace nějaké tajné vládní organizace, která neměla vůbec existovat? Byli ti zabijáci zběhlí Philipsovi lidé?
Ale co to mělo společného s horkem? Proč nemohl Philips poslat lepší lidi s lepším vybavením, aby je zastavili? Proč to jen tutlal?
Nedávalo to žádný smysl.
Ale nějaká spojitost být musela. Schaefer to poznal okamžitě.
Šli ti zabijáci po Schaeferovi? Dostali Dutche a šli po Schaeferovi pro případ, že by mu Dutch prozradil něco důležitého?
Ale zatím nic nezkusili - ti dva amatéři tehdy v noci nemohli mít s tím, co dostalo Lamba a jeho gang, nic společného.
Že by ho jen dráždili?
Nezapadalo to do sebe. Některé kousky skládačky jim stále scházely.
„Takže, kam jedeme?“ zeptal se Rasche po chvíli.
„Sem,“ řekl Schaefer a zatočil k chodníku.
Rasche se podíval na opuštěný dům a vzhlédl k díře ve zdi na pátém podlaží.
„Skvělé,“ zamumlal. „Tohle místo. Znova.“
O tomhle místě se mu zdály noční můry.
Samozřejmě, teď bude mít pravděpodobně noční můry i o policejní střelnici. Alespoň, že tento malý výlet nepřidá nic do jeho seznamu zlých snů.
A kam vlastně měli jít, když policejní střelnice byla pro ně nedostupná? Pravděpodobně tu na ně již nic nezbylo; nemohlo zbýt.
Schaefer už vystoupil z auta a upravoval si pouzdro s pistolí; Rasche se vyhrabal z auta tak rychle, jak mu to jeho objevující se břicho dovolilo. „Schaefe, McCombovi lidé to tu už určitě rozebrali pinzetami...“
„McCombovi lidé,“ přerušil ho Schaefer, „by nenašli vlastní zadek, ani kdyby měli obě ruce v zadních kapsách.“

„Jo,“ řekl Rasche, aby ukázal, že pořád poslouchá. S Dutchem ani s nikým z jeho lidí se nikdy nesetkal.
„Pak o tom přestal mluvit a začal vyprávět o lovení,“ pokračoval Schaefer. „Samé bláznivé věci. Mluvil o tom, jak jsme jako děti lovili jeleny. Ptal se mě, jestli jsem někdy přemýšlel, jaké by to bylo být kořistí. Říkal, že když máš příliš dobrou výzbroj, není to ta správná zábava, a že si to občas musíš ztížit, abys dal kořisti šanci - ale ne zase příliš velkou, protože na konci ji chceš stejně zabít a hlavním smyslem toho všeho je ukázat, že jsi lepší, a ne pouhé zabití. Můžeš najednou útočit na celou smečku nebo jen na pár jedinců, na které si troufneš. Můžeš najít tu nejobtížnější kořist, aby to byla skutečná výzva. Něco jako že nepůjdeš lovit veverky s puškou na slony“
„A pak začal mluvit o věcech, které budou jednou lovci mít - třeba nějaký druh kamufláže, který tě učiní téměř neviditelným. Pušky, nože, rychlejší reflexy, schopnost imitovat zvuky.“
„Nevěděl jsem, o čem mluví. Myslel jsem si, že je jen opilý.“
„A teď si myslíš, že už víš?“ zeptal se Rasche.
Schaefer zavrtěl hlavou. „Ne. Ale možná je tu nějaká souvislost. To bylo naposled, kdy jsem ho viděl, sedm let. Od té doby jsem o něm neslyšel. Nikdo o něm neslyšel. Zmizel. Nic jsem se nedozvěděl, od Dutche ani od nikoho jiného.“
„Do prdele,“ prohlásil Rasche. Snažil se představit, jaké to je ztratit někoho, kdo je prakticky vaší jedinou rodinou - jednoho dne prostě zmizí a nikdo vám nic neřekne...
Schaeferova povaha ho již tak nepřekvapovala.
A možná, že tu nějaká spojitost existovala. Možná, že ti šílení zabijáci řádící v ulicích New Yorku byli ti samí, co dostali Dutchův oddíl ve Střední Americe. Philips to možná věděl, možná je sem sledoval.
Možná, že ti lidé zabíjeli pro zábavu jako lovci. Stažená těla tuto teorii znepokojivě podporovala.
Ale kdo by to dělal? A proč? A kdyby měli to úžasné lovecké vybavení, o kterém Dutch vyprávěl Schaeferovi, kde by ho vzali?

Zpět na střelnici se již nemohli dostat a Rasche si uvědomil, že by tam již stejně nic nenašli. Z Philipse by také již nic víc nedostali, ani kdyby za ním šli. Rasche si myslel, že tím to pro ně končí, alespoň na čas.
Ale když byli znovu na silnici, Schaefer nezatočil k mostu, aby odvezl Rascheho domů do Queens; místo toho zamířil přímo do města.
Rasche zahlédl výraz v Schaeferově tváři a rozhodl se neodporovat. Vzpomněl si, jak si dříve myslel, že nikdy neviděl Schaefera opravdu rozzlobeného. Zdálo se, že se to brzo změní. „Tak,“ prohodil v pokusu o zlehčení atmosféry, „jaký druh ... práce dělal tvůj bratr pro Philipse?“
„Záchranné operace,“ řekl Schaefer. „Tajné věci. Špinavou práci, kterou nemohli dělat sami. Když to podělali a potřebovali, aby je z toho někdo vytáhl, zavolali Dutche.“
Rasche se nemusel ptát, kdo jsou „oni“.
„Snažil se zůstat čistý,“ pokračoval Schaefer. „Proto pracoval na volné noze. Mohl tak odmítnout případy, které se mu nelíbily. Toho ,dělej, co se ti řekne" si užil dost v Namu. Vypracoval se na majora a stejně tomu neušel, tak se osamostatnil.“
Rascheho napadalo, kde si asi užil svou dávku „dělej, co se ti řekne“ Schaefer - zřetelně ho netěšilo přijímat příkazy o nic víc než jeho bratra. A to i přesto, že zůstal v armádě déle.
„Každou chvíli se něco posralo,“ pokračoval Schaefer. „Jednou mi vyprávěl o jedné akci v Afghánistánu.“
„Afghánistán? Mělo to něco společného s těmi zabijáky?“
„Ne.“
Schaefer jel chvíli v tichosti.
„Ale stalo se ještě něco jiného,“ prolomil ticho.
Rasche čekal.
„Když jsem ho viděl naposled,“ řekl Schaefer konečně a zíral přitom přímo kupředu. Právě opouštěli avenue a odbočili do úzkých ulic dolního Manhattanu, „jen projížděl. Byl na cestě odnikud někam jinam. Šli jsme někam popít. Máš nějaké bratry, Rasche?“
„Ne, dvě sestry.“ „To je něco jiného. Já a Dutch, nepotřebovali jsme spolu moc mluvit.“
Rasche přikývl.
„Takže jsem ani nepředpokládal, že mi bude vyprávět o nejnovějším průseru nebo něčem takovém. Stačilo nám jen tak spolu sedět, popíjet a sledovat televizi nad barem. Ale tehdy naposled to bylo nějak divné. Něco bylo jinak.“
Rasche věděl, co má Schaefer na mysli; stejně tak věděl, že mu to nemusí říkat.
„Dlouho jsme seděli a pili“ pokračoval Schaefer, „nakonec začal vyprávět - ne nijak popořádku, vždyť víš, nebyli jsme už nejstřízlivější. Jen říkal, co si o čem myslí a co ho štve.“
„Co ti řekl?“ zeptal se Rasche.
„Vyprávěl mi o své poslední práci. Vedl oddíl ve Střední Americe při další záchranné misi po další zpackané akci CIA. Neřekl mi žádné detaily o tom, co to bylo nebo co tam dělal - nikdy mi je neříkal. Nesměl, ty věci podléhaly nejvyššímu utajení. Stejně, koho by to zajímalo? Ale řekl mi, že tentokrát to dopadlo špatně a ztratil celý svůj oddíl. To bylo hrozné a mě napadlo, že kvůli tomu se chová tak divně -všichni to byli dobří chlapi.“

„A co mi, sakra, můžete říct? Neříkejte, že mi nemůžete říct vůbec nic. Philipsi - dejte mi něco''
Philips zaváhal. „Mají rádi horko, zatraceně,“ vypadal nesvůj. „Chtějí jen zábavu. Podívejte, nechtěje být a za dva, tři týdny budou pryč. Zahrávejte si s nimi a bůh ví, co se může stát.“ Znovu zaváhal a pak dodal: „A to je všechno. Stejně už jsem řekl příliš.“
Otočil se a vyrazil ke dveřím.
Schaefer stál. Ruce měl stale sevřené v pěsti a jen zíral.
Ve dveřích se Philips otočil.
„Věřte mi,“ zavolal, „musí to tak být.“
A byl pryč.
Rasche vstal; celou dobu neřekl jediné slovo. Ať se dělo cokoliv, bylo to jen mezi Philipsem a Schaeferem.
Téměř přeslechl Schaeferovo zamumlání: „Musí to tak být? Hovno musí.“

Schaefer měl stejnou tvrdohlavou náturu jako Dutch, o tom nebylo pochyb.
„Tohle je neoficiální schůzka,“ prohlásil. „Nikdy se neuskutečnila. Rozumíte?“
Schaefer neodpověděl; jeho výraz prozrazoval, že chce odpovědna svoji otázku a na nějakou oficialitu zvysoka kašle.
„Já tu nejsem. Nic vám neříkám. Nikdy jste mě neviděli a tak dál,“ řekl Philips. „Ale kvůli Dutchovi vám tolik dlužím. Nechtě to být, synu. Držte se od toho dál. Zapomeňte na to.“
„To nejde,“ prohlásil Schaefer. „Vy jste viděl tu střelnici. Byli to poldové. To byli mí lidé.“
„Musíte to nechat být,“ odpověděl Philips. Sáhl po čepici. „Musíte, rozumíte?“
Neodvážil se zůstat již ani vteřinu; kdyby zůstal, něco by jim vyzradil.
Byl v pokušení Schaeferovi vše říct, ale neodvážil se.
A tak musel odejít a to rychle. Nevěřil, že by vydržel, kdyby zůstal - a nevěřil ani Schaeferovi. Četl něco o jeho kouscích.
Schaefer studoval Philipse. „Vy už víte, kdo jsou ti zabijáci, že ano? Víte, kdo stojí za těmi masakry. Přiletěl jste do New Yorku je prozkoumat a možná je ututlat, že ano? A znáte Dutche, pracoval pro vás -nějak s tím souvisí? Ti zabijáci jsou nějak spojeni s Dutchem?“ Začal se zvedat. „Kdo, k čertu, jsou?“
Philips již stál a urovnával si čepici. Neodpověděl.
„Kdo jsou?“ dožadoval se Schaefer. Stál se zaťatými pěstmi v bocích a tyčil se nad Philipsem. „Co to, sakra, dělají? Co pohledávají v New Yorku?“
Philips zavrtěl hlavou. „Nemohu vám nic říct, Schaefere. Zapomeňte na to.“
„Proč teď?“ pokračoval Schaefer. „Dutch zmizel už před léty - proč vraždí teď? Kdo zabíjí poldy i zločince? Co je zabíjí?“ Začal natahovat ruce k Philipsovi.
Generál ustoupil z jeho dosahu.
„To vám nemohu říct,“ opakoval.

Rasche zahlédl na uniformě generálovo jméno -Philips. Nic mu to neříkalo. Stužky a další věci pro něj také moc neznamenaly. Muž vypadal opotřebovaně. Zdálo se, že strávil více času v terénu než za stolem. V zubech držel cigaretu.
Co dělal u vyšetřování vražd - i tak bizarních jako tyto. Rasche neměl ani nejmenší tušení.
Stejně tak generál Philips zkoumal dva detektivy.
Rasche na něj neudělal žádný dojem. Na poldu vypadal celkem slušně - mírná nadváha a z formy, ale nějaké svaly mu zbývaly. Ještě nezměkl. A pokud byl, jak vypovídaly osobní spisy, šest let partnerem Dutchova bratra, musel být v pořádku.
Ale Philipse nezajímal Rasche.
Schaefer byl, na druhou stranu, stejně velký jako jeho bratr - což znamenalo obrovský. A všechno to byly svaly, stejně jako u Dutche. Hlas měl hlubší, ale se stejným přízvukem.
A pak mu pohlédl do tváře...Možná, že Dutch, ať byl jakkoliv drsný, byl z bratrů ten měkčí. Když byl Dutch mimo službu, dokázal se usmát a uvolnit; ale Schaefer vypadal, jako by jeho vyraz byl vytesán z žuly.
Při četbě jeho záznamů byl Philips šokován. Dutchův bratr nebyl jen obyčejný polda, ale detektiv z newyorského oddělení vražd a byl dokonce první, kdo dorazil na místo úvodního masakru.
Dutch sám byl tím, kdo přinesl první zprávy o těch věcech, o mimozemských zabijácích. Byl to Dutch, kdo řekl Philipsovi a jeho lidem vše podstatné, co o nich dosud věděli. Kdyby nebylo Dutche, jeho oddíl by prostě zmizel beze stopy v džungli a oni by se nikdy nedozvěděli, co se jim přihodilo.
Zatracená náhoda - narazit u těchto případů na Dutchova bratra - pokud to byla náhoda. Ale co jiného to mohlo být? Ty věci nemohly vědět, že Dutchův bratr žije v New Yorku - ne, pokud nedokázaly číst myšlenky nebo něco podobného.
Samozřejmě si nemohl být jistý, že to opravdu nedokázali. Možná vlastnili přístroje, které to dokázaly. Mohly mít veškerou technologii, kterou si dokázal představit, a pravděpodobně i další, kterou si představit nedokázal.
Nebo možná dokázali Schaefera jen nějak vycítit. Kdoví?
„Bourbon,“ řekl servírce, když dorazila k jejich stolu. „Plnou.“
Počkal, než žena odešla, a pak se naklonil přes stůl.
„Podívejte, Schaefere,“ začal. „Vím, že si myslíte, že se McComb v tomhle případu chová jako blbec. Možná jím je, ale jedná podle rozkazů. My jsme mu řekli, aby vás od toho držel dál.“
„A kdo jste vy?“ zeptal se Schaefer.
„To vám nemohu říct,“ odpověděl Philips. „Ale pravděpodobně jste to již uhodl. Mohu vám říct, že v osmdesátých letech pro mě pracoval váš bratr - to jste si nejspíš již také domyslel. Nevím, jestli jste stejně chytrý jako váš bratr, ale hloupý nebudete, jste detektiv; dokážete si pravděpodobně domyslet polovinu toho, co vám mohu říct, a ten zbytek je lepší nevědět.“
Servírka se vrátila s pitím a Philips znovu počkal, až se vzdálí.
„Řeknu vám, Schaefere,“ řekl generál a opřel se, aby trochu odlehčil atmosféru, „Dutch mi párkrát zachránil zadek. Byl to dobrý chlap - zatraceně dobrý chlap.“ Lokl si bourbonu. „Několikrát o vás mluvil, o svém bratru doma ve Státech.“
„Kde je?“ zeptal se Schaefer. Nepil. Rasche si objednal ze slušnosti pivo, ale Schaefer se ani nenamáhal. Seděl vzpřímeně a zíral na Philipse - i když zašel tak daleko, že si povolil kravatu.
„Kde je?“ opakoval. „Co se mu stalo?“
Philips neodpovídal. Sledoval svůj drink, potáhl z cigarety a pak vzhlédl zpět k Schaeferovi.

Bělovlasý muž neodpověděl; místo toho se obrátil k McCombovi.
„Tady jsme už hotoví. Vaši muži to tu mohou dokončit, McCombe.“
Rasche s údivem sledoval, jak McComb přikývl a neochotně prohlásil: „Ano pane.“
McComb byl blbec, podlézal nadřízeným a dokázal se postavit na stranu civilistů proti svým lidem, ale Rasche nechápal, proč se na policejním území třese před nějakým starým vojákem. V New Yorku nevládlo stanné právo, a i když McComb vždy rád a bez odporu podstoupil federálům vše, co se FBI nebo DEA zamanulo, nikdy neprojevoval příliš velkou lásku k mužům v uniformách.
On a Schaefer věděli, že se vyšetřováním toho masakru - teď už masakrů - zabývají i federálové, ale do této chvíle předpokládali, že „federálové“ znamená FBI a ne armádu.
Co s tím, sakra, měla do činění armáda?
A kdo je, k čertu, tenhle chlapík?
Rasche zamhouřil oči a pokusil se zaostřit zrak ve tmě. Voják měl na čepici dvě hvězdy.
No, alespoň bylo k zastrašení McComba zapotřebí generála.
„Jdeme, synu, musíme si promluvit,“ prohlásil generál a ukázal k chodbě vedoucí na ulici.
„Musíme?“ zeptal se Schaefer.
Generál přikývl, otočil se a vykročil ke schodům.
Schaefer šel za ním.
Stejně tak Rasche. Nikdo ho nepozval, ale také mu nikdo neřekl, aby se ztratil. A on chtěl vědět, co se děje, kdo je ten generál, co dělá v New Yorku a vše, co se dozví Schaefer.
V chodbě ani na schodech nikdo nepromluvil; na ulici ukázal generál východním směrem a Schaefer souhlasně přikývl. Došli v tichosti na Fifth Avenue.
Konečně se usadili v boxu v zadní části několik bloků vzdáleného baru. Rasche a generál na jedné straně stolu, Schaefer na druhé - Schaefer byl dost velký, aby zabral celou lavici pro sebe.

„Poprvé, když zaútočili na gangy,“ promluvil Rasche, aby nemusel křičet, „tak jsem si myslel, že bude nějaká pomsta - ale asi nebude. Teď si vyšlápli na nás.“
„Ať už je to kdokoliv, asi nemá rád nikoho“ poznamenal Schaefer.
Chvíli tam jen stáli a zvažovali situaci; Rasche se otřásl. Střelnice byla asi sto stop dlouhá, ale vzdálený konec se ztrácel ve tmě, takže se zdálo, že nikde nekončí. Potemnělá místnost s visícími znetvořenými těly a ten, kdo to spáchal, tam stále mohl být ... co na takovém místě vůbec pohledává?
Byl příliš blízko k těm nočním příšerám, o kterých mu matka tvrdila, že neexistují.
„Pojď,“ řekl Schaefer a vkročil zdemolovanými dveřmi do místnosti.
V tom okamžiku se otevřely dveře ze zbrojnice a do místnosti vkročili jeden po druhém čtyři muži.
Jeden z nich byl kapitán McComb.
Schaefer se otočil za zvukem dveří právě v okamžiku, kdy McComb spatřil dva detektivy.
„Co to...“ vyprskl McComb. „Schaefer! Rasche! Kdo vás sem pustil? Kdo vám dal oprávnění?“
„Bezva,“ zamumlal Rasche vedle Schaefera, „prostě bezva.“ „No tak, McCombe,“ ozval se Schaefer. „Tohle byli naši lidé! Neříkejte mi, že dáte federálům i tohle!“
„Mlčte!“ zavyl McComb. Rozhlédl se po místnosti a zakřičel. „Odveďte tyto dva detektivy okamžitě z místa činu. Pokud nepůjdou dobrovolně, použijte fyzické donucovací prostředky!“
Někde za kapitánem se ozval tichý hlas: „To bych nedělal, být vámi.“
McComb se otočil. „Sakra, proč ne?“
Bělovlasý muž v pomačkané vojenské uniformě s neupraveným knírem vykročil kupředu a pokračoval: „Tento muž se jmenuje Schaefer?“
McComb se na Schaefera zmateně podíval. „Ano, tohle je Schaefer.“
„No potom“ prohlásil voják, „byste ho asi neměl nutit k odchodu. Protože, pokud se detektiv Schaefer alespoň trochu podobá svému bratru Dutchovi, taky by se mu to pravděpodobně líbilo a vy byste takové problémy nemusel zvládnout. A hlavně ne tady.“
Rasche zmateně pohlédl na Schaefera a pak dál sledoval nově příchozího.
„Vy jste znal mého bratra?“ zavrčel Schaefer.

Schaefer se,

samozřejmě, nepodstatnými věcmi nikdy nerozptyloval.
V místnosti se pohybovali tři muži z laboratoře s kamerami a pinzetami; byli v civilu, a tak Rasche nepoznal, jestli jsou z místního oddělení nebo od federálů. Žádného z nich nepoznával.
Jeden z nich vzhlédl a oznámil jim: „Těla jsou na střelnici. Většinu jsme již identifikovali. Jeden to přežil, policista Joseph Salvatti - odvezli ho do nemocnice s otřesem mozku a zlomeným nosem.“
Schaefer přikývl a dál si prohlížel místnost.
Rasche se obrátil ke střelnici a nahlédl oknem dovnitř. Snažil se přitom ignorovat škrábance, které na oknech při jeho minulé návštěvě nebyly.
Světla na střelnici nesvítila, ale Rasche viděl dost i ve světle přicházejícím ze vstupní haly.
Těla visela na mřížích ventilace a rozbitých světlech. Mírně se pohybovala ve větru z ventilátorů a místy z nich ještě kapala krev. Jedno z těl mělo na prstu napíchnutý nepoužitý terč. Rasche byl tímto surrealistickým momentem fascinován.
Schaefer k němu přistoupil s baterkou a posvítil jí rozbitými dveřmi na střelnici; paprsek se odrazil od vyleštěného povrchu různých střelných zbraní a zásobníků a zapálil kaluže a potůčky krve jasnou červení.
Rasche se rozhlédl po poházených zbraních. „Měli slušnou výzbroj.“ „No, moc jim to nepomohlo, co?“ reagoval Schaefer.
Rasche měl na mysli útočníky, ale teď si uvědomil, že Schaefer má pravdu - zbraně na podlaze souhlasily s těly.
Rasche měl co dělat, aby nezačal křičet. „Myslím, že jsem některé z nich znal.“
Schaefer na něj pohlédl., Já taky. Teď je to osobní,“ promluvil nevýrazným, mrtvým hlasem, ale Rasche byl tak šokovaný, že jej nevnímal.

Pokud tomu tak bylo - pak to byla pouhá samčí nadřazenost, ne zlost. Rasche a Schaefer byli partnery již šest let a Rasche si nepamatoval, že by Schaefera viděl někdy opravdu rozčíleného.
A to ho, když o tom přemýšlel, trochu znervózňovalo. Jaký člověk by dokázal projít tím, co prožíval Schaefer, aniž by čas od času ztratil nervy?
V tom okamžiku se od dveří ozval zvonek.
„Zatraceně,“ zaklel a položil hrnek s kávou.
Další zazvonění.
„Už jdu, už jdu!“ křikl a vyrazil ke dveřím.
Zvonek se ozval potřetí.
„Už běžím, sakra!“ zakřičel, když sahal po klice.
Otevřel dveře a za nimi spatřil Schaefera.
Měl přesně stejný výraz jako na fotografii na ledničce a Rasche na chvíli přepadl podivný pocit, jako by se minulost a současnost prolínaly.
Rasche shodil své sako a kravatu v okamžiku, kdy prošel dveřmi domu, a teď tu stál jen v propoceném tílku; Schaeferovy kalhoty měly stále puky a uzel na jeho kravatě byl dokonale utažený.
Podle Rascheho to nebylo kvůli tomu, že by se Schaefer nějak zvlášť zajímal o svůj vzhled; bylo to proto, že to vyžadoval předpis, a byl to předpis, který nebyl pro Schaefera tak důležitý, aby se ho namáhal porušit.
„Znovu udeřili,“ zavrčel Schaefer a přerušil tak tok Rascheových myšlenek. „Policejní střelnice na Twentieth. Zatracená policejní akademie! Půjdeš nebo se budeš dívat na Tak jde čas?“ „Mohl bys říct ahoj“ prohlásil Rasche. Nemusel se ptát, o kom Schaefer mluví.
Byl otřesen a snažil se to skryt; kluky na Twentieth dobře znal a v mysli se mu začínal objevovat obraz visících, z kůže stažených těl se známými obličeji.
Schaefer se nenamáhal mu odpovědět; jen čekal, jak se Rasche rozhodne.
Rasche věděl, že to není jejich případ. Federálové to nejspíš chtěli vyřídit v tichosti. Nechtěli tam nikoho dalšího.
Ale ty tváře známých policistů nenechaly Rascheho v klidu.
Rasche povzdechl. „Tak dobře. Stejně to dneska nedávají. Počkej. Jen si vezmu pistoli.“
Čtyřicet minut po zazvonění u Rascheho dveří prošel Schaefer přes žlutou pásku kolem protestujícího poručíka do vstupní haly policejní střelnice.
Rasche mu byl v patách a komentoval: „K čertu, Schaefe, kapitán nás suspenduje...“
Schaefer ho přerušil.
„Dobře,“ prohlásil. „Stejně potřebuju volno.“
Skleněné vstupní dveře byly potřísněné krví, ale nebyly rozbité; ale i tak jim, jakmile jimi prošli, pod podrážkami praskaly střepy. Rasche si povšiml roztříštěných regálů u zdi. „Žádná těla?“ pronesl Schaefer.
Rasche se rozhlédl.
Místnost byla silně zdevastovaná a všude byla krev, takže si okamžitě neuvědomil, že nevidí žádná těla.

Pro rodinu, kterou téměř nevídal.
Alespoň nějakou rodinu mel; na ledničce v horní části, kam se Shari se svými brožurami ještě nedostala, byl velkým žlutým magnetem připevněn snímek Rascheho a Schaefera pořízený u příležitosti dopadení zvlášť nebezpečného drogového dealera, který si říkal Errol G.
Rasche se na snímku usmíval tak široce, že jeho knír vypadal, jako by byl vzhůru nohama, ale Schaefer měl nasazenu svoji starou kamennou tvář, stál toporně a jeho výraz pocházel z hrobníkovy noční můry.
Podle toho, co Rasche věděl, tak Schaefer neměl rodinu a neměl ani žádné blízké přátele. Jednou se zmínil o bratrovi, ale Rasche se ho nevyptával a Schaefer mu sám nic neřekl. Měl pár známých, většinou od armády nebo policie, ale žádný z nich mu nebyl zvlášť blízký -jistě ne bližší než Rasche.
A Rasche ani po šestiletém partnerství Schaefera nijak dobře neznal.
Co vlastně Schaefera pohánělo stále kupředu?
Žena to nebyla; Rasche viděl jednou Schaeferův byt a nebylo pochyb o tom, že Schaef žije sám. Žádná jiná lidská bytost by na takovém místě nežila - špinavý strop, popraskaná okna a zvuk televize z vedlejšího bytu odděleného jako papír tenkou zdí. Ale postel byla ustlána s vojenskou precizností s ohyby ostrými jako břitva, podlaha byla dokonale čistá a vše byla složeno a roztříděno. I zatracené kávové hrnky v kuchyňské lince byly otočeny uchem na stejnou stranu, Ježíši Kriste.
Tady nemohl žít nikdo kromě Schaefera.
Tak, co ho pohánělo? Proč se stal poldou? Mohl dostat práci kdekoliv - pro velkého, chytrého a drsného chlápka, který se nebál rány, se práce vždy našla. Tak proč byl stále na oddělení?
Nebylo to ani kvůli penzi; Schaefer se o peníze nikdy ani v nejmenším nestaral. Kdyby chtěl penzi, zůstal by v armádě a nehrnul by se k policii. Rasche slyšel, že Schaeferův přechod k policii se uskutečnil na jeho žádost.
Možná, že mu v armádě scházela skutečná akce.
Nebo ho poháněl spravedlivý hněv, možná? Zlost z toho, jak se lidé k sobě navzájem chovají? Mluvil o New Yorku jako o svém městě, ale Rasche si to nějak nedokázal představit jako jeho motivaci. Nemyslel si, že by ho Schaefer chtěl ochraňovat, spíš pro něj představovalo jeho území - místo, kterému vládl, a každý nově příchozí pro něj představoval výzvu.

Za večerů, jako byl tento, přemýšlel, jestli to vše za to stojí. Newyorští policisté měli, i přes nedávnou vlnu skandálů, velmi dobrou pověst - ne jako někteří ostatní, které by mohl jmenovat. Kdyby se rozhodl přestěhovat, mohl by pravděpodobně získat vysokou funkci v nějakém malém městě nebo u jízdní policie v nějakém z velkých obdélníkových států na západě.
Nejlepší by bylo severozápadní pobřeží.
Shari byla evidentně stejného názoru; magnety na ledničce již dávno nedržely výtvory jejich dětí, místo nich se tam hromadily inzeráty realitních společností a cestovní brožury od Aljašky po Washington.
Raschemu to neuniklo, ale on již byl v New Yorku tak dlouho, téměř celý svůj život, věnoval vše práci ve snaze zachránit kus města od sebe samého, že bylo těžké přemýšlet o možnosti všeho se vzdát, byť i pro rodinu.

Stillman vytáhl automat. „Napadlo mě, že trocha tréninku mi neuškodí.“
Druhý muž se usmál. „Jasně,“ prohlásil.
Stillman zaváhal; nikam nespěchá. Dnes je v pohodě.
Ze střelnice se ozývaly tlumené rány; Stillman se znovu rozhlédl - právě včas, aby spatřil, jak se jedny z dveří na střelnici efektně roztříštily.
Střelba okamžitě ustala a všichni se otočili k tomuto podivnému úkazu.
Stillmanovi poklesla čelist. „Co se to, sakra, děje?“
Pak někdo vykřikl a na koberec vystříkla krev.
„Hej!“ vykřikl Stillman. S pistolí v ruce proběhl rozbitými dveřmi. „Co se...,“ začal.
Tu větu nikdy nedokončil - nikdy již nedokončil ani žádnou jinou větu. V gejzíru krve se skácel k zemi. Salvatti vyděšeně odstoupil. Snažil se zjistit, co se děje, ale nic neviděl. Slyšel výkřiky a po jednom z oken stékala krev, ale zdálo se, že polovina světel na střelnici najednou pohasla, a on dokázal rozeznat jen několik rychlých stínů. Neviděl, kdo to vše způsobil.
Bylo to nějaké přepadení? Chtěl někdo vyloupit pokladnu? Nedovedl si představit stupidnější zločin, než bylo přepadení policejní střelnice - ale zloději dokázali být neuvěřitelně hloupí.
Salvattiho napadlo, že je tady pravděpodobně jediným neozbrojeným člověkem.
Zaváhal. Kdyby chtěl, mohl si vybrat z několika zbraní, ale on váhal. Neviděl, co se děje, ale slyšel střelbu, další výkřiky a hlasitý dupot...
Co se to tam, sakra, děje?
Ti muži tam měli zbraně a stříleli, alespoň polovina z nich byla školenými profesionály -jak jim mohl pomoci? Přinejlepším by se jim připletl do rány.
Ale možná by pomohlo něco silnějšího než pistole. Podíval se k regálům. Něco ho udeřilo do zátylku a Joe Salvatti se poroučel k zemi.
Omdlel.
A pak již slyšel zvuk bot drtících sklo a viděl paprsek baterky pohybující se tmou. Někdo se nad ním sklonil a křikl: „Tenhle je naživu!“
A pak byli všichni kolem něj a říkali mu, aby klidně ležel, že lékař je na cestě a jestli viděl, co se stalo.
Nevěděl, co jim má říct. Snažil se zjistit, kdo byl raněn a jestli jsou mrtví, ale nikdo mu jasně neodpověděl.
„Tenhle je naživu,“ řekl hlas; čekal, až ta slova někdo zopakuje, až někdo řekne, že ještě někdo přežil, ale do chvíle, než ho odnesli pryč, nic takového nezaslechl.
Slyšel nějakého muže zvracet a slyšel, jak drsní poldové v šoku opakují: „Můj bože,“ ale neslyšel, že by se někdo zmínil o dalších, kteří přežili.
Detektiv Rasche odešel toho dne z práce v 6:00. Pro jednou včas. Teď byl doma a odpočíval. Shari, jeho žena, vzala děti do parku na koncert. Rasche nedorazil domů včas, aby mohl jít s nimi, ale našel na ledničce vzkaz a v mikrovlnce na něj čekala večeře.
Napadlo ho, že půjde za nimi. ale hledat tři lidi v tom davu v parku mu momentálně připadalo příliš obtížné. Rozhodl se, že raději zůstane doma a bude si užívat ticha.
Ticho bylo příjemné, ale on by stejně raději byl s Shari. Připadalo mu, že ji již měsíce neviděl déle než na pár okamžiků u snídaně; ve dnech, kdy měl Rasche volno, byla Shari většinou v práci a pomáhala nějakým lidem s účty.
Možná, že až přejde vlna horka a teploty poklesnou, bude doma častěji a bude s ní trávit více času -nebo možná ne. Možná to nebylo horkem; možná za to mohlo město.
Usrkl vlažnou kávu a odhodil zbytky kuřete Zdravý gurmán do koše.
Do penze mu zbývalo osm let -ještě osm let života v New York City s policejním platem, v Queens, které bylo v době, kdy dům koupili, slušnou čtvrtí, ale teď to bylo jen to nejlepší, co si mohli dovolit, ještě osm let o večeřích z mikrovlnné trouby a rozdílnými pracovními rozvrhy.

A možná, vzhledem k srbským kontaktům, to skutečně byly součástky do tryskáčů.
Schaefer dostal rozkaz držet se dál. Kapitán McComb ho patrně nechtěl mít v blízkosti několika tun vojenského materiálu. Místo toho vyslýchal svědky a snažil se zjistit, kdo střílel na koho.
Té noci se dva lumpové rozhodli udělat na někoho dojem a přepadli jej ze zálohy. První střela minula a ke druhé se již nedostali. Oba to přežili. Jeden putoval přímo do vězení a druhý stráví měsíc v nemocnici.
To vše byla obyčejná denní rutina - alespoň podle standardů místního oddělení vražd - ale následujícího dne se něco přihodilo na policejní střelnici.
Rasche a Schaefer tam nebyli; neměli čas strachovat se o přesnost své střelby.
Rasche by se tím v takovém horku pravděpodobně nezatěžoval, ani kdyby najednou zmizelo všechno papírování a nejhorším zločinem za celý týden bylo porušení dopravních předpisů.
A Schaefer, myslel si někdy Rasche, považoval za střelnici celé město.
Střelnice se nacházela ve sklepení policejní akademie na West Twentieth pod laboratoří. Mohl tam přijít každý, kdo měl povolení držet zbraň na území města; od důstojníků se očekávalo, že budou čas od času cvičit. Většina z nich, včetně Rascheho a Schaefera, to i dělala.
Ale žádný z nich tam v okamžiku, kdy se to odehrálo, nebyl.
Blížil se večer a na střelnici byl tucet různých představitelů zákona a pár civilních pohlavárů. Ničili papírové terče, a kdykoliv to hluk dovolil, nadávali na ubíjející horko. Když nové terče odjížděly na svá místa, divoce se třepaly pod nápory ventilátorů, ale v místnosti bylo stejně jako v sauně. Civilistům ležela u nohou saka a žádná z uniforem nebyla předpisově dopnutá.
Sociální kurátor Richard K. Stillman seběhl po schodech z ulice a vesele prošel chodbou. Horko ho nijak neznepokojovalo. Práce mu šla od ruky a na večer měl domluvené rande. Teď měl hodinu volno.
V chodbě před ním se něco zamihotalo, ale on tomu nevěnoval pozornost; horko poslední dobou způsobovalo mnoho podivných světelných efektů a vzduch v chodbě byl plný prachu.
Svižně se protáhl prosklenými dveřmi a zamával na Joea Salvattiho, který stál za pokladnou. Přejel pohledem po regálech a trezoru s municí a pohlédl oknem na střelnici.
Nevšiml si, že dveře za ním se zavíraly mnohem déle než obvykle.
„Ahoj, Joe,“ pozdravil, odhrnul si sako a odhalil tak pažbu své pětačtyřicítky v ramenním pouzdře. „Jak se vede?“
„Jde to“ odvětil Salvatti.

Vlna veder pokračovala i v následujících dnech; horká přikrývka pokrývající město nejevila známky, že by se chtěla někam hnout.
Stejně tak nejevilo žádné známky pohybu vyšetřování masakru na rohu ulic Beekman a Water; alespoň podle Schaefera a Rascheho, kteří se ho neúčastnili. Byl jim zakázán přístup na místo činu a nikdo, s kým promluvili, nevěděl, kdo případ vyšetřuje. Obcházely zvěsti, že je do toho zapletena nějaká speciální vládní skupina.
Schaefer neskrýval, že se mu to pranic nelíbí.
„Podívej, není jistý, že to chtějí ututlat“ upozornil ho Rasche. „Nic o tom nevíme, možná už to celý vyšetřili. I federálové občas něco vyřeší.“
„A odkdy je tohle jejich případ?“
„Od chvíle, kdy to řekli,“ odpověděl Rasche. „Nech to plavat, Schaefe.“
„Tohle město jim nepatří,“ stál si na svém Schaefer.
„Ale tobě taky ne.“
„Když nějakej psychopat zmasakruje lotry, který jsem se snažil poslední tři roky zabásnout.
„Už nejsi na protidrogovým, Schaefe.“
„Ty myslíš, že tím to pro mě skončilo?“
„Tím myslím, že to není náš problém.“
Schaefera to viditelně nepřesvědčilo, ale dál už se nehádal.
Nebyl to jejich problém. Federálové jim to sebrali a obyčejní newyorští detektivové z oddělení vražd nebyli vítáni.
Rasche z toho také neměl velkou radost; ale jednu věc věděl, když se stalo něco tak strašného a krvavého a poldové se na to hned nevrhli, pravděpodobně se to bude opakovat.
Při představě další scény podobné té v pátém patře se Raschemu zvedal žaludek a musel uznat, že zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se federálové chtěli přetrhnout. Žádní agenti neprocházeli policejní záznamy ani nevyslýchali policisty hlídkující v místech zločinu. Vlastně ještě nepromluvili ani s nikým z vražd, ani z narkotik.
Napadlo ho, že zavolá do novin. Možná anonymní telefonát do Newsday, jen aby trochu postrčil federály - ale Rasche novináře nesnášel skoro stejně jako své přirozené nepřátele - federály. A Rasche se Schaeferem se také nenudili, měli spoustu práce.
Například den po masakru jeden turista z Missouri špatně zatočil a místo převozu na Liberty Island se ocitl na lodi na Staten Island, popadl ho amok a zajal tři spolucestující jako rukojmí; jeden z rukojmích pořezal druhého a Rasche se Schaeferem to museli vše uklidit.
Rasche strávil večer posloucháním hádky právníků, jestli může být turista obviněn ze spoluviny na pokusu o vraždu, zatímco Schaefer se snažil dovolat jeho rodině v Missouri a propracovával se bludištěm jeho bratranců a přátel.
Den poté přišla velká akce, když se něco zvrtlo při komplikovaném obchodu mezi jamajskými drogovými dealery, somálskými obchodníky se zbraněmi a srbskými teroristy v TriBeCa. Jamajčané se rozhodli nechat si vše pro sebe. Když usedl prach a většina účastníků byla odvezena do vězení nebo do márnice, pomáhal Rasche odvézt plný náklaďák zabavených zbraní do policejní laboratoře na West Twentieth.
Některé z věcí Rasche ani nepoznal. Staré automatické zbraně a granátomety poznal - i když netušil, na co je Jamajčané potřebovali - ale část kontra-bandu se spíše než zbraním podobala náhradním dílům do tryskových letadel.

Až do dneška.
Teď řádili v New Yorku. Letectvo zachytilo na radarech zvláštní interference a dalo vědět Philip sově skupině v naději, že jim to pomohou vysvětlit. Philipse napadlo, že by to mohl být vedlejší efekt jejich maskovacích zařízení, a zeptal se, kde to objevili.
A letectvo mu to sdělilo.
New York.
Philips na to nasadil celou četu radarových analytiků a specialistů na neviditelné technologie. Hlášení bylo potvrzeno.
Pokud radar zachytil to, co si Philips myslel, byly ty věci v New Yorku.
Co, sakra, dělaly tak daleko na severu? Pokud chtěly město na hraní, proč si nevybraly třeba Rio nebo Mexico City?
Možná, že v New Yorku bylo něco zvláštního, po čem toužily - ale co?
Vypadalo nepravděpodobně, že by chtěly něco specifického, něco, co bylo pouze v New Yorku. A bylo zvláštní, že se po staletích, kdy omezovaly svá loviště pouze na tropické oblasti, vydaly najednou na sever.
Philips to vše zvážil a dospěl k názoru, že to možná nakonec nejsou vetřelci, že to vše byl falešný poplach, ale pro jistotu včera zavolal McCombovi -a samozřejmě, co se nestalo, útok.
Lovci lidí, predátoři na lidské kořisti řádili v ulicích New Yorku.
A Philips nevěděl proč?
Do odletu zbývalo ještě trochu času; otevřel zprávu, kterou obdržel před hodinou faxem, a začal ji znovu pročítat. Hledal nějaké vodítko, náznak, co ty věci pohledávají v New Yorku.

Nepřineslo by to nic dobrého. Pokud Dutch nelhal, měly ty věci, ať už to bylo cokoliv, technologii, proti které vypadala americká armáda jako děti hrající si s kamínky a klacky. Mimozemšťané měli neviditelné maskovací obleky, energetická děla nebo příruční atomové bomby. Mohli si na Zemi dělat, co se jim zlíbí, a to nejlepší, co mohlo lidstvo dělat, bylo ignorovat je, sklonit se a čekat, až je to začne nudit a opět odletí.
Rozhodně je nechtěli rozzlobit. Lidé pro ně nebyli žádnými soupeři.
Jistě, Dutch s jedním bojoval, zabil ho a přežil -ale Dutch patřil k nejtvrdším exemplářům, jaké kdy lidská rasa vyprodukovala, a také měl pořádný kus štěstí. Philips si celý příběh několikrát vyslechl a věděl, jak si ho musí kvůli Durchově snižování vlastních schopností poopravit - a i tak mu bylo jasné, že Dutch měl štěstí.
Pokud by se vědcům dostaly do rukou některé věcičky z výstroje těch věcí, mohla být situace lepší, ale to se zatím nestalo a nevypadalo to, že by se to v blízké budoucnosti změnilo.
Když našli Dutche a vyslechli jeho zprávu, začal Philips se svým týmem studovat vše, co s tím mohlo nějak souviset. Zkoumali místní legendy, prohlíželi vše od postavení hvězd po zprávy o zmizení domácích mazlíčků, hledali cokoliv, co by je mohlo přivést na správnou stopu.
Objevili velké množství důkazů, dozvěděli se více o jejich zvycích a chování - ale nic o jejich technologii. Ti bastardi byli na své přístroje zřejmě velice opatrní - nezanechali nic, co by připomínalo kosmický ekvivalent pohozené plechovky od piva, a už vůbec nic významného.
Ale výzkum nebyl nijak urgentní. Monstra přilétala na Zem lovit lidi již po staletí, ale vždy tak činila v horkých, tropických krajích, v méně vyspělých zemích. Nikdy se neobjevila na nějakém důležitém místě.

Předchozího dne ho kontaktoval Philips a upozornil ho, že může dojít k nějakému nezvykle brutálnímu masakru, který nebude dávat žádný smysl. Řekl, že to bude pravděpodobně někde, kde chybí klimatizace, oběti budou asi ozbrojené a bude to nejspíš ve velké výšce.
A to bylo všechno, co byl ochoten říct.
Jak to Philips věděl? Co se to, sakra, dělo?
McComb to ani v nejmenším netušil, ale čím víc o tom přemýšlel, tím větší měl radost, že to již není v jeho rukou.
Ať si to Philips a federálové vezmou - Bůh ví, že jim to McComb přeje.
Asi o 240 mil jižněji sledoval Philips svůj telefon.
Možná měl McCombovi říct, co se děje - ale jeho reference a dojem, který z něho Philips měl, nedávaly jistotu, jak by to přijal.
Nebylo zrovna lehké tomu uvěřit. Sakra, když mu Dutch Schaefer vyprávěl, co se před osmi lety odehrálo v džungli, tak tomu také nechtěl věřit a to Dutche dobře znal a důvěřoval mu.
Ale nakonec ho přesvědčil a on pak přesvědčil své nadřízené. Existovaly důkazy.
Ale Philips si nebyl jist, jestli by McComb takovým důkazům uvěřil.
A i kdyby ano, Philips si nebyl jistý, jestli chce, aby to McComb věděl. Muselo se to držet v tajnosti. Pokud by se to někdy dozvěděla široká veřejnost...
Když bulvární plátky blábolily o mimozemšťanech, nikdo tomu nevěnoval pozornost, ale pokud by vláda oznámila, že v ulicích New Yorku loví mimozemšťané americké občany - no, Philips si nebyl jistý, jak by to probíhalo, ale věděl, že to nechce zjistit. Představoval si zpanikařený dav, šílené kulty, konspirační teorie - polovina lidí by oficiální verzi nevěřila a domnívala by se, že pouze kryjí něco podloudného, a druhá by v tom pravděpodobně viděla konec světa.