Alors

„il n'y a pas pourquoi me barrer le pas¬sage,“ zahrčela hraběnka svými hrdelními r. „Ah, pardon, madame la comtesse,“ zašeptala Olga okamžitě ustupujíc. Hraběnka a komorná vyšly; zůstaly jen šatečky rozházené po stole a na posteli.
Olga sedla na židli jako dřevěná; pláč ji pře¬šel. Prohlížely jí skříně jako zlodějské panské.
„Snad nečekáte, že se omluvím?“ Ne, ne, paní hraběnko; chraň bůh, abyste se omlouvala děv¬četi placenému ! Tady jsou ještě mé kapsy, tady má peněženka; prohlédněte si všechno, abyste viděla, co jsem ukradla. Jsem chudá a zajisté nepoctivá. Ztrnulýma očima hleděla Olga do země. Nyní konečně věděla, proč již tolikrát na¬šla své šaty a prádlo jaksi přeházené. A já jím s nimi u jednoho stolu ! odpovídám, usmívám se, dělám společnici, nutím se k veselí... Bezmezné ponížení zalilo Olgu. Její oči byly široce vytřeš¬těné a suché, její ruce sevřené na prsou; nebyla schopna myšlenky, jen srdce jí tlouklo bolestně a hrozně.