Z mrňavého okénka neviděl Bauer téměř nic, jen ubíhající domořadí v ulicích. Doufal jen, že ho pochopili dobře a odvezou ho k nějakému skutečně lacinému hotelu. Velice nerad by se přiznával řediteli nějakého místního Intercontinentalu, že nemá ani na včerejší večeři. Ale dopadlo to dobře.

Domorodci ho vysadili před nízkou bílou budovou s půvabně pseudosecesními okny a do ostré hyperboloidní špice vybíhajícím střechou. Vypustili ho ven a zavedli do recepce, málo platné, tohle mu doma nikdo neuvěří, v Evropě by přišel nejméně o kreditní kartu a to ještě legálním způsobem. Kornoutovitý recepční sice vyjeveně zazíral hned z pěti zrakových orgánů, ale po bouřlivém broukání řidiče se jen zatřásl (pravděpodobně místní varianta pokývání hlavou) a vyklouzl ze své kukaně. Řidič ho doprovodil, Jan se otočil za zbylou dvojicí, aby se aspoň pokynutím rozloučil.