Nevypadali nebezpečně a tak přece jen našel ztracený hlas.

„Dobrý den, přátelé. Jsem turista ze Země a rád bych se pokochal krásami vaší planety.“ sdělil jim. „Nedoporučili byste mi nějaký slušný, levnější hotel?“

Mlčeli, jen ukryli dvě oči pod vlákny a civěli každý jedním. Potom jeden začal bručet. Nikoliv monotónně, vrčel v hloubkách a vybroukával výšky. Druhý se nepohnul. Jan Bauer pokrčil rameny. A přemýšlel, jak převést svou větu aspoň do posunků. Ale nebylo to třeba, mlčící bytost sebou náhle zazmítala, ruplo to a několik vláken na kornoutu se přetrhlo.

Ajejej, chátrá mu oděv, pomyslel si Jan. Nebo kůže? Chudák.

Tak zlé to nebylo. Vlákna se rychle spletla do svazku a vytvořila něco vzdáleně podobného ruce. A mimozemšťan zcela srozumitelným gestem vybídl Jana k následování. Bauer zajásal. Pokorně pak vykročil ke křídlovitému vozidlu a neprotestoval ani, když mu druzí dva Indraiané pomáhali nahoru. Uvnitř nebylo dost prostoru, tři jinoplanetníci se mačkali v malé kabince upředu a návštěvník narážel hlavou o střechu v ještě menším kamrlíku za nimi, ale jelo to rychle a brzy dorazilo k prvním domům.