Alespoň pokud by pod ním nechtěl něco ukrýt, například pouzdro se zbraní.
Určitě to nebyl nikdo místní, kdo by mu chtěl oznámit, že vyhrál pizzu zdarma.
Mohli to být federálové - ale pokud ano, tak to jistě nebyla přátelská návštěva, když si pro něj přímo a bez zavolání přišli. Rasche se musel dostat pryč a vrátit se do města, aby si vše vyjasnil - ale musel taky zařídit, aby byla Shari s chlapci v bezpečí. A také nechtěl nechat všechna zavazadla v pokoji.
„Díky,“ řekl recepčnímu. „Mohu si zavolat?“
Recepční ukázal na telefonní automat na protější zdi.
Rasche chvíli listoval žlutými stránkami pod telefonem a nakonec vytočil číslo místní půjčovny aut.
Když dostal odpověď, řekl: „Chci si najmout auto - můžete mi ho dovézt?“
„Kdy ho potřebujete, pane, a kde jste?“
„Potřebuji ho teď hned a jsem v motelu American Maid na Routě Thirty-one.“
Agent z půjčovny měl pochyby, ale Rasche trval na svém. Agent tvrdil, že momentálně nemají k dispozici žádná auta, ale nakonec připustil, že tam mají jednu dodávku, a po dalším vyjednávání přislíbil, že bude stát za dvacet minut na parkovišti motelu.
Když to Rasche vyřídil, vydal se k bazénu.
Shari na něj zamávala a starší chlapec Robert se ho pokusil pocákat; Rasche byl stopu nebo dvě z dostřelu.
„Shari!“ zavolal a zamával na ni.
Doplavala k němu a zachytila se okraje bazénu. Rasche si klekl.
„Poslouchej, miláčku,“ začal, „něco se přihodilo. Pamatuješ, jak ses mě ptala, jestli mám potíže?“
Přikývla.
„Zdá se, že je asi mám. Vracím se do New Yorku, abych zjistil, co s tím mohu dělat - najmu si vůz a náš nechám tobě. A myslím si, že by bylo dobré, kdyby ses s hochy sbalila a odjela někam jinam - do jiného motelu nebo možná dolů do Bufala za svou matkou. Zůstaňte tam tak ještě dva týdny - to bude, doufám, stačit,“
„Jsi...“