Tu ho zaplavilo

něco absurdně citového, po¬hnutí, jímž člověka neočekávané přemáhají vlídné maličkosti. Slzy mu vstoupily do očí; za¬rděl se a obrátil se k oknu. Zrovna před oknem svítila karoserie krásného vozu.
„Nu tož,“ řekl váhavě, „pojedu.“
Začal náhle velmi spěchati; i Vojtěch mu po¬máhal se složitým a zmateným spěchem, že měli sotva čas si říci sbohem.
Když Vojtěch přistoupil k oknu, byla už ulice prázdná; a protože mu bylo pusto a teskno, šel ohlásit Karlově ženě, že se její muž vrátí.